Ani ryba ani rak, jsem Ota! Příběh Roma adoptovaného českou rodinou

Jednadvacetiletý Otakar Chládek donedávna netušil, kdo je jeho biologická matka. Ke svým adoptivním rodičům se dostal jako šestiměsíční miminko. Vychovávaný v ryze české rodině poznal slasti i strasti rodinného života, touha po poznání biologické romské rodiny ho ale neopustila. Jeho adoptivní rodiče ho v tom nepodporovali, ale ani mu v tom nijak nebránili.

Rodiče se rozhodli říct mu o tom, že je adoptovaný, když mu byly tři roky a chystal se do školky. „Vzpomínám si, jak jsme seděli v obýváku, mamka si mě vzala na klín, mrkla na taťku a začala vyprávět, že moje maminka mě nechtěla, že jsem adoptovaný. Moje reakce byla, dalo by se říci, nijaká, zkrátka bylo mi to tak nějak jedno nebo mi moc nedocházelo, co mi to vlastně vykládají. Pamatuji si, že mamka byla strašně šťastná, padaly jí slzy. Táta, ten hrál statečného. To je moje první vzpomínka na moje milované adoptivní rodiče,“  svěřil se s úsměvem Ota.

Na otázku, jak a proč byl adoptován, vysvětluje: „Vím, že jsem ze šesti dětí a moje pravá matka měla nějaké problémy s výchovou mých sourozenců. Ještě jsem se doslechl, že když už mě čekala, připletla se k nějaké krádeži, a já jsem s ní tak byl ve věznici. Po porodu se musela vrátit zpět za mříže. Jelikož neuvedla jméno mého otce, neměl na mě žádný nárok.” Otakar se donedávna domníval, že se jej matka zřekla právě kvůli jeho otci. 

Rodina mě přijala bez výhrad, jen dědeček…

To, že je jiný, si uvědomoval již od útlého věku. „Když jsem si prohlížel rodinná alba s fotkami, nemohl jsem si nevšimnout, že mezi těmi bílými hlavami je jedna černá – já,“ vzpomíná mladý Rom se smíchem.  V dětství  se tomu smál, ale jak rostl a přicházel do období puberty, začínal mít pocit, že z některých obličejů vyzařuje nelibost nad tím, že je mezi nimi. Jednoduché to neměl ani ve škole, hned od první třídy ho provázela přezdívka „Ota, černej jak bota“ a ta se s ním táhla až do devítky.

Rodiče a jeho starší, také adoptivní sestra ho bezpodmínečně milují, nic na tom nezměnil ani fakt, že je gay.  Při otázce, zda ho přijala i celá širší rodina se jeho radostný výraz změní. „S bratranci a sestřenicemi je všechno v pořádku, i s tetami a strýci. Jediné, co mě mrzí,  jsou vztahy s prarodiči z mamčiny strany. Babičce dlouho trvalo, než si na mě zvykla a vyrovnala se s tím. Děda se s tím tak úplně nesmířil nikdy. Dědeček mi dává najevo, že jsem jiný, a není to jen tím, že jsem adoptovaný.“

Ota má ještě o pět let starší sestru, taky adoptovanou, která ale není Romka. „Sestru milují a přijali ji za svou. Vybavuji si, že když třeba děda volal, že pojedou na výlet někam na hrad nebo se vykoupat, mamka vždycky do telefonu zašeptala tak, abych neslyšel, ,a doufám, že Otíka vezmete s sebou‘.“

První setkání s romskou matkou

Otakar se od svých rodičů odstěhoval poměrně brzy. V osmnácti letech se osamostatnil a začal bydlet se svým přítelem. A právě tato životní změna sehrála svou roli i v poznání biologické rodiny. Po hádce se svým dnes již bývalým přítelem našel útočiště u romské ženy z Ústí nad Orlicí, kterou poznal přes svého jediného romského kamaráda.

„Jak u Romů bývá zvykem, začala se mě ptát na rodinu, jestli ji náhodou nezná. Protože jsem z rodného listu věděl, jak se moje matka jmenuje, přišli jsme na to,  že je moje vzdálená příbuzná a že moji matku zná.“ Během tří dnů tato jeho „nová teta“ dokázala zorganizovat setkání s jeho biologickou rodinou. Přesně v den svých dvacátých narozenin Otakar poprvé uviděl svou biologickou matku.

 „Na nádraží v Pardubicích se kolem nás shromáždila spousta mně neznámých Romů. Maminku jsem si představoval úplně jinak. Vystoupila z auta a začala brečet, chytla mě za ruku. Bylo to setkání zcela beze slov. Z její strany to bylo hodně citové, já jsem byl z počátku vyděšený. Stále jsem si neuvědomoval, že ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal, se odehrává právě teď, v tento okamžik,“ vzpomíná Ota Chládek na první setkání s romským příbuzenstvem.

Protože věděli, že má Ota dvacáté narozeniny, pozval všechny k sobě domů jeho strýc, matčin bratr. „Když jsem vešel, tak jsem zůstal stát jak opařený. Byl tam velký prostřený stůl. Všichni jsme si kolem něho posedali a pak mi teda řekli, že je to na přivítanou, k mým narozeninám. Byla to velká oslava, dobré romské jídlo, spousta alkoholu, pouštěli jsme si romské písničky, bylo to bezva.“

Jaké je to být mezi Romy

Jako Rom vyrůstající v české rodině a vyučený číšník může zatím srovnávat jen to, jak se obě etnika chovají, když dojde na spontánní zábavu.  Týden po společném seznámení ho znovu nalezená rodina z Pardubic pozvala na romskou zábavu, která se konala v České Třebové. „Líbilo se mi, že jsem konečně někam zapadl. Když jsem se šel pobavit mezi Čechy, tak na mě všichni koukali, kdo to jako přišel a co mám na sobě, ale tady jsem si byl svým pánem. Moc se mi líbilo, jak se umíme my Romové bavit. Když se hraje, tak se tancuje, když se jí, tak se jí. Nebylo to jako na typické české diskotéce, kde každý jen kouká a bojí se jít na parket.  Budu rád, pokud mě zase někdo na takovou zábavu pozve,“ říká upřímně.

Romská rodina nepřijala, že jsem gay a vychovaný Čechy

Od setkání na své dvacáté narozeniny Ota biologickou matku už osobně neviděl. „S matkou jsem se viděl zatím jen jednou, ale voláme si zhruba dvakrát do měsíce. Když zavedu řeč na to, že mám cestu do Pardubic a že bych ji rád viděl, třeba na Vánoce, tak začne couvat, že to nepůjde u ní doma, že její synové, moji bratři, mají problém s tím, že jsem gay a že jsem vychovávaný českou rodinou.  A já nechci nikomu působit potíže,“ svěřuje se Ota.

Téma homosexuality je u romských rodin stále ještě velké tabu.  „Myslím, že jim to hned došlo,“ naráží Ota na první rodinné setkání, na které jej doprovázel bývalý přítel, který tak splnil slib, že pokud Ota najde svou rodinu, bude u toho s ním.

„Máma tehdy seděla vedle mě, v jednu chvíli se ke mně naklonila a zašeptala ,to je tvůj přítel viď, neboj se, já proti tomu nic nemám‘. Takže ona to vzala v pohodě.“

Ani ryba ani rak

„Velice mě mrzí, že u nás doma je problém s prarodiči, kteří se nevyrovnali s tím, že jsem Rom, a u mé romské rodiny je zase problém to, že jsem gay, a ještě vychovaný jako Čech,“ posteskne si Ota. „Každopádně budu moc rád, pokud se budu moct o romské kultuře a zvycích dozvědět více.  A o to to pro mě bude hezčí, pokud se o nich dozvím od své biologické matky,“ doufá mladý člověk, jenž se musel vyrovnat se svou dvojí identitou i s homosexuální orientací.

„Pro mě je v tuto chvíli nejdůležitější dodělat si úplné středoškolské vzdělání, abych majoritě ukázal, že i my Romové jsme schopni dostudovat a zkrátka normálně žít,“ přibližuje na závěr své plány do budoucna Otakar. V současnosti dokončuje kurz, který mu umožní pracovat ve zdravotnictví.