Pogrom na Romy v Pobedimi: Po letech mlčení ho připomene hra ve Slovenském národním divadle
Dříve jsme říkali, že historie Romů je historií marginalizace a že soužití Romů a neromů bylo komplikované, a dnes tomu není jinak. V historii jsme se opakovaně setkávali s projevy nenávisti, brutality a pokusy o vyhlazení Romů, přesto má většinová společnost tendenci tyto postoje bagatelizovat, a to jak z hlediska historie, tak z hlediska současnosti.
Jak odhalit bílá místa, jak hledat porozumění a jak se naučit ctít vlastní historii? Tím, že o nich budeme mluvit, psát, hledat vysvětlení na obou stranách, nezapomínat na ně, neprosazovat je na úkor druhých a obrousit hrany v zájmu zlepšení soužití.
Zdá se, že i po téměř 100 letech je pogrom na Romy v Pobedimi stále traumatizující událostí. Je třeba poznamenat, že v Pobedimi ani nikde jinde na Slovensku jej nepřipomíná žádný památník ani informační tabule.
O události, jejímž základem byla netolerance, špatné soužití a nepřátelství, se toho napsalo málo. Jako první ji reflektoval Slavo Kalný v knize reportáží Cigánsky pláč a smích (Bratislava 1960) a o několik let později se jí zabývala Emília Horváthová v monografii Cigáni na Slovensku (Bratislava 1964).
Co se vlastně v Pobedimi stalo?
V říjnu 1928 se obyvatelé vesnice nedaleko Piešťan v Trenčínské župě rozhodli vzít domnělou spravedlnost do vlastních rukou. Pravděpodobně soužití s Romy bylo v Pobedimi konfliktní již delší dobu. Obyvatelé Pobedimi psali dopisy, v nichž žádali úřady, aby Romy z obce vystěhovaly. Když však vyšší orgány nepomohly, vyústila averze v organizovaný útok na místní romskou komunitu.
Několik dní před pogromem hořel nedaleko vesnice stoh slámy. Její hoření bylo přičítáno Romům. Pozdější vyšetřování ukázalo, že požár zinscenovali místní obyvatelé jako záminku pro pozdější lynčování. Prvního října, v době svátku, se vesničané sešli v místním hostinci a opojeni alkoholem se v noci organizovaně vydali do místní osady, aby udělali pořádek. Žilo tam necelých sto lidí v šestnácti domech, vedle nichž stálo až osm kovářských dílen. Pobedimští obyvatelé, vyzbrojení revolvery z první světové války a bodnými zbraněmi, se rozhodli, že se na Romy vrhnou. Výsledkem byly dvě desítky zraněných a šest mrtvých: Ondrej Dycha, Verona Biháriová, Apolena Toráčová, Maria Biháriová, Pavlína Toráčová a šestiletá Aranka Heráková. Bezbranné oběti, které se nemohly bránit mužské přesile. Domy Romů byly demolovány.
Vyšetřování četníků dospělo k závěru, že útok na osadu byl proveden vojenským způsobem, organizovaně a s předem stanoveným cílem. Před soudem s obviněným bylo shromážděno více než 1 000 stran dokumentů, z nichž vyplývá, že došlo k porušení vnitřního klidu, poškození cizího majetku, hmotné škodě, těžkému ublížení na zdraví, trestnému činu vraždy a pokračujícímu trestnému činu vraždy. Řada útočníků byla souzena, ale pouze čtyři útočníci byli odsouzeni k trestu odnětí svobody: Alojz Brandstätter, Gejza Miklovič a Cyril Melicher dostali dva roky vězení, Jozef Miklovič dva a čtvrt roku. Trest si neodpykali v plném rozsahu, za dobré chování byli předčasně propuštěni.
Vše nasvědčuje tomu, že poškození Romové dostali ještě před skončením procesu velmi štědré odškodné, které vybrali vesničané a pravděpodobně i jejich sympatizanti z celého Slovenska. Obžalovaní se tak postarali o to, aby se výpovědi obětí změnily, respektive aby si “přestaly pamatovat”. Případ odhalil, jaké bylo postavení Romů. Nerovné a také to, že spravedlnost se dá koupit.
Pogrom v Pobedimi upadl na téměř devadesát let v zapomnění a v odborné literatuře o něm psali pouze Pavel Baloun a Karol Janas.
Široká veřejnost na Slovensku se o pobedimském příběhu dozvěděla až díky novináři Peteru Gettingovi, jehož první obsáhlý článek vyšel v roce 2018 a který se k tématu vracel i v pozdějších letech. Opakovaně konstatoval, že pogrom není na Slovensku známý a téma je na vesnici stále tabu.
Po letech mlčení se téma pogromu v Pobedimi ocitlo v centru pozornosti, a to doslova, ve Slovenském národním divadle. Jedná se o původní hru s názvem Budete mít luft, která měla premiéru 1. dubna 2023. Text hry vychází z policejních záznamů o vyšetřování pogromu v Pobedimi. Mladý autorský kolektiv, scénárista Martin Krč a režisér Pavol Viecha, se do zpracování pustil s vervou mládí, což nemusí být u tak závažného tématu vždy ku prospěchu. Z více než devadesát let starých policejních záznamů vybrali výpovědi obyvatel Pobedimi, kteří ve snaze vyvinit se opakují stereotypní vyprávění o asociálnosti Romů, o tom, že kradli na polích, že brali úrodu… V logice obyvatel Pobedimi to měl být dostatečný důvod k útoku, k agresi a k nastolení “vlastní spravedlnosti”. Doufám, že návštěvníci v budově divadla tento dramatický postup pochopí. Ale pochopili by ho i venku? V malém městě na východním Slovensku, nebo třeba přímo v Pobedimi? O tom mám silné pochybnosti.
V divadelním představení také nezazní žádný romský hlas. Vůbec se nereflektuje, co cítili, co si mysleli lidé, kterých se to týkalo, kteří ztratili své blízké, byli zbiti, přišli o majetek, bylo jim ublíženo….. Pohled a postoj těch, jejichž historie je marginalizována, zůstává zamlčen. Není to další marginalizace?
Novinové články, divadelní hra ani odborné studie nestačí k tomu, aby se pogrom v Pobedimi nestal bílým místem našich společných dějin. Můžeme se na něj pokusit zapomenout, jak jsme to dělali devadesát let…., nebo ho můžeme citlivě otevřít, abychom všichni pochopili a přijali odpovědnost, abychom nechali zaznít nejen hlasy útočníků, ale i hlasy obětí. Hledání smíření je obtížná a namáhavá cesta a už teď je jasné, že pouhé zatažení vody pod hladinu nám nepomůže. Chceme-li zde však žít společně, musíme se naučit mluvit i o nepříjemných věcech. To je o to důležitější v situaci, kdy Romové v mnoha lokalitách čelí marginalizaci, chudobě a vyloučení, a zdá se, že řešení pragmatických otázek má přednost. Cesta, lepší bydlení nebo zaměstnání jsou důležité, ale respekt, rovnost a přijetí jsou podstatou demokracie, která nemůže a nesmí být selektivní.
