Adéla Gálová, Renátó Fehér: Quo vadis, Jobbik? aneb cesta maďarské krajní pravice do středu

Hnutí Jobbik pro Maďarsko začínalo ve své domovině coby krajní, radikální
studentská organizace, z níž se stal po roce 2006 určující hráč maďarského
(tehdy ještě mimoparlamentního) politického života. Od samého počátku vévodily
rétorice strany rasistické, antisemitské, iredentistické a šovinistické slogany.
„V Maďarsku zuří cikánská kriminalita,” zněl jeden z těch, jimiž strana položila
základy své sociální politiky. Za heslo svého boje proti vnějšímu i vnitřnímu
nepříteli pak Jobbik zvolil zvolání „Maďarsko patří Maďarům”.

2010: Jobbik v parlamentu, seznamy židů a polovejenské organizace, střet s
Fideszem

Když se v roce 2010 dostala strana do parlamentu, jeden z jejích zástupců ve
svém proslovu vzkázal,  že by bylo potřeba vytvořit seznam v Maďarsku
žijících „osob židovského původu” vyskytujících se v maďarském parlamentu či
vládě, neboť by mohly představovat národně-bezpečnostní riziko. V její blízkosti
se navíc začalo rojit množství polovojenských organizací, z nichž se dostalo
zvýšené pozornosti zejména Maďarské gardě, která pravidelně pořádala pochody a
přesilové demonstrace v malých osadách obydlených Romy. Předseda Jobbiku Gábor
Vona byl do uniformy Gardy oděn i na ustavující schůzi parlamentu v roce 2010.

Jobbik tehdy pronikl do maďarského parlamentu se 17%; v roce 2014 už to bylo
20% hlasů. Na takový výsledek už nemohla nečinně hledět ani dvěma třetinami
vládnoucí strana Fidesz.

TTzv. „Systém národní spolupráce” postavil Viktor Orbán namísto z USA známého
dualistického systému předpokládajícího střídání politických stran z obou konců
spektra na ideji jakéhosi centrálního siloprostoru. Podle té dominuje
politickému dění jediná, mohutná lidová strana, obklopená zprava i zleva
postupně se scvrkávajícími stranami, neschopnými spojenectví pro „neslučitelné
rozdíly”. Tento manévr byl prvním krokem na cestě k nesesaditelnosti Fideszu. A
zatímco na levici se Orbánovu režimu skutečně začala stavět do cesty celá řada
mikrostran, krajně pravicový Jobbik byl i přes politickou a mediální karanténu v
mnoha ohledech schopen dodávat témata do veřejné debaty a budit dojem síly,
schopné dosáhnout potenciálních vládních změn na základě pouhých vlastních
zdrojů.

Fidesz se proto brzy začal vědomě pokoušet sebrat Jobbiku vítr z plachet
prostřednictvím přebírání společenských témat, jež už tehdy zdaleka nebyla cizí
jeho vlastnímu, čím dál tím radikálnějšímu, portfoliu, aby nakonec skrze
nejrůznější denunciační materiál ve spřízněných médiích učinil pokus o jeho
odstavení.

2010 – 2015: Odklon Jobbiku od anticiganistické rétoriky, mezinárodní
uprchlická krize

S rokem 2015 a mezinárodní uprchlickou krizí,  jíž Fidesz využil k tomu,
aby si mohl prostřednictvím jejích maďarských aspektů plně přisvojit diskurz
maďarské krajní pravice, vznikl na jižní hranici Maďarska dnes již „kultovní”
plot z ostnatého drátu. S heslem „informační kampaně vlády” a s podporou
nevyčerpatelných finančních zdrojů vybudovala maďarská vláda nenávistnou
propagandu, prezentující příliv uprchíků a problém migrace jako zákulisní hru a
uprchlíky samy jako teroristy či minimálně zdivočelé a násilnické náboženské
fanatiky.

Fideszáckou rétoriku však ani předtím neurčoval jakýsi předpotopní
nacionalismus či občanský konzervativismus. Skrze nejrůznější think-tanky
operující  v zorném poli vlády (a inspirující se americkým breitbartovským
vzorem, jenž připravil půdu trumpovské éře) dnes dochází k dezinformaci
občanů-voličů prostřednictvím tisku, který slouží jako doplněk  ke
strategii transformace volebního systému a postupné eliminace všeho, co by mohlo
fungovat jako pojistka právního státu nebo politickou situaci vyvažovat.

V této souvislosti je zajímavá
nedávná studie dvou maďarských sociologů –
Mátyáse Domschitze a Dorottyi Szikra, zkoumající míru a podobu toho, jakými
změnami prošly jednotlivé maďarské politické strany v oblasti sociální politiky.
Její nedílnou součást tvoří právě komparace Fideszu a Jobbiku coby nejsilnější
opoziční strany. Podle studie je od roku 2010 jasně patrný odklon Jobbiku od
anticiganistické rétoriky v intencích Maďarské gardy směrem k uměřenému,
„středovému” tónu.

Výsledky studie naznačují, že, měřeno představou i praxí stranické sociální
politky, se Jobbik k letošnímu roku proměnil de facto v
křesťanskodemokratickou stranu evropského střihu.  Jeho současný program už ani
slůvkem nezmiňuje „cikánskou kriminalitu”, natož snahy o znovuzavedení četnické
služby či paramilitárních uskupení. A přestože se strana ústy svých
představitelů snaží o zahlazení a marginalizaci svých někdejších postojů
tvrzením, že ani dříve „nebyla rasistická”, považoval její místopředseda Tamás
Sneider za účelné zdůraznit, že se Jobbik ve své minulosti dopouštěl „mladicky
razantních” tvrzení, ba dokonce přiznat i to, že Jobbik kdysi „zbytečně
ubližoval nejrůznějším skupinám.”

Video blog “odpadlíka” Gábora Vony

Jobbikovský „odpadlík” Gábor Vona spustil v srpnu letošního roku svůj nový
mnohadílný vlog založený na principu charismatické one-man show, která si bere
na paškál nejrůznější společenské neduhy. „Romská problematika” si mezi
ostatními příspěvky do dnešního dne stihla vybojovat významné místo; jeden z
Vonových příspěvků dokonce nese podtitul „cikánsko-maďarské soužití je jedna z
nejdůležitějších otázek”. 

Zcela nově zde Vona přichází s tvrzením, že
nejde o to, zda se integrace Romů podařila ci nepodařila, ale že ve skutečnosti
ani nezačala – a to ani z jedné strany. Dlouholetý lídr Jobbiku a bývalý
prominentní „expert na romskou otázku” se pouští do ostré kritiky Fideszu, když
viní vládu z toho, že otázka romské integrace ji ve skutečnosti nikdy
nezajímala, nýbrž že skrze plané sliby pouze lacino přišla k silné voličské
základně. „Maďarsko musí jasně vyslovit záměr romské integrace a nalézt 
pro ni odpovídající metodu,” říká dnes Vona.

Pokus o racionální a smířlivé uchopení tématu odráží i Vonova dosud nevídaná
snaha o přímé zapojení Romů do debaty. Mezi zpovídané tak v jednom z dílů svého
videoblogu přizval zástupce „romských intelektuálních elit”, jejichž údajnou
absenci považuje podle svých slov za jeden z klíčových problémů současého stavu.
Konkrétně navštívil jeho pořad
vysokoškolský student Lucián Horváth
a někdejší
kolega-spoluzakladatel Jobbiku
István Kamarás.

VIDEO

Řeší-li dnešní Vona soužití Romů
s Maďary, nahlíží sám na sebe jakožto na jakéhosi mediátora obou stran, z nichž
jedna jej apriori nálepkuje coby známého xenofoba, zatímco druhá mu má za zlé,
že se „vůbec zabývá cikány”. Nepřejícnost z obou stran pak přisuzuje své pozici
samozvaného sudího, jenže se projevil jako odvážlivec, který si dovolil píchnout
do vosího hnízda. Prudké reakce jsou podle něj jasným důkazem palčivosti tématu.

Přes nepochybně paternalistický přístup přinášejí Vonovy vlogy zcela nečekané
momenty. Někdejší gardista zde formuluje myšlenky typu „v okamžiku zrození jsme
si všichni rovni” a nerovnou pozici maďarských Romů přičítá zejména vlivu
„prostředí”, v čemž mu zdárně sekunduje jeden ze zpovídaných Romů, který v
závěru přichází dokonce s myšlenkou, dobře známou z někdejší praxe komunistické
politiky vůči menšinám, totiž že analfabetům či jinak „neadekvátním” romským
rodičům by bylo záhodno děti raději rovnou odebrat.

Nehledě na tyto extrémy však
ve svých příspěvcích nechává Vona zaznít například i myšlenku, že vyšší vzdělání
může být Romům „houby platné” za předpokladu, že pracovního uplatnění se tak
jako tak nedočkají. Jako zcela extrémním – vzhledem ke stávající politické
rivalitě však zdaleka ne nepochopitelným – se jeví tvrzení, že co se romské
inteligence týče, usiluje vládní strana Fidesz vší mocí o udržení statu quo,
neboť se jí „hodí do krámu”, aby Romové setrvávali v pozici slabších. Ústy
jednoho ze zpovídaných: „příliš chytré Romy” strana nepotřebuje.

Ve svých
nejnovějších vlogerských debatách neopomíjí Vona ani otázku chudoby, týkající se
i v Maďarsku zejména regionů, když připomíná, že ti z Romů, kdo nejsou místními
autoritami na základě svévolného úsudku uznáni ani jako adepti veřejně
prospěšných prací, jsou de facto odsouzeni k hladovění. V té souvislosti přijde
na přetřes též otázka masového zneužívání dotací na „romské záležitosti”
nejrůznějšími lokálními šejdíři – povětšinou Fideszem dosazenými zástupci, kteří
tuto menšinu, v souladu s centrální politickou strategií – povětšinou zneužívají
coby obětního beránka demonstrace vlastní „otevřenosti”.

2018: Volební neúspěch Jobbiku a vnitřní rozkol

Současná situace nové generace Fideszu dnes dospěla až tam, že nová garnitura
nepovažuje ideu občanského Maďarska, jež určovala první identitu Orbánovy vlády
v letech 1998-2002, za politickou realitu, nýbrž za pouhý politický produkt.
Patrné je i to, že mnohá někdejší zvučná a respektovaná jména konzervativců
patřících dříve k fideszovským kruhům se z etických důvodů od konglomerátu
zvaného Fidesz definitivně odklonila a ocitla se náhle na druhé straně hřiště –
neboli zároveň i pod permanentní palbou profideszovských médií.

Sám Orbán, který
zašel ještě dál svou vstřícností vůči Putinovi a Číně a koncepcí iliberalismu,
si vetkl do znaku obranu kultury křesťanské Evropy.  Dosazením vlastní
osoby do pozice protivníka merkelovské „willkommenskultury” se stal 
reprezentantem nové, silácké Evropy a postupně nalezl spojence i pro svou
trivializaci evropské politiky na bitvu zastánců migrace a strážců křesťanských
hodnot.  Jeho osoba se ovšem mezitím stala čím dál tím neudržitelnější i
pro někdejší stranickou rodinu – Evropskou lidovou stranu. Ani přesto Orbán
dobrovolný odchod z klubu neplánuje: to už by se spíš pokusil jej přidopobnit k
obrazu svému. Což ostatně platí pro celou EU.

Spolu s anexí společenského krajněpravicového diskurzu však Fidesz narazil na
Jobbik posouvající se z pozice strany pro jedinou společenskou vrstvu ke straně
lidové, pokoušející se po roce 2014 ustavit si v očích veřejnosti jakýsi
unikátní charakter. Jeho předáci se náhle jeví čím dál méně coby zapálení
revolucionáři a čím dál tím víc jako parta rozvážných odborníků. Jako pojistku
navíc spustili i  „šťeňátkovskou” kampaň, v jejímž rámci se Gábor Vona
nechal fotit na svůj Facebook s roztomilými pejsky. Promyšleně působící tendenčí
obrat však vzbudil jak uvnitř, tak vně strany otázku po autenticitě Jobbiku.

To
vše společně s úklonem Fideszu ke krajní pravici způsobilo, že Jobbik přišel o
svou dosavadní tvář strany mocné přilákat davy, na což orbánovci neprodleně – a
s přesnou intuicí – zareagovali tím, že začali tlačit Jobbik doleva, za hlásání
mohutné vize o celonárodní zkáze skrze všeobecné spiknutí proti všespásné
politice Fideszu.

Ztráta pevné půdy pod nohama vyvolala v řadách Jobbiku výrazné
napětí, které se Vonovi dařilo ještě jakžtakž zakrýt před volbami v r. 2018. Po
volebním fiasku však Vona rezignoval a zároveň se stáhl z politického života.
Volba nového vedení  pak dovedla stranu k vnitřnímu rozkolu: zatímco tábor,
který v Jobbiku setrval, by rád pokračoval v nastolené vonovské cestě směrem do
středu politické škály, zastánci tvrdé linie ze strany zběhli a založili nové
hnutí a stranu s názvem Mi hazánk (Naše vlast).

Jak dnes metamorfovaná strana působí v praxi? Švédská europoslankyně romského
původu Soraya Post nedávno pronesla na půdě Evropského parlamentu následující:
„Nikdo nestojí o to, aby jeho děti nechodily do školy. Nikdo dnes nechce žít bez
elektřiny nebo bez vody. Chceme-li být hrdou Unií, nedopusťme, aby bylo těchto
privilegií zbaveno 10 či 12 milionů lidí,”
uvedla v úvodním proslovu k unijní
zprávě o anticiganismu z konce loňskéo roku.

Jediní, kdo ji v EP nepodpořili,
byli dva poslanci Jobbiku Zoltán Beczó a Béla Kovács. Třetí poslankyně za Jobbik,
Krisztina Morvai, se zdržela hlasování.