Děti ze sociálně znevýhodněného prostředí na příměstském táboře: Táborák, skate i nadávky

Na první pohled ničím výjimečný, ale z pohledu tradice a programu jedinečný. Děti ze sociálně znevýhodněného prostředí měly možnost si během příměstského tábora organizace Člověk v tísni na konci léta vyzkoušet nejen lanové centrum nebo jízdu na skateboardu, ale především si upevnit svou vlastní identitu a zblízka poznat historii svých předků. Jinou strategii volí organizace ALEA, na jejíž táborech děti dostávají identitu zcela novou – třeba příslušníka keltského kmene nebo postavu z řecké mytologie.

Děti, které se do tábora letos přihlásily, jsou podle hlavní vedoucí Jiřiny Turjanské ze třetí, deváté a především z páté městské části v Praze. Děti dochází buď do komunitního centra, nebo na doučování, které je pro žáky ze znevýhodněného prostředí zdarma. „Do klubu dochází děti v rámci možností pravidelně. Mají možnost doučování či dalších volnočasových aktivit. A mohly se přihlásit i na příměstský tábor, který nabízíme všem dětem, které využívají naše služby,“ zasvěcuje Turjanská.

„Děti, na hodinu máte rozchod, sejdeme se v zadní části parku u dopravního hřiště, kde jsme byli před obědem, prosím, stále platí, že z parku nikdo nedochází sám,“ ukazuje vedoucí na opodál stojící lanové centrum v zábavním parku v Dolních Měcholupech. „Hlavně nezapomeňte batůžky se svačinou, a kdyby něco, budeme se tady okolo pohybovat, klidně se k nám přidejte i dřív,“ pokračuje a děti hltají každé její slovo. A než se naděje, rozdělí se do skupinek a vyrazí za zábavou. „Jsme tu od rána, dětem se líbí různé atrakce, obešli jsme už téměř všechno, dali jsme si dobrý oběd a teď jim necháme trochu volnosti,“ seznamuje mě s dnešním harmonogramem vedoucí a na chvilku se posadí, aby s kolegyněmi doladila ještě poslední body k zítřejšímu programu.

Konflikt na trampolíně

Zrovna jsem si chtěla udělat nějaké fotky, když jsem z dálky zahlédla, že se kluci z příměšťáku baví s dalšími dvěma dětmi. A nevypadalo to, že v dobrém. Vyrazila jsem k nim a vyzvídala, co se děje. „Měli boty,“ řekla o dvě hlavy větší holka a já pohlédla na nohy v ponožkách obou chlapců. „Už je nemají, tak se nedohadujte a užívejte si zábavu,“ odpověděla jsem klidným hlasem. Než jsem kluky stačila poslat za vedoucí, dostala jsem se nic netuše do konfliktu i já. V okamžiku, kdy ke mně přistoupil čtyřicátník v civilu a začal mi mávat před obličejem průkazem policisty, jsem myslela, že asi špatně vidím. Bylo to snad poprvé, co se mi něco takového stalo na dětském hřišti.

Prý si mám ty svoje děti rychle zklidnit. Nechápala jsem. Co dělaly? Skákaly na trampolíně jako všechny ostatní děti. „To si ze mě dělají srandu,“ komentoval čím dál hlasitěji pan policista a zdatně si notoval s maminkou, která stála opodál. „Ať tyhle děti nevytlačujou naše děti,“ prohlásila a už si to vykračovala za mnou.

Koukala jsem na to zprava doleva i zleva doprava, ale žádné vytlačování jsem neviděla. Skákat na trampolíně na jednom místě prostě nejde. A nešlo to nikomu. Ať mělo dítě vlásky políbené sluncem nebo černé jako uhel, skákalo úplně stejně. Všudypřítomné hemžení dětí na trampolíně nikoho nevytlačovalo. Problém byl zkrátka jinde. A přestože vedoucí situaci řešily a děti uklidňovaly, samozvaný vrchní velitel trampolíny byl arogantnější, než bylo zdrávo. Škoda, že i před svými vlastními dětmi.

Teto, my jsme na to zvyklí

Opodál se vedoucí dětí ptala, co přesně se na trampolíně stalo. „Ta holka nám řekla, že jsme špinavý cikáni, co si nekoupili vstupenku a přelezli plot. To přeci není pravda a nechtěl jsem si to nechat líbit, tak jsem jí na to taky něco řekl,“ vyprávěl kluk z trampolíny.

„Děti občas vyprávějí, že venku zažívají nepříjemné situace. Na to se jim snažíme říct, že lidé se chovají různě a ne vždy slušně, že je to člověk od člověka,“ svěřuje se pracovnice podpory a vedoucí příměstského tábora v jedné osobě, která se snaží dětem vysvětlovat, že i když se občas něco podobného stane, není to tak, že každý člověk z majority je špatný nebo xenofobní. Dospělí by měli jít všem dětem příkladem, a to bez rozdílu.

V muzeu i na autorském čtení

Turjanská hned druhý den s dětmi a jejich rodiči vyráží do brněnského Muzea romské kultury. Díky výstavě Lavutara neboli Hudebníci mohli zblízka nahlédnout do světa romských muzikantů a jejich písní. Pro mnohé z dětí to byla vůbec první příležitost navštívit instituci, která se věnuje pouze romské historii.

„Děti byly nadšené nejen z cesty, ale i ze samotného muzea. Měly možnost vidět mnoho artefaktů z dějin a kultury Romů na jednom místě,“ prozrazuje Turjanská a dodává, že výstava zaujala i jejich rodiče.

„Celý program jsme koncipovali tak, aby nebyl pouze zábavný, ale i vzdělávací. Hned na další den jsme proto k dětem pozvali romské spisovatelky, které četly z nedávno vydané sbírky O Mulo! Povídky o duchách zemřelých své duchařské povídky,“ vypočítává jednotlivé akce. Autorské čtení paní Ilony Ferkové a mé maličkosti děti zaujalo. Přeci jenom duchové a všechno okolo nich je jim blízké, ale zajímaly se i o romštinu jako takovou, protože vůbec netušily, že se v romském jazyce dá i psát nebo že se v něm vydává literatura.

„Bavilo mě povídat si se spisovatelkami. Líbilo se mi zapojovat se do povídání o mulech, protože i já nebo moje mamka s nimi máme zkušenosti,“ říká třináctiletá Martina, která komunitní centrum navštěvuje pravidelně. Na duchy a posmrtný život věří i dvanáctiletý Daniel.

„Stejně jako Martina i já mám zkušenosti s duchy, takže na ně věřím. Poslouchali jsme příběh, který se nedočetl do konce, a mohl jsem s ostatními tipovat, jak příběh o dítěti, které spadlo do studny, skončí. A s kluky jsme to odhadli správně,“ pochlubí se Daniel, kterému se z celého tábora nejvíce líbilo ve skateparku volnočasového centra Plechárna. „To bavilo úplně všechny,“ řekne Daniel a vedoucí mu dává za pravdu. „Je to tak. Děti skateboarding zaujal a měl u nich obrovský úspěch. Mohly si vyzkoušet různé skate prvky pod vedením lektora Honzy Bašného. Během dne se děti přesunuly do box centra Palaestra Jana Baloga, kde se mohly seznámit s pravidly boxu, což se asi nejvíce líbilo klukům,“ prozrazuje další části programu pětidenní tour plné zážitků.

Z ubytovny do sociálních bytů

V průběhu několika měsíců se většina dětí stěhovala z azylů, ubytoven nebo nevyhovujícího bydlení do sociálních bytů. Rodiče dětí byli rádi, že mohou své děti svěřit do rukou vedoucím příměstského tábora, se kterými už z minulosti mají dobré zkušenosti. „Rodiče dětí, tedy naši klienti, se potýkali především s problémy s bydlením. Některé rodiny bydlely po nevyhovujících ubytovnách nebo azylech. Bylo znát, že děti se v takovém typu bydlení necítily komfortně. To, že se podařilo přestěhovat několik rodin do bytů poskytnutých magistrátem, považuju za obrovský úspěch. Děti mají radost, že budou mít vlastní pokoj,“ prozrazuje Turjanská, která doufá, že v nejbližší době se podaří do těchto bytů přestěhovat i zbytek rodin. „Opravdu je znát, kdo bydlí v bytě a kdo ještě na ubytovně. Děti to v sobě řeší.“

Společně to dokážeme

„Máma je učitelka v mateřské školce, peníze by se na jakýkoliv jiný tábor našly, ale já to tu mám rád a baví mě to tady,“ přiznává třináctiletý Marlon. „Za tu dobu, co sem jezdím, jsem si tady našel kamarády, všichni si rozumíme a nikdo neřeší, že jsou tady taky české děti. A české zase neřeší, že jsou na táboře romské děti. Myslím, že tak společně můžeme zamezit tomu rasismu,“ říká Marlon, který v minulosti využíval služeb Člověka v tísni, ale dnes již není jeho klientem. A jeho maminka dodává: „Před lety se příměšťáku zúčastňoval i můj starší syn, kterému je dnes dvacet pět let. Docházel do organizace na doučování. Tehdy jsem na tom nebyla finančně dobře, tak mi vyhovovalo, že mohu dát dítě na příměstský tábor, který byl pro slabší rodiny bezplatný. Dneska pracuji jako učitelka v mateřské školce, naše situace se zlepšila, ale Marlon to tu miluje. Myslím, že letos je to už potřetí, co se zúčastnil nějaké akce, a pokaždé byl doslova nadšený,“ prozrazuje šestačtyřicetiletá Olga Ferencová.

„Dokonce se začal aktivně zajímat o romskou kulturu a jazyk a pozoruju na něm, že téma identity mu nedělá problém. Je to bystrý kluk, který má ve škole samé jedničky a rád by studoval IT obor. Vlastně o ničem jiném nemluví a já ho budu v jeho snu podporovat,“ prozrazuje Ferencová.

Letní tábor Šteflova skála

A tábořilo se i pod Šteflovou skálou u vesničky Měčín na Klatovsku. Tábořiště s letitou tradicí přivítalo na jednadvacet dní osmačtyřicet dětí z různých sociálních vrstev. „Většina vedoucích sama v minulosti jezdila na tábory a postupně se vypracovali až k vedoucím nebo praktikantům,“ říká hlavní vedoucí tábora František Bikár.

„Každý z nás se zapojuje do organizace a realizace tábora jako dobrovolník. Dotace nečerpáme, protože ministerstvo školství takové malé spolky, jako je ten náš, nepodporuje. Ale nestěžujeme si a děláme to rádi,“ říká Bikár z organizace ALEA. Sestava týmu je díky principu dobrovolnictví různorodá. Vedoucího dělá nejen ředitel firmy, novinář, pečovatel nebo pilot dopravních letadel, ale také třeba architektka nebo historička.

Podle Bikára má letní tábor Šteflova skála některé prvky woodcraftu a také skautingu, ale do žádného takového uskupení nepatří. V noci se děti střídají po dvou hodinách, během kterých hlídají významné symboly tábora, jako je vlajka, sekera práce nebo vařečka. „Kdyby se jinému táboru podařilo jeden ze symbolů sebrat, tak nás čeká vyjednávání o vykoupení. Jednotlivé symboly pro nás představují víc, než se na první pohled může zdát. Zastávají totiž chod různých činností. Takže třeba bez vařečky se nevaří a podává se pouze studená kuchyně. Bez sekery se nesmí štípat dřevo, takže si nerozděláme oheň nebo neohřejeme vodu. Bez vlajky se nehrají hry a chod celého tábora se zastaví, dokud nedojde k navrácení vlajky,“ přibližuje táborová pravidla František Bikár.

„Ctíme klasické tábornické hodnoty a snažíme se ze sebe za těch jednadvacet dní dostat to nejlepší a užít si jiný svět, který tábor v přírodě nabízí,“ přibližuje Bikár. Na tábor od počátku jezdí i děti z Dětského domova Pyšely. Někteří z nich jsou dnes v realizačním týmu tábora.

„Tábor nemá ambice řešit složitosti kolem identity, prostě jen přirozeně funguje a to je podle nás ta nejlepší cesta. Žádné projekty rovná se žádné strategie. Děti mají jednu identitu, tahají za jeden provaz a je jedno, kdo z jaké sociální vrstvy pochází,“ zdůrazňuje Bikár, který dodává, že naposledy s nimi v roli dítěte mohou jet zájemci do patnácti let. „Není snadné to celých jednadvacet dní dávat na plný výkon, ale už víme do čeho jdeme a zvládáme to na jedničku, protože za ta léta vidíme, že to má smysl,“ říká závěrem vedoucí František Bikár.

Reportáž vyšla v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.