Alena Zieglerová: Tsunami vyhlašování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů

K českým, moravským a slezským obcím, rozloženým pěkně mezi pohořími daleko
od moří, se nezadržitelně blíží přílivová vlna potíží, ne nepodobná tsunami.
Vyvolalo ji řetězové vyhlašování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně
nežádoucích jevů podle novely zákona o pomoci v hmotné nouzi. Obce si od
vymezení zón, kam nemá být nadále vyplácena chudinská dávka na bydlení, slibují
zastavení stěhování chudých rodin právě k nim. Varovné systémy selhaly a vlny se
daly do pohybu. Přijít s řešením jiným a lepším bude už úkolem nové Poslanecké
sněmovny. Píše ve své analýze na serveru
Institutu pro sociální
začleňování Alena Zieglerová.

Začalo to jako dobrý nápad

Aktuálně dosluhující vláda zdědila před čtyřmi lety úkol začít konečně řešit
problém s nedůstojnými podmínkami v ubytovnách a pochybných podnájmech, kde žijí
desítky tisíc chudých rodin bez šance na příležitost obývat normální byt. Do
nájemního bydlení obce ani jiní majitelé bytů tyto lidi, z mnoha různých důvodů,
pustit nechtějí. Obchod s jiným typem ubytování, včetně využívání ruin, garáží a
sklepů, kvetl a částečně ještě kvete na účet státu díky sociální dávce zvané
doplatek na bydlení, která trochu připomíná odpustek za absenci jiného řešení.

Jenže už to jde moc do peněz a všude se o tom mluví. Proč má stát vynakládat
například ve Varnsdorfu na bydlení částky přesahující deset tisíc měsíčně, když
o pár ulic dál je nájemné za podobnou plochu tři tisíce? Naštvaní jsou všichni.
Obyvatelé horších čtvrtí, kteří ty vysoké dávky nikdy neviděli, protože jdou
rovnou na účty ubytovatelů, i jejich sousedi, kteří si na nájemné musejí
vydělávat prací. Jim totiž nikdo „dávky do kapes nestrká“, jak si sami pro sebe
vykládají snadný život na dávkách. Při hledání viníků se terčem stává, hned
vedle obětí obchodu s chudobou, Úřad práce ČR, na který byla v době působení
ministra Drábka převedena agenda výplaty sociálních dávek pomoci v hmotné nouzi,
čímž obce po pěti letech přišly o pravomoc rozhodovat o sociálních dávkách.

Jestli obchod s chudobou kvete více od roku 2012 než do té doby, to nechť
posoudí například zrovna občané
Varnsdorfu sami. Pro současné tsunami je totiž
podstatné, že právě tady někde se to zvrtlo. Problém sníženého sebevědomí a
pocit bezmoci starostů a starostek vedl až k aktuální vlně rozhodování o zákazu
vyplácení doplatku na bydlení tam, kde si to rady obcí odhlasují, policie a
„sociálka“ podloží čísly a městský úřad vyhlásí jako opatření obecné povahy (OOP).
Úřad práce ČR, takže stát, se pak totiž musí rozhodnutí samosprávy podvolit a
dávky do daných ulic a domů nevyplácet. Od místní až po národní úroveň moci
panuje názor, že právě tak to má být. Že obce mají mít právo si samy určovat,
koho na svém území chtějí mít a koho ne.

Zóny bez doplatků na bydlení už tu jednou byly

Je to k neuvěření, ale celý ten příběh touhy obcí zasahovat do pravomoci
státu v oblasti práva občanů na sociální ochranu se v naší zemi odehrál za právě
končící vládní období hned dvakrát. A vždycky to začalo tak, že se do rukou
zákonodárců dostal návrh na změnu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Poprvé to byl
návrh s primárním cílem ještě více snížit doplatky na bydlení v ubytovnách. Jako
by už to nebylo dost do očí bijící. Nelze si ostatně nevšimnout, že v případě
zákona o pomoci v hmotné nouzi je každá novela, bez ohledu na to, proč vznikla,
spíše

snížením legitimity toho zákona nazývat se ještě zákonem „o pomoci“. Je to
nejspíš dáno neodolatelnou touhou některých poslanců a poslankyň zviditelnit se
svými návrhy na zpřísňování kritérií pro nárok na sociální dávky ve svých
volebních obvodech, stranických sekretariátech a v médiích.

V roce 2014 tomuto puzení neodolal poslanec Stanjura, který předložil
pozměňovací návrh k zákonu o pomoci v hmotné nouzi hodně podobný tomu, který
nyní vede k tsunami OOP. Tehdy Poslanecká sněmovna odhlasovala právo na doplatek
na bydlení jen těm žadatelům (živitelům rodin), u nichž s tím bude souhlasit
obec, na jejímž území se nachází příslušné ubytovací zařízení.

Následky byly tragické, tragikomické i komické. Agentura pro sociální
začleňování tehdy v podkladovém materiálu pro Legislativní radu vlády vyčíslila,
že v optimistické variantě, pokud souhlas obce nezíská jen třetina z celkového
počtu domácností pobírajících tou dobou doplatek na bydlení (6 000 ze 17 000),
bude nutné nově ubytovat někde jinde 100 domácností každý pracovní den, v
pesimistické variantě pak 300 domácností denně.

Novela byla účinná od 1. 5. 2015 a aplikace souhlasu obcí s výplatou doplatku
na bydlení byla fakticky ukončena již za méně než dva měsíce (23. 6. 2015).
Stalo se tak
dopisem ministra vnitra ministryni práce, kterým odvolal své
původní stanovisko o závaznosti vyjádření obce, komu smí nebo nesmí Úřad práce
(stát) přiznat doplatek na bydlení. Původně závazné stanovisko změnilo
Ministerstvo vnitra tváří v tvář desítkám tisíc lidí, jimž místo nuzné ubytovny
zbývala už jen ulice, na stanovisko nezávazné. Byla by to legrace, kdyby u toho
neumírali
zoufalí lidé a kdyby jiní lidé kvůli protestu proti tomuto pojetí
zákona nebyli, byť nakonec jen dočasně,
odsouzeni k podmínečnému trestu.

V tomto „zkušebním“ kole zakazování doplatku na bydlení se do první ligy
odhodlaných měst kvalifikoval zejména
Bohumín řízený senátorem a starostou v
jedné osobě Petrem Víchou. Bohumín uplatnil bez váhání plošný zákaz výplaty
doplatku na bydlení v celém městě, s nímž si vystačil až do okamžiku, kdy to
Úřad práce mohl přestat respektovat. Postupně se mezitím k zákazu doplatků
přidávala města jako Sokolov nebo Karviná a uvažovaly o něm desítky dalších
obcí. Kdyby nejistota o závaznosti mínění samospráv vůči výkonu státní správy
trvala déle, nemohl by Úřad práce celou situaci „vykrývat“ sociální dávkou
mimořádná okamžitá pomoc, takzvanou MOPkou, protože ta je limitována a vystačila
by jen na necelé tři měsíce. Před blížící se tsunami je mimochodem dobré vědět,
že kdykoli se sociální politika v oblasti příjmů chudých dostává do úzkých,
objevuje se ve vyjádřeních odpovědných politiků podezřele často dávka mimořádné
okamžité pomoci. MOPka je tedy něco jako indikátor blížící se pohromy pro chudé.

To nás přivádí zpět ke zmíněnému opakování téhož kroku dvakrát za jedno
volební období. „Úprava je dlouhodobě neudržitelná, neboť ji v zásadě nelze
vyložit ústavně konformním způsobem,“ píše se v
důvodové zprávě
další novely
zákona o pomoci v hmotné nouzi, kterou
usnesením vlády č. 624 ze dne 29.
července 2015 zadala vláda jako úkol „zpracovat a vládě předložit návrh novely
zákona o pomoci v hmotné nouzi obsahující zrušení podmínky souhlasu obce podle §
33 odst. 6 uvedeného zákona“. Záměr to byl dobrý, vše se však zopakovalo znovu.
Jakmile se novela dostala do Sněmovny, objevil se podobný pozměňovací návrh,
tentokrát od poslance Vilímce. Právě přijetí Vilímcova návrhu stojí za současným
paragrafem 33d, který do české legislativy vnáší pojem „oblasti se zvýšeným
výskytem sociálně nežádoucích jevů“.

Zákaz doplatků na bydlení, verze červen 2017

Nikdo to zatím moc nesleduje, vlna se blíží takřka neslyšně, jak už to na
volném moři bývá. Svaz měst a obcí má sem tam zprávu od nějakého starosty či
primátora, že o vydání OOP, a tedy zákazu výplaty dávek v určité části svých
obcí a měst, uvažují. Někde už rozhodli, jinde dokonce nějaké to opatření visí
na úřední desce. Když se novináři ptají na podrobnosti krajů, bývají jejich
odpovědi až rozpačité. Vše se totiž děje nenápadně při zasedání rad a
zastupitelstev obcí všeho druhu a velikosti. Úřad veřejného ochránce práv je
zvědav na fantazii obecních úředníků, kterou využijí ke zdůvodnění, že někde
dochází ke zvýšenému výskytu sociálně nežádoucích jevů natolik, že to vyžaduje
ve vymezené oblasti zastavit výplatu dávek.

Hlavu si lámou i orgány pomáhání, chránění a pořádku, ať už jde o městy
oslovovanou Policii ČR nebo o městské policie. Když budou mít v daném místě
hodně zásahů a tedy méně nežádoucích jevů, je to vlastně dobře nebo špatně? A co
teprve „sociálka“, tedy Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD)? Centrem
zájmu OSPOD je totiž dítě bez ohledu na to, v jaké části města žije. Je ale
vůbec v zájmu dítěte z chudé rodiny, aby OSPOD přispěl do žádosti o OOP čísly o
počtu řešených případů v dané části města? Jak tomu dítěti pomůže, že jeho
rodiče náhle nebudou mít na úhradu střechy nad hlavou, pokud mají třeba jen
podnájemní smlouvu na dobu určitou? A, podobně jako u policie, je vůbec počet
návštěv indikací problémů? Není spíš indikací odpovědné práce těchto orgánů?

Po sérii úvodních otázek přejděme ke zjištěním
Institutu pro sociální
inkluzi, který tuto druhou vlnu zakazování dávek na bydlení již od počátku
účinnosti novely sleduje s velkou pečlivostí a s využitím sítě svých
regionálních spolupracovníků. Takže čísla. Není to „asi desítka měst“, jak dosud
zaznívá z médií, je to zatím nejméně 46 měst a obcí, které o zavedení bezdoplatkových
zón prokazatelně uvažují nebo jsou už v tomto procesu dál. Suverénně přitom
vedou obce z Ústeckého kraje (kterých je 14) následované krajem Moravskoslezským
(12), Olomouckým (7) a Karlovarským (6). Zbytek tvoří jednotlivé obce krajů
Plzeňského, Vysočiny, krajů Středočeského a Královéhradeckého následované dvěma
městskými částmi hl. m. Prahy.

Odhodlání obcí jít se poprat se státní správou o své právo určovat, kdo může
na jejich území bydlet, je tím větší, čím více jsou povzbuzovány svými kraji.
Ústecký kraj vydal úsměvné metodické stanovisko, které na výše položené otázky
odpovídá učebnicovými definicemi, což však obcím nepřekáží. Hlavní pro ně je, že
kdyby se něco stalo, kraj se za ně postaví a krajský úřad je koneckonců
odvolacím místem pro námitky vůči OOP. Karlovarský kraj se nenechal tento týden
zahanbit a svým

veřejným oceněním města Sokolova, které je nejspíš prvním městem „na pásce“,
kde zákaz doplatků skutečně začne platit nejdříve, vyvolal paniku ve vedlejších
Kraslicích, kde již nyní o OOP také uvažují. Bravo!

Když jsme u těch závodů, kdo má víc obcí a která z nich je nejrychlejší,
neměli bychom zapomenout na městské obvody statutárního města Ostrava. Tsunami
tohoto typu totiž bývají v ČR vyvolány dvěma otřesy – jedním na severozápadě
Čech a druhým ve Slezsku. Ostravský magistrát na své obvody myslí a již v dubnu,
tedy ještě před účinností novely,

doplnil Statut města Ostravy v souvislosti s § 33d zákona o zmocnění pro své
městské obvody v této věci. Tak se stalo, že matadoři potlačování chudoby, jakým
je Liana Janáčková v Mariánských Horách a Hulvákách nebo městský obvod Ostrava
Jih, nic nepromeškali a již v první den účinnosti novely, tedy 1. 6. 2017,
rozhodly jejich rady o tom, že požádají o vydání OOP. Podařilo se to zatím jen
Ostravě Jihu, a to zveřejněním čtyř OOP, z čehož v jednom případě je vyjádření
městského úřadu negativní, a jde tedy o rozhodnutí o nevyhlášení bezdoplatkových
zón.

Počet obcí, měst, městských částí a obvodů, jejichž rady či zastupitelstva
rozhodly o tom, že příslušný úřad o vydání opatření obecné povahy k zákazu
doplatků na bydlení požádají, je 22, z toho 8 jich je v Ústeckém kraji, 6
v kraji Moravskoslezském a po 3 obcích v krajích Olomouckém a Karlovarském.
Zbývá jedno město v Královéhradeckém kraji a osamělé středočeské Kladno, které
nám však úplně stačí. Kladno se totiž evidentně inspirovalo Bohumínem a
celé své město neváhalo označit za oblast se zvýšeným výskytem sociálně
nežádoucích jevů. Dopady na občany Kladna, stejně jako na jeho hlavní
představitele, lze předvídat nejspíš nejsnadněji. Všeho do času, podobně jako
kdysi v Bohumíně. Kraje Plzeňský, Vysočina i hl. m. Praha se ve světle těchto
čísel jeví jako poplašné zprávy, protože v nich dosud žádná obec o vydání OOP
oficiální cestou nepožádala.

Třetí kategorii obcí tvoří ty, které už svá opatření zveřejnily. Obcí se
zveřejněným opatřením obecné povahy o oblastech se zvýšeným výskytem sociálně
nežádoucích jevů je 12, jednotlivých opatření je pak 17. Bohumín, který
nejspíš chtěl dostát své pověsti, vydal hned 3 OOP, Ostrava Jih už zmíněné 4,
ostatní obce po jednom. V počtu vydaných opatření z toho důvodu tentokrát vede
kraj Moravskoslezský (7) nad Ústeckým (5), následovaným krajem Karlovarským (2)
a kraji Olomouckým, Královéhradeckým a Středočeským (všechny mají po jednom
vyhlášeném OOP). Kdy nastane účinnost jednotlivých opatření lze jen stěží
odhadnout. Majitelé nemovitostí v dotčených oblastech mohou podávat námitky,
které musí městské, případně i krajské úřady vypořádat. Je-li skutečně Sokolov
první, kdo má už OOP účinné, pak se lze ptát, jestli neprovedl nějakou procesní
chybu. V takovém případě se stane předmětem kontroly ze strany Ministerstva
vnitra.

Zóny proti nově příchozím v Evropě? Ano, ale jen s alternativou.

Po stránce právní relevance zdůvodnění budou opatření obecné povahy zajímat
právníky Úřadu veřejného ochránce práv v okamžiku, kdy se objeví první oběti
nerovného přístupu k ústavou garantovanému právu na pomoc v nouzi a na
svobodu zvolit si místo k pobytu. Součástí uzavírání bran obcí nebo jejich
ulic a domů je totiž odklánění problémů jinam bez nabídky individuálního řešení.
„Příliv“ nebo „sestěhovávání“, což jsou slova obvyklá ve zdůvodněních OOP, je
totiž třeba vnímat především jako příběhy konkrétních rodin v nouzi, obětí
děravé sociální sítě, pro něž jiné bydlení než to podstandardní k dispozici
není.

Obce v ČR nemají příliš v lásce zahraniční příklady, ale jeden si přeci jen
pozornost zaslouží, protože se zmiňuje i o právu obcí bránit se proti
vytváření ghett. Jde o případ matky samoživitelky, která se loni soudila u
Evropského soudu pro lidská práva s holandským městem Rotterdam, že jí nebylo
umožněno bydlet ve čtvrti, kterou si vybrala. Tato žena soud prohrála, ovšem jen
proto, že jí nic nebránilo usadit se v neregulované části téhož města.

Neztrácejme čas představou, že popoháněním lidí z místa na místo se problém
nedostupnosti bydlení, který je toho všeho příčinou, vyřeší. Pod stolem
Poslanecké sněmovny leží zákon o sociálním bydlení, který obcím otevírá možnost
skutečně vést politiku bydlení na svých územích namísto obranné války. Dávky
pomoci v hmotné nouzi jsou odvozeny od společensky uznané a ověřované situace
každé jednotlivé domácnosti, s níž představy a místní znalost radních nemají nic
společného. Pět let praxe přidělování dávek obcemi vyvažuje šest let jejich
distribuce od státu. Sociální dávky určené pro pomoc v hmotné nouzi začaly
postupně klesat co do objemu a výše jejich částek se už léta nikam nepohnula s
ohledem na nehybné životní minimum, od něhož jsou odvozeny. Není to tedy problém
příliš vysokých a snadno dostupných dávek. Spíš je pro klima v našich městech
potřeba zkvalitnit spolupráci místních orgánů státu a obcí tak, aby se potřebným
kromě dávek dostávalo také služeb a byly k dispozici byty (nikoli nutně ve
vlastnictví obcí).

Situace nemusí být o nic horší než v Holandsku nebo jiných srovnatelných
zemích Evropy, pokud se naše obce ve svém legitimním boji proti vytváření
sociálně vyloučených lokalit budou zajímat také o plán B pro rodiny, které se
budou chtít na jejich území usadit. Dělení lidí na slušné a neslušné, řešení
hluku a nepořádku trestáním těch, kteří ho nezpůsobili, to vše je dost mimo
evropskou praxi i vývoj lidstva v této části světa. Pokud by totiž Rotterdam
plán B neměl nebo by své brány nově příchozím úplně uzavřel, spor u Evropského
soudu pro lidská práva by zcela jistě prohrál.