Bývalá vězenkyně z Let: Mohli vás ubít k smrti, kdy se jim zachtělo

"Vzhledem k nárůstu nenávistných nálad většiny majoritních obyvatel k nám,
jsme se v našem spolku rozhodli, že od tohoto roku každoročně, právě na
pohřebišti bývalého romského koncentračního tábora v Letech u Písku, symbolickém
místě utrpení Romů uvést vždy jeden příběh bývalého vězně tábora a mediálně ho
prezentovat co největšímu počtu lidí," uvedl na začátku letošního tradičního
pietního aktu romským obětem nacismu na místě Památníku Lety Čeněk Růžička,
předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu v České republice (VPORH). 
"V Letech byla vězněna a zahynula ji zde část rodiny. Při své návštěvě Česka v
roce 2009 nám poskytla rozhovor," uvedl Růžička. Server Romea.cz zveřejňuje
příběh velmi silné a odvážné ženy, Romky, Sintky, která si uměla vždy poradit, v
plném znění.

"Pro Cikány jsou jen dvě místa: Tábor Lety a v pekle"

Narodila jsem se v březnu 1926 u Prostějova. Otec Sinto, pocházel z Německa
vychovával koně a obchodoval s nimi, maminka obchodovala s textilním zbožím.
Protože jsme neustále kočovali za zákazníkem z místa na místo, do školy jsem
nechodila. Neuměla jsem proto číst ani psát, ale sama jsem se dobře naučila
počítat. Od otce umím německy.

V roce 1942 na podzim, to mě bylo 15 let, naši rodinu po ponižujícím
policejním soupisu i s našimi obytnými vozy čeští četníci donutili cestovat
neznámo kam. Neřekli nám, kam jedeme, proč nás celou tu cestu s maringotkou
doprovázejí a hlídají a ani co s námi bude.

Když jsme dojeli na místo, zjistila jsem, že je to vlastně cikánský tábor,
vězení u vesnice Lety, místo za vysokým dřevěným plotem s ostnatými dráty,
přeplněný romskými rodinami. Velitel tábora, nějaký Čech Janovský nás chtěl hned
z počátku zastrašit a tak nás přivítal slovy: "Vy cikáni, pro vás jsou jen dvě
místa, tady a v pekle.“ Později jsem zjistila, že s podobnými průpovídkami se
obracel na vězně běžně. Hned první den nám ostříhali vlasy, já je měla až do
pasu a táta protestoval. Český dozorce, jmenoval se Baloun, holí, kterou nosili
všichni dozorci, otce udeřil do tváře.

Pracovala jsem celé dni buď v Schvarzenberském lese, nebo v jeho kamenolomu,
kde nás čeští dozorci mlácením nutili k stále větším výkonům. My jsme se
snažili, protože na koho si u vedení tábora dozorce stěžoval, ten nedostal
najíst a to znamenalo vysílení a skoro jistou smrt.

Do tábora jsem se dostala až večer a o tom jaká hrůza se v něm děla, jsem se
dozvídala až pozdě večer. Věděla jsem, že se zpočátku stovky vězňů, především
dětí, které v táboře zahynuli hladem, pochovávali do hromadných jam na hřbitově
v Mirovicích,

Ale v zimě v táboře propukl tyfus a tak se začalo pohřbívat v lese kousek od
tábora. Vězni vykopali velké jámy a do nich zahynulé vrstvu po vrstvě
pochovávali a sypali je vápnem.

Stále mám před očima scénu, kdy nás dozorci přivedli z práce do tábora a
uviděli jsme jednu českou Romku viset za svázané ruce na takovém mučícím kůlu.
Vysílením a bolestí omdlela, tak ji vězenkyně z kůlu odvázali a ošetřili. Čeští
dozorci se na ni zaměřili a zanedlouho poté zemřela hlady a týráním.

Nezapomenu na dozorce, jmenoval se Hejduk, velký, silný chlap a ten si mladé
Romky vodil do kanceláře a tam je bil a znásilňoval. Tohle dělali normálně i
jiní dozorci, ale tenhle z nich byl nejhorší. A přesto, že si Romové, kteří se z
koncentráků vrátili na chování českých dozorců stěžovali, nikdo se tím
nezabýval.

Po asi šesti měsících jsem věděla, že k Hejdukovi půjdu i já a tak jsem
poprosila svoji tetu, která pracovala v kuchyni, aby mě poslala k rybníku pro
vodu. Když mě dozorce přestal hlídat, podařilo se mě uprchnout a dostala jsem se
až do Prahy k příbuzným, kteří se z vězení vykoupili. I když jsem měla světlé
vlasy a bílou pleť, česká policie mě s pomocí jednoho podplaceného příbuzného
opět chytila.

Ten Hejduk bydlel ve vesnici Mirovice a po válce ho muži těch žen chtěli
potrestat. On se ale dozvěděl, že po něm vězňové tábora pátrají a z Mirovic se
narychlo odstěhoval.

Při rozhovoru jsem Barboru také informoval, že na Hejduka bylo podáno
trestní oznámení a že k soudu nedošlo. Odpověděla – myslím, že ho nechali dožít,
aby se u soudu neprobírali věci, které jsme v Letech zažili.

Prošla jsem mnoha koncentráky, Lety, Osvětim, Ravensbruck, Buchenwald a
dalšími pobočnými tábory. Hrůzy, které jsem v nich zažila, nebo, prožívali jiní
vězňové nechci popisovat. Nechci si to všechno připomínat. Ve všech i v Letech
vás mohli ubít k smrti, kdy se jim zachtělo.

Přesto jsem přežila a vrátila se zpět do Čech. Doufala jsem, že nám vláda
nahradí naše zabavené koně, maringotky a zlato, které jsme v každé maringotce
měli a že nás za to co jsme v Letech vytrpěli odškodní. Zabavování našeho
majetku bylo běžnou praxí.

Nic, ani pořádná omluva. Po nějaké době, když jsem zjistila, že se Češi
nezměnili, že nás pořád považují za odpad, jsem se rozhodla žít jinde. Teď se
svoji rodinou žiji střídavě v Rakousku, Německu nebo Itálii, kde se s rodinou
žít nebojíme.

V roce 1995 jsem se se svými syny účastnila pietního aktu a odhalení
památníčku, který na pohřebišti vedle prasečí farmy, odhaloval prezident Václav
Havel. Přitom na místě kde nás čeští dozorci trápili a utrápili stovky našich
lidí, stát dovolí chovat prasata. Jak to s námi český stát zachází. Kdo za to
může?

I přesto jsem uvažovala, že se do Čech natrvalo vrátíme. Mám v Čechách
pohřbeny svoje rodinné příslušníky a chtěla bych spočinout, tam kde jsou. Ale
zjistila jsem, že už i normální lidé na Romy útočí. Skinheadi v Čechách chtěli
vypálit romskou rodinu a zapálili malou holčičku. Jmenuje se Natálka. Tak nevím
co mám dělat.

Po skončení rozhovoru mě požádala, abych ji poradil – ale já jsem to
vážení, nedokázal.