Telgárt za Slovenského národního povstání ve vzpomínkách romské rodiny
V červnovém čísle Romano voďi bylo zveřejněno biografické vyprávění paní Márie Lendelové (1944), která se narodila do rodiny Julia Harvana na místě, jež bylo krátce po jejím narození zasaženo nejdrsnějšími boji SNP. Obec Telgárt byla během těžké bitvy hned na začátku povstání prakticky srovnána se zemí, během několika týdnů bylo zavražděno přes dvacet místních obyvatel včetně žen a dětí, čtrnáct povstaleckých vojáků bylo Němci odvezeno a brutálně zavražděno, na místním hřbitově bylo pohřbeno přes sto padlých (TASR 2019).
V letošním roce si od událostí připomínáme výročí pětasedmdesáti let. Historikové se stále vrací k diskuzím jak o významu, tak i o příčinách neúspěchu SNP. Toto hnutí na jedné straně ukázalo obrovské odhodlání slovenského lidu, vojska, opozičních politiků, ale i vojenských či partyzánských jednotek z mnoha zemí osvobodit Slovensko od nacismu (uvádí se, že přímých bojů se na straně povstalců zúčastnili bojovníci asi třiceti národností) a na druhé straně přineslo obrovské ztráty na lidských životech, a to i civilních obětí.
V Romano voďi u příležitosti odhalení pamětní desky všem Romům, kteří se SNP účastnili, bylo v roce 2017 připomenuto jméno Antona Facuny, rodáka ze Sklabine, jemuž se podařilo přeběhnout ze slovenské armády na italské frontě ke spojencům a jako parašutista, průzkumník a průvodce zahraničních spojenců působil během bojů SNP. Za účast byl vyznamenán (více viz Jancura 2010). Připomenut byl i romský velitel partyzánské brigády zvaný Oračko (více viz Ryšavý 2017). Mnozí proromští aktivisté se shodují, že přímá účast romských partyzánů v SNP není dostatečně prozkoumána, že daleko více jsou známy romské oběti, které byly zavražděny většinou jako spolupracovníci partyzánů, popř. byly z pomáhání partyzánům či přímo z odbojových akcí nařčeny. Oběma skupinám je však věnováno poměrně dost pozornosti (Nečas 1994) v porovnání s tím, jak je v literatuře popsán dopad SNP na obyvatelstvo vesnic, které bylo boji nejvíce zasaženo a které muselo utíkat do lesů a ukrývat se.
Telgárt se stal jednou z nejvíce poničených obcí na Slovensku. Jak vyplývá ze záznamů v kronice okresního města Brezno nad Hronom (kam Telgárt spadá), dne 5. září obdrželo město zprávu, že Němci jsou u Telgártu a že tato obec hoří. Z města Brezno vyjeli na pomoc hasiči, ale i tak obec shořela dle kroniky ze tří čtvrtin do základů. 6. září se ve městě Brezno uskutečnila sbírka na pomoc Telgártu, kam bylo následně odesláno 30.000 SK (viz Dejiny SNP – 4. díl, 1984: 415). Telgárt se však do dějin válečných událostí zapsal i tím, že právě zde se odehrály pro povstalce nejúspěšnější boje: krátce po zahájení SNP, k němuž došlo 29. srpna 1944, byl Telgárt již dne 3. září stejně jako mnoho strategicky významných míst, obsazen Němci, ovšem již 5. září se povstalečtí spojenci zmohli na pro Němce překvapivý protiútok a Telgárt dobyli zpět.
Právě v důsledku těchto bojů shořelo v Telgártě 260 domů. Tento strategický bod se místní povstalecké jednotce dařilo bránit a postupně se jí podařilo dobýt v útocích dokonce další body: horu Kozovec a telgártský tunel (21. září) a v následujících dnech také Pusté Pole, horu Javorina, Hamry a Podlesk. Povstalcům se dařilo držet tyto body až do německé ofenzívy, během níž dne 21. října 18. divize SS znovu obsadila Červenú Skalu a Telgárt a pokračovala k Tisovci (více viz Kliment, Nakládal 2003: 116–130). Tyto boje, jež se vlekly od začátku září do konce října, vyhnaly z domovů rodiny, které se pak ukrývaly převážně v horách.
Paní Lendelová vyprávěla, jak se na SNP vzpomínalo v její rodině: „Pamatuji si jen to, co mi rodiče vyprávěli. Já jsem byla maličká, v zavinovačce, bylo mi jen pár měsíců, byla jsem ještě mimino, když se utíkali schovat do lesů. Moje maminka o tom vyprávěla s pláčem. Maminka se hrozně lekla, protože nad nimi létalo letadlo a maminka se bála, že shodí bomby, které nás zabijí a zapálí domy. Když utíkala do lesa, tak – jak zapadala, odhodila mě do křoví. Myslela si, ať ještě i ona neumře, že mě někdo v tom křoví najde. Ale můj starší bratr, kterému bylo třináct let, se pro mě doplazil až do toho křoví, vzal mě a po břiše se plazil až k místu, kde byli ostatní schovaní. Potom se schovávali v lese.“
Tato evakuace nebyla nijak organizovaná, každá rodina si musela najít úkryt a obživu, kde se dalo. I v lesích a v horách jim hrozilo, že je při dopadení postřílí. Skrývat se s malými dětmi, jak vzpomíná více pamětníků (např. Helena Jonášová, vzpomínka v knize Po Židoch cigáni II), bylo velice rizikové. Paní Lendelová vypráví: „V lese byla taková budka – z drnů – a tam se moje maminka s mými sourozenci a se mnou schovávala. Chodil tam na obhlídku voják – Němec. Maminka se bála, abych nezačala plakat, tak mi zacpávala pusu svým prsem. Bála se, abych je neprozradila, a tak mě pořád chovala a kojila. Toto všechno mi vyprávěla maminka. Plakala a říkala: ‚Já jsem měla jen trápení, nevěděla jsem, kam se s vámi čtyřmi dětmi mám podít‘ – dva chlapci, dvě děvčata – a otec. Nebylo co jíst, žádné jídlo. Tatínek nosil mouku a vodu někam do lesa a na ohni nám udělali placky, abychom měli alespoň něco k jídlu, aby se děti měly čeho najíst.“
Během dramatických bojů, které v Telgártě v září a říjnu 1944 probíhaly, bylo zabito – pokud je známo – 106 vojáků, partyzánů a civilistů. Paní Lendelová vzpomíná, že vraždění se nevyhnulo ani její rodině – z rodiny jejího otce nepřežil nikdo krom tatínka a jeho bratra. Babičku, dědečka a všechny ostatní jejich děti prý Němci postříleli. Když se své matky na dobu války ptala, vzpomínala na zlé válečné časy včetně znásilňování žen: „Do peří se schovávali, roztrhali peřinu, protože za nimi do domu chodili takoví mužští, kteří si s nimi chtěli dělat, co je napadne. Stříleli i ženy. Některé zastřelili a jiné sebrali a odvezli je někam do koncentračního tábora a nikdo nevěděl, jestli je zastřelili nebo co se s nimi stalo.“
Kteří vojáci v Telgártu znásilňovali, paní Lendelová říci nemůže. Říká však, že Rusi ne: „Rusové nebyli zlí – ještě nosili Romům jídlo, které sebrali lidem ve vesnici. To mi říkala maminka. Brambory, špek, kolikrát donesli fazole pro Romy. Věděli, že Romové trpí hladem.“
V rodině Julia Harvana se o válečných událostech otevřeně vyprávělo. Připomínala se i tragédie, kdy se nešťastnou náhodou smrtelně zranil Máriin hudebně nadaný devítiletý bratr a po třech dnech zemřel. K této strašné nehodě došlo již na konci války, kdy v obci pobývali Rusové. Paní Lendelová si jistě od svého dětství uvědomovala, jakou šťastnou náhodou zůstala naživu: „Tohle všechno mi vyprávěli rodiče. A bratr sám mi říkal: ‚Ty buď ráda, že díky mně žiješ, sestro!‘ Říkám: ‚Proč?‘ – ‚Protože maminka tě pohodila do křoví, tam kde rostou šípky, tam nahoře u těch stromků. Já jsem tě odtamtud vzal a utíkal jsem s tebou pryč, plazil jsem se pro tebe k tomu křoví. No a žiješ. Kdybych tě neodnesl, i ty bys byla mrtvá.‘“
Po válce se podařilo zničenou obec obnovit, v r. 1948 byla přejmenována na Švermovo podle českého partyzána Jana Švermy, po r. 1990 byla obec přejmenována zpět na Telgárt.
Další obdobná svědectví o hrůzách války očima přeživších Romů jsou zaznamenaná v několika publikacích. V češtině vyšly např. Po Židoch cigáni I., v této knize je Romům v SNP a v partyzánském hnutí věnovaná samostatná kapitola (Hübschmannová a kol. 2005: 741–830), a kniha (Ne)bolí (Kramářová a kol. 2005). V připravovaném druhém díle Po Židoch cigáni II. o tomto období vypovídají kapitoly „Masakry“ a „Evakovanci“. Mnohá svědectví byla získána i v posledních letech – mezi ně patří právě cenné svědectví paní Márie Lendelové, pořízené v rámci projektu „Paměť Romů“ Janem Ortem v roce 2018.
Literatura:
- Dejiny SNP 1984. Dejiny slovenského národného povstania 1944. Zväzok 4., Spomienky a kroniky / [vedecký redaktor Viliam Plevza]. Bratislava: Pravda, 1984.
- HÜBSCHMANNOVÁ, M. a kol. (2005). Po Židoch cigáni I. Praha: Triáda.
- HÜBSCHMANNOVÁ, M. a kol. (dosud nevyšlo). Po Židoch cigáni II. Praha: Triáda.
- KLIMENT, Ch. K., NAKLÁDAL, B. 2003. Slovenská armáda 1939–1945. Praha: Naše vojsko, ARES.
- KRAMÁŘOVÁ, J. a kol. 2005. (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. Praha: Člověk v tísni, o.p.s.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
