Anna Šabatová: Co ohrožuje menšiny a proč se většina cítí ohrožena?

Přinášíme projev ombudsmanky Anny Šabatové, který zazněl na úvod XXIII. ročníku brněnského sympozia „Dialog uprostřed Evropy“ tentokrát na téma „Lidé na okraji“. Sympozium pořádaly Společnost Bernarda Bolzana a mnichovská Ackermann-Gemeinde.

Co ohrožuje menšiny a proč se většina cítí ohrožena?

Téma
nacionalismů, téma našeho a cizího, téma většin a menšin se prolíná
celou lidskou historií, ať uvědoměně, či neuvědoměně. K reflexi těchto
přežívajících atavismů, pocitů kulturní nadřazenosti vlastního kmene,
komunity či vlastního národa a dalších důsledků úzkosti z cizího, obav
z jinakosti, pokud jde o doby vzdálené i nedávné, přispěla významným
způsobem antropologie.

Říkám-li antropologii, myslím tím
antropologii kulturní a sociální. Ta se plně rozešla, jak v metodách,
tak zejména hodnotově, s fyzickou antropologií předválečnou, jejíž
hodnotová východiska v kombinaci s mnoha dalšími předpoklady umožnila
brutální zneužití s děsivými důsledky v období nacionálního socialismu.

Kulturní
antropologie, na rozdíl od fyzické, se svou koncepcí kulturního
relativismu a důsledným odmítnutím rozdělení národů na civilizované a
necivilizované plně vymanila z problematického rámce hodnotové
hierarchizace jednotlivých národů.

V každé společnosti působí
vzorce chování, které lidi sdružují do vytváření a strukturování
společenství, ať už na základě jazyka, náboženství, tradic a zvyklostí.
To samo o sobě jistě není nic špatného. Problém nastává, stávají-li se
tato kritéria v komunikaci jedinými možnými nebo zásadně převažujícími.
Tedy, pokud ten, kdo mluví jiným jazykem, či se hlásí k jinému
náboženství nebo je jinak odlišný, je ze společnosti vytěsňován.

Takový
problém začínáme opět pociťovat intenzivněji v současné době. Můžeme
sledovat nárůst xenofobie a rasismu. S těmito atavismy si ale dokáže
zdravá společnost, i díky již existující reflexi, za normálních
okolností poradit. Jenže naše společnost není v tomto ohledu v dobré
kondici a nesnášenlivost vůči menšinám, zejména vůči Romům, ale nejen
vůči nim, prorůstá celou společností. Demonstrace proti Romům, mediální
zobrazování této menšiny, různé poplašné zprávy a fámy o Romech
zamořují veřejný prostor.

Nezúčastněnému pozorovateli, který by
četl jen noviny a diskusní příspěvky pod články na českých serverech,
by se mohlo zdát, že Romové představují hlavní a možná dokonce jediný
problém, který česká společnost má. Co je příčinou tohoto stavu? Proč
česká společnost opět začíná stavět svou identitu na vymezování se vůči
této poměrně malé menšině?

Důvodů je několik. Jako první bych
ráda zmínila rozdělení, které umožňuje vyostřené vnímání „našeho“ kmene
od toho „jejich“. Mnozí Romové sice žijí, nebo aspoň do nedávna žili,
poměrně dobře integrováni do většinové společnosti, ale vzrůstá
procento těch, kteří jsou zcela vyloučeni na okraj. Žijí v ubytovnách
nebo v ghettech a jejich děti chodí do jiných škol, než děti z
většinové společnosti.

S nárůstem nezaměstnanosti mnoho Romů
přišlo o práci, nebo pracují v nestálých zaměstnáních bez pracovně
právní ochrany a navíc segregovaně v romských partách. Situací k
přirozenému setkávání v místě bydliště, ve škole a v zaměstnání ubývá.
To umocňuje pocit odlišnosti a je živnou půdou pro strach z neznámého,
jiného.

Důsledky, které to pro tuto zranitelnou menšinu má, jsou
katastrofální. Vytěsňování se zvyšuje, problémy narůstají a strach
většiny přechází místy v paniku a hysterii. A to znemožňuje integraci i
v případech, kde by se za jiných okolností uskutečňovala. A tak i
romské rodiny, které ještě nedopadly na sociální dno a mají sílu a vůli
problémům čelit, začínají pociťovat důsledky vztahu majority k Romům.

Nastávají
potíže se sháněním normálního bydlení a trvalého zaměstnání. Romští
žáci se setkávají ve škole s posměšky, Romové jsou čím dále tím častěji
terčem slovních, ale i fyzických útoků. To vše může romské rodiny
velice rychle přesunout na okraj společnosti. Rodinu to zatlačuje do
ghetta, děti do praktické – dříve zvláštní – nebo segregované školy a
místo výdělku tu jsou jen sociální dávky, ze kterých se nežije dobře
nikomu, samozřejmě ani Romům.

Kde je ale příčina tohoto stavu?
Proč se tak rychle zvyšuje faktická segregace, a tím se umocňuje pocit
cizosti a odlišnosti? Jednou z příčin je nerovnost, na kterou nebyla
česká společnost po listopadovém převratu připravená a která v
posledních letech citelně zasáhla i střední vrstvy. Existenční obavy,
které přes veškerá ujišťování mnohých politiků i novinářů, že si zde
lidé žijí nad poměry, mnoho lidí pociťuje na vlastní kůži, jsou jednou
z příčin frustrace a snížené tolerance české společnosti.

Lidská
práva nejsou žádnou ideologií nebo abstraktní konstrukcí. A nejsou to
jen práva občanská či politická, jak se ti, kteří o lidských právech
kriticky hovoří, snaží veřejnosti podsouvat. Součástí lidských, tedy
základní práv jsou podle českého ústavního pořádku a podle
ratifikovaných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, i
práva hospodářská, sociální a kulturní.

Mezi jednotlivými
ústavně zaručenými a zákonem zajišťovanými právy jsou rozdíly, pokud
jde o odpovědnost státu a jeho povinnosti, a také pokud jde o
vymahatelnost práva. Pokud chceme hájit kulturní práva menšin, je
nezbytné, abychom nezapomínali na sociální práva celé společnosti.

Je
nutno se bránit tomu, aby ve společnosti byli lidé, kteří se obávají,
že neuplatí hypotéku, že přijdou o práci, nebo že nevydělají dost jako
živnostníci, lidé, kteří se bojí exekuce, kteří mají strach, že neuživí
děti na studiích, nebo že přijdou o bydlení. Společnost takových
překážek a životních tragédií nebude otevřená k žádným menšinám a už
vůbec ne k těm, které dokáže identifikovat podle vzhledu.

Pocit
nespravedlnosti a ukřivděnosti, který mnoho lidí má, brání tomu, aby se
politickou cestou mohla prosadit opatření, jež by mohla vést k
integraci. Fakticky to integraci zabraňuje, protože nešťastná
společnost bude vždy hledat viníka své frustrace.

Bez jisté míry rovnosti, tedy rovnoprávnosti, nemůže být demokracie.