Anna Šabatová: Inkluzivní vzdělávání je jediná cesta proti životu v segregované společnosti
Nová ombudsmanka Anna Šabatová má z předlistopadové minulosti jednu důležitou
zkušenost. Jako členka disentu zažila, co to je být ve společnosti menšinou.
Právě pomoc lidem, kteří z nějakého důvodu nepatří do hlavního společenského
proudu, je jí velmi blízká. Děti se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním
nevyjímaje.
V Kanceláři veřejného ochránce práv jste působila už v letech 2001–2007
jako zástupkyně ombudsmana Otakara Motejla. V letošním roce jste se do úřadu
vrátila. V čem se změnila situace v oblasti lidských práv za těch několik let?
Vztáhnu to k činnosti ochránce. V ní je problematika lidských práv mnohem
více zastoupena, než tomu bylo v prvních letech existence této instituce.
Souvisí to s rozšířením působnosti ochránce, ať už jde o ochranu osob omezených
na svobodě a prevenci špatného zacházení s nimi, ochranu před diskriminací, nebo
dohled nad vyhošťováním cizinců a podobně.
Obecně bych řekla, že k porušování lidských práv v demokratické společnosti
nedochází záměrně či s vědomým úmyslem práva porušit. Jde vždy více či méně o
necitlivý výkon veřejné moci, opomenutí, neprofesionalitu v sociálních službách
nebo dlouhodobě přetrvávající stereotypní pohled společnosti. Často porušení
práv nemá jasnou a pro každého na první pohled rozpoznatelnou podobu.
Mění se pohled na základní práva?
Ano, mění. Třeba před deseti lety, když ještě neexistovala Úmluva o právech
lidí se zdravotním postižením, brali bychom samozřejmě jako porušení základních
práv, kdyby se s lidmi v ústavní péči nějak špatně zacházelo, někdo by je tam
omezoval nebo trestal nebo by dostávali špatnou stravu. Česká společnost se ale
ještě nedívala tak kriticky na samotný fakt, že lidé stráví celý život v
instituci. Po přistoupení k Úmluvě musíme i toto nahlížet kriticky a snažit se
to změnit.
Nebo jiný příklad. Před třinácti lety, když jsme začínali v Kanceláři
prošetřovat první případy odnímání dětí, pracovníci sociálněprávní ochrany si
nekladli příliš otázky, kdy už je zásah do rodinného života oprávněný a kdy je
nepřiměřený. Dnes se vlastně do nového občanského zákoníku promítla judikatura
Evropského soudu pro lidská práva, nálezy Ústavního soudu a sjednocující
stanovisko Nejvyššího soudu a daleko větší důraz se klade na preventivní
sociální práci s rodinou. A tak bych mohla pokračovat. Důležité je o lidských
právech mluvit, zajímat se o ně a dohlížet na jejich ochranu.
Ve funkci Veřejné ochránkyně práv působíte několik měsíců. Co se vám jeví
jako stěžejní téma a na co se chcete v nejbližší době soustředit?
Je mou povinností věnovat se všem problémům, s nimiž se na mne lidé obrátí a
které jsou v působnosti veřejného ochránce práv. Nemohu si vybírat a řešit jen
něco. Nikdy jsem ale nezastírala, že jsou mi obzvlášť blízká témata týkající se
ochrany práv osob omezených na svobodě a prosazování práva na rovné zacházení.
Zvlášť u diskriminace jsem přesvědčena, že ve společnosti stále přežívá
spousta předsudků, které vedou k tolerování nerovného zacházení. Oběti
diskriminace se v takové atmosféře mnohdy ani nechtějí bránit, aby svou situaci
ještě nezhoršily. To není správné. Považuji proto za důležité snažit se
překonávat stereotypy, měnit přístup politiků i celé společnosti k těmto
tématům.
Česká republika je dlouhodobě kritizována za nerovné podmínky ve
vzdělávání. V čem vidíte největší problém? Co se daří měnit? Je možné někde
přidat?
Každé dítě má stejné právo na vzdělání. Samozřejmě ne každý se stane lékařem
či inženýrem, ale na začátku života by stát měl všem dětem garantovat stejnou
šanci. Je nepřípustné, aby stát zasahoval do života budoucích generací tím, že
určitým dětem bude klást překážky v přístupu ke vzdělání.
Mění se to pomalu, ale v souvislosti se současnou vládou a činností ministra
pro lidská práva vnímám naději na možný posun k lepšímu. Nepochybně bych více
hovořila o rovných šancích ve vzdělání se zřizovateli škol a rodiči všech dětí.
Tam často vidím obavy ze změn systému. Mělo by jasně zaznít, že rovné šance ve
vzdělání jsou výhodné pro celou společnost, z lidského i ekonomického hlediska.
Často se mluví o inkluzivním vzdělávání jako o způsobu naplnění
spravedlivého vzdělávání. V čem spatřujete jeho výhody a jaká jsou podle vás
rizika spojená s jeho zaváděním do praxe?
Inkluzivní vzdělávání považuji za jedinou cestu, pokud nechceme žít v
segregované společnosti. Děti se už od malička učí vnímat odlišnost jako něco
přirozeného, rozšiřují si své sociální vnímání a sociální citlivost. To je něco,
co naší společnosti trochu chybí. Překvapují nás projevy nejrůznějšího
extremismu, ale i ten pramení z neschopnosti chápat a respektovat odlišnosti a z
předsudků.
Právě překonávání předsudků ve společnosti považuji za nejobtížnější část
zavádění inkluzivního vzdělávání. Vlastně je to jediné riziko, které v
souvislosti s ním vidím. Nejde totiž o finanční náklady – co ušetříme na
segregovaném vzdělávání, můžeme přesunout do inkluzivního. Hlavně je potřeba
začít, netrávit čas hledáním dalších a dalších možných rizik a nechávat vyrůstat
další generace bez možnosti řádného vzdělání.
Největší nebezpečí vidím v tom, že celá řada pedagogů není na tento model
vzdělávání připravena. Přitom učitel je základním stavebním kamenem celého
systému. Bez jeho fundovanosti, nasazení a náležitého ohodnocení nemůže model
inkluzivního vzdělávání nikdy fungovat.
V současné době se projednává novela školského zákona, která by mimo jiné
měla změnit podmínky vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Jaký
dopad do každodenního života škol by podle vás přijetí návrhu novely přineslo?
Sebelepší zákon nezajistí rovnost a spravedlnost. Vždy bude záležet na mnoha
faktorech a především na lidech (ne vždy právnících), kteří budou školský zákon
aplikovat v praxi. Novela, kterou jsem měla možnost připomínkovat, je nepochybně
dobrým začátkem. Je srozumitelná a má myšlenku, což je v dnešní době jev,
troufám si říci, víceméně sporadický.
Je mi sympatické, že míra podpory pro každého žáka bude hledána na
individuální bázi. Děti se přestanou zbytečně nálepkovat do třech kategorií a
vyjasní se práva a povinnosti, a tím i odpovědnost jednotlivých aktérů (školy,
poradenského zařízení, dětí a rodičů). Na druhou stranu je účinnost novely
stanovena až na rok 2017, s čímž nesouhlasím. Každý rok čekání prohlubuje
neutěšený stav tisíců dětí.
Také nesouhlasím s rozšiřováním kapacity nultých ročníků. Stát musí zaměřit
své úsilí na budování mateřských škol. Tam vidím budoucnost rovných
příležitostí.
Co si myslíte o situaci, kdy náš vzdělávací systém, potažmo školy, nutí
rodiče žáků se speciálními vzdělávacími potřebami platit z vlastních zdrojů
asistenta pedagoga?
To je jen jeden z příznaků toho, že naše základní školství není nastaveno na
existenci různorodého prostředí a neumí s ním pracovat (lidsky, organizačně i
finančně). Základní vzdělávání je přece bezplatné. Jelikož na asistenci často
doplácí rodiče dětí se zdravotním postižením, může jít podle konkrétních
okolností o diskriminaci, neboť u dětí bez postižení taková potřeba nevzniká.
Rodiče se mohou u soudu domáhat upuštění od diskriminace a odstranění
následku nepříznivého jednání. Za určitých okolností mohou žádat i přiměřené
zadostiučinění v penězích. Rodiče však této cesty nevyužívají. Buď z neznalosti,
anebo z obavy před zhoršením vztahu ve škole či na úřadě. Chápu i jejich
nedůvěru v soudní systém, který rozhoduje těžkopádně a pomalu.
Znám ale dobře příběh maminky jednoho autisty, která se nevzdala a dotáhla to
až k Ústavnímu soudu. Negativní rozhodnutí soudu v jejím případě považuji za
krajně nešťastné. Paní však podává stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Jsem přesvědčena, že vyhraje, a držím jí palce. Svým stanoviskem ji ve
Štrasburku podpořím.
Jakou školu byste si přála pro svá vnoučata?
Při této otázce mě napadají otřepaná klišé, kterým bych se chtěla vyhnout.
Ale dobře. Určitě bych si přála, aby škola rozvíjela jejich přirozenou
zvídavost, nehodnotila podle výsledku na škále 1 až 5, ale aby brala v potaz
úsilí, které do práce vkládají, a hodnotila i celou cestu, kterou děti urazily
od bodu A do bodu B. To dosud v českém školství postrádám.
Chtěla bych, aby je škola naučila úctě k druhým a nenucenou cestou ukázala,
že každý člověk má své přirozené místo pod sluncem a může se rozvíjet, pokud k
tomu má vytvořeny podmínky. A samozřejmě, aby jednou na čas strávený ve škole
vzpomínaly rády.
Rozhovor byl uveřejněn ve třetím čísle
časopisu Škola All Inclusive. Časopis vydává společnost Člověk v tísni ve
spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci v rámci projektu Systémová podpora
inkluzivního vzdělávání v ČR.
