Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Komentáře

Adéla Gálová: Verdikt o Maďarsku

28. července 2014
Čtení na 4 minuty
Záběr z dokumentu Eszter Hajduové Verdikt v Maďarsku (Ítélet Magyarországon) (FOTO: YouTube.com)

Vítěz letošního Jednoho světa, dokument Eszter Hajduové Verdikt v Maďarsku (Ítélet
Magyarországon) je aluzí na knihu Gideona Hausnera Verdikt v Jeruzalémě,
zpracovávající proces s Adolfem Eichmannem. Proces, který završil dějiny
židovského holocaustu byl jasnou zprávou směrem k veřejnosti; zprávou o tom, že
k masovému vraždění docházelo a docházet mohlo, a že jeho vykonavatelem nebylo
pár pomatených megalomanů a zmanipulovaných stoupenců nacistické ideologie, ale
lidé “jako my”, zcela přesvědčení a oddaní své věci.

Hajduové dokument ilustruje současnou alarmující situaci v Maďarsku břitce,
nanejvýš působivě a s akurátní dokumentaristickou nezaujatostí. A zdaleka není
jen “kamerou postavenou v soudní síni”, jak by se snad mohl jevit těm, kdo
očekávají, že “skandální” téma si žádá patřičně návodné zpracování. Právě
naprostá absence jakýchkoli bulvarizačních prostředků ve spojení s vysoce
vytříbeným smyslem pro situační detail, vynikajícím střihem a v neposlední řadě
filmově dramatickým potenciálem samotného příběhu z něj činí snímek na hony
vzdálený jak společenskokritickým experimentům klusákovského typu, tak bezbarvé
televizní dokumentaristice mluvících hlav.

"Soudní kalvárie spějící pomalu ale jistě k vynesení konečného rozsudku je
především přehlídkou naprostého cynismu, alibistického furiantství a morální
malosti na straně jedné a – znovu a opět – rezignovaného zoufalství, vydanosti
všanc a bezmoci na straně druhé."

Soudní kalvárie spějící pomalu ale jistě k vynesení konečného rozsudku je
především přehlídkou naprostého cynismu, alibistického furiantství a morální
malosti na straně jedné a – znovu a opět – rezignovaného zoufalství, vydanosti
všanc a bezmoci na straně druhé. Postavy doživotně poznamenané tragédií defilují
u pultíku před porotou na způsob moderní frašky, semleté zcizující právní
mašinerií do jedné lepkavé masy plné dutých svědectví, mocenské symboliky,
prázdných frází a okázalé dehumanizace.

Kam se jen divák podívá, všechno je tu “špatně”: vyděšené přežišvší oběti i
pozůstalí po obětech zavražděných předstupují, a s typickou nervozitou těch, kdo
jsou bez ustání znevěrohodňováni, přednášejí předem nacvičené projevy ve snaze o
co “nejsolidnější” vystupování. Dezorganizovaní členové poroty se střídavě drží
za hlavu a mnou si spánky v rozpacích nad pohoršující situací. Přímí svědci
případu z řad policie i zdravotníků se ošívají a hledí do země při konfrontaci
se skutečností, že odvedli katastrofální práci. A konečně čtveřice pachatelů:
“tvrdé jádro” tří ostrých hochů a jejich “proradného” komplice, jenž je jako
jediný, evidentně v zájmu co nejnižšího trestu, ochoten připustit alespoň
částečný podíl na vraždách.

Všechny zúčastněné však co do sugestivity předčí skutečný “hlavní hrdina”
filmu – okresní soudce László Miszori, jenž je postavou až shakespearovských
parametrů a jehož jednotlivé zásahy, slovní projevy i způsob, jakým celý proces
vede jednak kontinuálně udržují vysokonapěťovou atmosféru, jednak z nich
průměrnému středoevropskému divákovi, uvyklému nudné administrativní rutině,
mnohdy doslova padá čelist.

Počáteční pocit, že se jedná bez nadsázky řečeno o čistokrevného psychopata
střídá údiv nad nejednoznačností a komplikovaností jeho osobnosti; Miszori bez
zábran okřikuje zdrcené oběti, aby se tolik “neprožívaly”, vysmívá se jejich
agramatickým slovním projevům, pokutuje je za expresivně projevené emoce a
návodnými otázkami (jste s obžalovaným v právním sporu, pociťujete vůči němu
případně zlobu?) se snaží vyloudit z rozechvělých pozůstalých absurdní známku
“zaujatosti”.

Způsob, jakým si následně “podá” jednotlivé členy vyšetřovacích složek, které
svou liknavostí a latentním rasismem značně ztížily průběh vyšetřování, pak mění
počáteční diváckou perspektivu: pozvolna se ukazuje, že soudce je krom své
samozřejmé svrchované role navíc ještě jakousi samozvanou übermorální autoritou,
jejímž cílem je úplné opanování prostoru a jasné vymezení pozic všech
zúčastněných.

S naprostou bezpáteřností pachatelů, kteří se v závěru procesu neváhají
zaštiťovat maďarskou Ústavou, lidskými právy a označit celý proces za podjatý či
přímo vykonstruovaný, se ovšem přímo na místě vypořádat nedokáže.

Doživotní tresty, které v kauze sériového vraždění s jasnými rysy etnické
genocidy padnou, tak nakonec působí spíše jako osobní msta, respektive výchovná
důtka přísného kantora.

Režijní styl Hajduové je jednoduše geniální; ze sterilního prostředí jediné
uzavřené místnosti, kde se po dlouhých 167 dní proces odehrával, dokáže pomocí
střihu, několika kamerových perspektiv a citem pro střídmé a přesné využití
mimoobrazových prostředků vykřesat nefalšované drama, jehož intenzita nejednou
dalece předčí možnosti inscenovaného děje; drsné momenty promítání scén z
dějiště vražd s pětiletou obětí doslova prošpikovanou šrapnely střídají neméně
děsivé – ba děsivější – mikrozáběry na spokojeně se usmívající tváře vrahů.

Zpráva o stavu maďarské společnosti, kterou film zprostředkovává, je
nekompromisní: osudy maďarských Romů (respektive dalších “všeobecně”
neoblíbených skupin) leží v rukou novodobých pokérovaných samurajů, již se cítí
povoláni “udělat ve věcech pořádek”, laxně přitakávající veřejnosti,
selhávajícího systému a vyšinutých reprezentantů právní moci, neschopných
rozpoznat, natož pojmenovat, systematický, teroristický charakter promyšlené
likvidace a nahrazující jej úsilím o osobní “převýchovu” figurantů, vybočujících
z představ o “adekvátním” chování.

Verdikt v Maďarsku je přesně ten typ dokumentu, jehož distribuce do škol,
televizní vysílání či usilovný export do zemí potýkajících se se stejnou měrou
společenské deformace, by mohla mít smysl.

VIDEO

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajství o Romech
Teď populární icon