Zoran Tairovič: Romský žebříček hodnot se naprosto neshoduje se současným evropským

„Romský žebříček hodnot se naprosto neshoduje se současným evropským“ – říká Zoran Tairovič, romský výtvarník, muzikant, hudební skladatel a performer žijící v Srbsku v rozhovoru pro měsíčník Romano voďi.

Věnujete se všem typům umění – malbě, kresbě, videu, skládání hudby, literatuře atd. Co je vám nejbližší?

Od roku 1986 jsem pořád maloval, asi tak 12 hodin denně, ale svojí cestu ke konceptuálnímu umění jsem našel až v roce 1999, kdy jsem zjistil, že malbou nemohu dostatečně vyjádřit všechno, co jsem potřeboval říct. V 90. letech 20. století, tedy v době války v bývalé Jugoslávii, jsem bydlel ještě s rodiči a náš dům byl na okraji města u rafinerie. Během bombardování Sarajeva spadlo na blízkou rafinerii půl milionu tun výbušnin, což samozřejmě zničilo náš dům, ve kterém zemřela moje matka. To byla chvíle, kdy jsem pochopil, že jen malováním se nevyjádřím ke všemu, co se děje ve světě. A dnes, po mnoha letech, se mi pořád potvrzuje, že není možné být umělcem a přitom se omezovat jen na jeden typ umění. Celková digitalizace a internet přinesly pochopitelně do umění nový impuls. Když jsem začal dělat konceptuální umění, bylo to něco revolučního, ale v současnosti je to naprosto normální.

Při tvorbě multimediálního/konceptuálního díla vidíte jednotlivé části od začátku dohromady jako jeden výtvor, nebo jako samostatné kusy, které pak dáváte dohromady?

Vždycky jsem maloval, ale stálo mě dost sil proniknout k divadlu, videu a tvorbě hudby, abych všemu rozuměl na stejné úrovni a nemusel některou složku upozaďovat. Postupně jsem pochopil, že všechny typy umění vycházejí ze stejných hodnot. Rozhodně neupřednostňuji umění konceptuální před jiným typem, každé je prostě jiné a každé má něco svého, ale strašně rád propojuji a synchronizuji jednotlivé části, aby z nich vzniklo něco nového a jednotného.

Na univerzitě v Novém Sadu jste studoval malbu?

Ano, dokončil jsem studium malby a managementu a v současnosti jsem doktorandem filozofie. Vždycky mě zajímala kompatibilita vědy a umění. Už jako malý jsem chtěl být vynálezcem. Ne vědcem, ale vynálezcem!

Mohl byste mi prosím říct něco víc k „Manifestu neviditelného umění“, tedy k manifestu romského umění, který jste sepsal?

Přes dvacet let se zabývám otázkami „Kdo jsou Romové?“ a „Jakou mají Romové roli ve světě?“. Začal jsem řešit, jestli existuje něco, co by se dalo nazvat „romským uměním“ a jestli vůbec je možné, aby existoval národ, který nemá svoje umění. A zjistil jsem, že Romové měli veliký vliv (obzvláště v 15. a 16. století) na vývoj evropského umění. Některá z celosvětově nejvýznamnějších děl vytvořili Romové. „Manifest neviditelného umění“ se právě vyjadřuje k tomu, že se o vlivu romských umělců na výtvarné umění nemluví a já požaduji, aby to umění, které je zatím neviditelné a nevnímané jako romské, bylo takto definováno.

Myslíte, že se romské „neviditelné“ umění stává uměním „viditelným“?

Je velmi důležité, aby existovaly instituce, které by romské umění zviditelňovaly. Svět bohužel ještě není připraven přijmout informace o vlivu Romů na světově uznávaná díla. A bohužel ani sami Romové toho moc nevědí o svém kulturním dědictví.

Jsou tedy nějací romští umělci, které považujete za zásadní, kteří na vás měli vliv, a nebo které prostě jen obdivujete?

Ano, mnoho, například: Antonio Solario Lo Zingaro („Zingaro“ znamená „Cikán“ – pozn. red.), Andrea Solari, který vymaloval část milánské katedrály, Caravaggio, expresionista Otto Mueler, Pablo Picasso, Salvador Dalí… Je zajímavé, že velké technologické výzkumy inspirovaly proměny v umění. A byli to právě Romové, kdo přinášel nové impulsy.

Jsou i nějací současní romští umělci, kteří vás oslovují?

Na jedné straně třeba Bob Wilson z New Yorku, který dělá hypermoderní divadlo a na straně druhé Marina Abramović, jejíž dílo je v současnosti neavantgardní a snad by se dokonce dalo označit za tradiční. Myslím si, že v dnešní době se už umění nedá dělit podle typu do skupin a moderní tvorba už nemá ani snahu ani sílu se někam probojovat. V roce 2000 proběhlo bienále, na kterém většina umělců odhodila pózu, kterou do té doby měla, a z umění se vlastně stal tržní artefakt. Pokaždé, když v Evropě nastane nějaká krize, v tu samou chvíli se objeví nový mechanismus, jak ty „ospalé“ lidi zburcovat, a to jak ekonomicky, tak v umění.

Pod sérií vašich děl na jedné webové stránce jsem objevila komentář, že „promlouvají k romským srdcím“. Může existovat i neromský umělec, který je schopen skrze svou tvorbu promlouvat obecně k Romům nebo je fakt, že jste Rom, zásadní?

Být Romem je stav ducha a ne jen nějaký biologický fakt. Svět, respektive lidstvo se dělí na dvě poloviny – jedna vychází z merkantilismu, je tedy zaměřená na obchod a celkově ekonomii a peníze považuje za náboženství. Druhá polovina je spirituální a hledá transcendentno, což se nachází také v umění. Společnosti zaměřené pouze na ekonomickou stránku života vždy skončily jako autokratické, na rozdíl od společností duchovních, které vedou k demokracii.

Kam byste v tomto rozdělení zařadil Romy?

Romové se vždy odlišovali od zbytku společnosti a proto i jejich rozdělení je jiné. Bylo období, které by se dalo nazvat „zlatou érou romského umění“, které trvalo do druhé poloviny 15. století, tedy do vynálezu knihtisku Johannesem Gutenbergem. Druhá část se počítá od doby, kterou doprovází úpadek. Málo lidí ví, že zrovna Česko bylo svědkem romského umění, protože zde v 16. a 17. století žilo hodně Romů-umělců, i když v té době nebyla jejich činnost považována za umění, ale za živnost. Romové byli součástí uměleckých dílen a všichni o nich věděli. Právě do vzniku knihtisku byli Romové takové „vlaštovky gramotnosti“, protože předtím se lidé učili pomocí obrazů a Romové mají výbornou vizuální paměť. Romové sami byli autoři některých obrazů, podle kterých se učilo, ale po vynálezu knihtisku přišli Romové i o tuto práci. Po vzniku knihtisku už nemuseli lidé chodit tolik do kostela, protože si Bibli mohli číst doma. A v tu chvíli začala nová éra, kdy jsou vědomosti předávány na základě textů. Bohužel tato změna nevratně zničila postavení Romů.

Jak jste k těmhle informacím přišel?

Je to téma mé dizertační práce. Romský systém hodnot se naprosto neshoduje se současným evropským žebříčkem. Je důležité pohlížet na Romy nejen skrze naše vlastní (tedy evropské) názory, ale také skrz jejich, jinak se nic nezmění. Odlišnostmi kultur se zabývalo už mnoho filozofů – například Martin Heidegger a Karl Jaspers, a když jsem nabídl, že se v doktorské práci budu tímto tématem zabývat, dostal jsem, nejen od své univerzity, ale také od francouzské Sorbony a ruské Lomonosovy, hodně prostoru pro vědecký výzkum.

Chtěla bych se zeptat na pár vašich projektů. Můžeme začít od opery Invisible Gipsy, kterou jste uvedl na festivalu Khamoro 2010. Nebyla to úplně klasická opera. Jaký byl proces skládání hudby a jak jste přišel na ten minimalistický styl kostýmů a masek jednotlivých vystupujících?

Jak jste viděla, všichni vystupující měli pomalované obličeje. To je technika, kterou rád používám u hudebních projektů. Chci tím vyjádřit převlékání se do cizí kůže, napodobování, jsou to vlastně takové mimikry. Romové se bojí ukazovat, kdo jsou. Mohou to být politici, umělci, vědci, je to jedno a všichni občas zakryjí, že jsou Romové, čemuž se nemůžeme divit, je to pochopitelné.

Jaká hudba vás oslovuje?

Kromě klasické hudby, například od skladatele Igora Stravinského, mám moc rád jazz a gypsy jazz. Velice také obdivuji různé hudebníky, kteří právě klasiku s jazzem, flamenkem, tradiční romskou hudbou a dalšími styly, propojují. Je to třeba výborný pianista Michel Camilo nebo zpěvák flamenka Diego El Cigala. A tady se zase vracíme k těm „neviditelným“ Romům. Je opravdu mnoho umělců, kteří byli Romové, ale neví se to o nich, příkladem je takový Elvis Presley. Naštěstí v současnosti přibývá lidí, kteří veřejně deklarují, že jsou Romové.

A chtěl bych zdůraznit, že romská hudba nikdy nenapodobuje! Možná různé styly spojuje, ale nekopíruje. Také je zajímavé, že Romové vždy vystupovali v operách a v literatuře v roli romantických postav; vždyť koukněte se na Carmen, na Violettu v Traviatě, na díla Honoré de Balzaca. Je překvapivé, kolik Romů ovlivnilo různé národní kultury.

Na Khamoro 2013 jste přijel s plánem na vytvoření obřího dortu. Můžete nám o tom něco říct?

Začal jsem přemýšlet, jestli se něco se zlepšilo od roku 2005, tedy od začátku Dekády romské inkluze. Lobbuji za uznání nových priorit, které vyjadřuji právě tímto Dortem Mandala. Představuji základní čtyři priority, které jsou symbolizovány čtyřmi vrstvami toho dortu – je to bydlení, vzdělávání, zdravotnictví a práce. A piškotový základ představuje lidská práva. Já věřím, že „neviditelná“ lidská práva se dají nahradit kulturou a doufám, že novým korpusem bude v budoucnosti právě umění. Kromě dortu je součástí projektu labyrint, kterým se budete dostávat k dortu, a který znázorňuje, jak těžce se člověk dostává ke sladkému životu („Dolce Vita“). Labyrintem se pak zase vychází ven. Celá expozice má ukázat, že Romové nemají stejné možnosti dostat se ke sladkému, dobrému životu.

Jeden z vašich nejslavnějších projektů bylo vymalování vesnice Bodvalenko.

Nebyl to můj nápad, ale přišla s tím Eszter Pásztor z Maďarska a jako hlavního sponzora získala Erste Bank, která mě k projektu pozvala. Za mediálního partnera máme Albert Hall v Londýně, což je zábavné, protože majitel domu, který jsem pomalovával já, se jmenuje Albert. 2. června 2012 jsme otevřeli ve vesnici Bodvalenko výstavu a také začaly oslavy šedesáti let od korunovace současné anglické královny Alžběty. A mezi prvními gratulanty byl právě Albert z Bodvalenka s rodinou!

Smysl celého projektu bylo pozvat turisty do této vesnice?

Ano, přesně tak, což se nám podařilo. Zjistili jsme, že kultura a umění může být motorem lokálního ekonomického rozvoje.

Slyšela jsem vaší krásnou skladbu „Gipsy prayer for the south “ (Cikánská modlitba za jih). Co znamená to „za jih“?

Pochopil jsem, že každý stát má svůj jih a ten je vždy problematičtější než sever. Postupně jsem k této skladbě vytvořil celý muzikál, který se jmenuje podle titulní písně, respektive modlitby, která je prosbou za neklidná místa celého světa…