Vráťa Brabenec: Jak jsem se nestal prezidentem cikánského družstva v severních Čechách

Předem se omlouvám, že budu užívat slova „cikán“. Tak jsem byl vychovaný, tak
jsem to od dětství slýchal, když ještě přes Horní Počernice cikáni kočovali.

Někdy v pětadvaceti jsem se dočetl od docenta Suchého, že označení cikán je
odvozené od řeckého termínu „athinganoi“, které bylo označením pro příslušníka
heretické sekty. Ale o tom by jistě mohla napsat víc Adéla Gálová, která to
studovala, a taky mě nedávno k sepsání těchto poznámek vyhecovala.

Budu přeskakovat v čase i v dějích – to už je můj zvyk i při obyčejném
vypravování věcí skutečných i vymyšlených.

V roce 1976 mě zavřeli kvůli muzice. První spoluvězeň na Ruzyni byl nudný
kriminálník, který se ještě pokoušel zavádět řeč na politiku. Na to jsem mu
neskočil. Tušil jsem, že to může být bouda. Po čtyřech dnech mi bachař nařídil,
abych si sbalil věci. Jen trochu jsem zajásal, jestli mě náhodou nepropouští,
jen na chvilku, ale odvedli mě o pár cel dál.

Další kumpán ve vazbě byl mladičký cikán Jirka, tak kolem dvacítky. Byl jsem pro
něj dědek. Bylo mi bez měsíce třicet tři.

Krásně vyprávěl, kde se všude toulal a středem těch příběhů bylo, jak se ženil.
Rychle jsem pochopil, že v jeho věku se nemohl tolikrát oženit, ale že šlo o
krásné a krátké románky, které se staly mezi Košicemi a Chebem. Rozčilovalo ho,
jak si stále celé dny čtu. Přiznal se, že by taky rád, ale nenaučil se to.
Požádal mě, až narazím v knize na něco zajímavého třeba o ženských, o lese, nebo
o koních, ať mu to přečtu.

Přiznám se, že rád předčítám, a tak jsem mu tu radost splnil. Poslouchal
pozorně, a když se děj pro jeho duši stával zamotaným a nepochopitelným, chtěl,
abych četl znova o těch ženských, lese a o koních. Často jsem vybrané pasáže
četl i třikrát.

Byl rád, že mám tabák i „kulatý s držátkem“, tzn. BT s filtrem.

Na politiku řeč nezaváděl a tak pochybuju, že ho na mě nasadili. Měsíc s ním na
cele utekl rychle a pak jsem zase vyfasoval nudné a protivné kriminálníky, kteří
dali za den dohromady tak čtyři věty. Vyprávět neuměli. Byly to jen výkřiky do
tmy o pivu, fotbale, guláši a ženských. Jirkovo vypravěčské nadání neměli. Byli
to skutečně dost hlupáci a seděli právem. Za jejich přiblblé krádeže a
přepadávačky by je zavřeli všude na světě.

Po uzavření spisů přišla Pankrác. Na cele s námi byl smutný cikán Milan. Česky
neuměl, slovensky mizerně. Přečetl jsem si jeho spisy. Měl napadení VBŽ (Veřejná
bezpečnost železnic, pozn. VB) nožem. Hrozila mu tak osma natvrdo. Vyptával jsem
se na podrobnosti. Do soudu zbýval už jen měsíc. Napadl vébéžáka nožem, protože
řekl jeho milé, že je kurva. Když gádžo řekne mé milé, že je kurva, musím ji,
kurva, bránit, říkal. Naučil jsem ho slovo od slova srdceryvnou obhajobu. Dostal
jen dva a půl.

Další přírůstek byl vychrtlý cikán z východu. Přišel na celu a na dotaz, jak se
jmenuje, řekl jen: Emil Tomáš. Ukázal levačku. Na dlani měl vykérováno Emil, na
hřbetu Tomáš. Začali jsme mu říkat Emilko. Tetování pokračovalo dál po paži, kde
bylo jméno ženy a seznam dětí. Seděl za přepadení dvou rybářů někde u Košic.
Domnívali se s divokým cikánem Ďurážkem, že v kabele mají rybáři prachy, ale
měli tam jen žížaly a těsto, a tak je hodili do rybníka. Ty rybáře. Emilko měl
taky příživu. Říkal, že vydělá dost hraním na housle a taky v kartách. Ležel
večer vedle, a tak mi zpíval východňárské skvosty. Východňárská slova jsem dal
nějak do kupy, ale cikánštinu mi musel přeložit.

Pamatuji si jednu milostnou: „teplá perina ako ta Julia, hej, diča, more, diča,
hej kiva paradiča.“ Snad to byly papriky a rajčata. (Adéla to opraví: ta to
studovala).

Vrátím se nyní v čase zpátky.

V roce 1970 po návratu z Anglie jsem nastoupil do okresního zahradnického
podniku v Teplicích. Hrůzné, obludné severní Čechy! Strašná sídliště, obyvatelé
přiotrávení smradem. Kancelář jsme měli proti starému hřišti trochu na kopečku,
a tak jsme sledovali, kdo do brány k bývalé vile po továrníkovi míří hledat
práci. Brzy jsme se naučili rozeznávat podle podoby chůze i gestikulace různé
cikánské rody. Pamatuji se na výrazné Husáry a Horváty. Horváti pomlouvali
Husáry, že moc žerou a dětem nedají, a něco obdobného říkali zase jiní o nich.

Výrazný solitér – samotář byl starší cikán, který to uměl skvěle s kameny. Vezli
jsme ho z Teplic do Březnice. Cestou jsme se, jen tak ze srandy, ptali, jestli
ví, kde teď jsme. Vyznal se v krajině dokonale. Ukázal nám polní cestu a řekl
nám, že je to zkratka do Dobříše. Jak to víte tak přesně, ptali jsme se. Tady
jsem to s otcem ještě v padesátých projel vozem…

Pracoval sám a spolehlivě, nechtěl žádné pomocníky a už vůbec ne cikány. Bydlel
pod zámkem ve vstupní věži, opravoval podpůrné zdi s láskou a péčí. Navštěvovali
jsme ho tak jednou měsíčně. Vůbec nepil. V roce 1974 jsem dokončoval park v
Bílině za zámkem. Jednoho rána se v parku vynořila parta cikánů a mířili ke mně.
Rychle jsem rovnal v hlavě příběhy minulých dnů v hospodě London, která v té
době byla téměř výhradně „černá“, jak se tehdy říkalo.

Jednou tam prý zašel snaživý příslušník VB a skončil s „čůrem“ v zádech. Nás tam
nechávali přežívat. Cikáni mi říkali pane vedoucí a občas se pokoušeli nabízet
dceru. Věděl jsem dobře, jak je prospěšné pro udržení dobrých vztahů to
odmítnout.

Takže. Partička došla až ke mně. Obklopili mě a spustili. Založili jsme cikánské
družstvo a hledáme prezidenta. Kluci, to musíte hodně přemýšlet, to je
zodpovědné, odpověděl jsem. Přerušili mě. My jsme si vybrali vás, řekli. Ale
nebojte se, budete mít ochranku ze silných cikánů, aby se vám nic nestalo.
Cikáni jsou někdy zlí, dodali.

Musel jsem odmítnout. Měl jsem už rozdělanou práci u Prahy.

V roce 1990, po návratu z Kanady, jsem navštívil Václava Havla na hradě. Popřál
jsem mu k prezidentování a hned jsem se pochlubil, jak jsem se málem stal
prezidentem cikánského družstva.

VRATISLAV BRABENEC

(* 28. dubna 1943, Praha) je český hudebník a literát. Hraje na
altsaxofon, basklarinet, klarinet a zpívá. Je znám především z klasické sestavy
hudební skupiny The Plastic People of the Universe, jíž byl členem v letech 1972
– 1982 a od roku 1997 dodnes.