Studují medicínu, IT nebo přírodovědu. Jsou Romové a nestydí se za to!

Mají dobře našlápnuto. Sní o práci, která je bude bavit a uživí je. Medicína,
pedagogika, farmacie, software, romistika. Pět vysokoškolských studentů, které
už nebaví stále někomu vysvětlovat, proč to oni dokázali, a přitom jiní
neposílají své děti do školy, žijí na úkor sociální štědrosti státu a kradou
barevné kovy. Unavuje je věčné přesvědčování druhých o tom, že zdaleka ne
všichni Romové jsou takoví, jak je veřejnost zná z ilustračních televizních
obrázků. Prostě jen chtějí studovat obor, který je baví. Žít studentský život se
vším, co k němu patří – jako ostatně dalších 400 tisíc mladých lidí v Česku. A
přitom nemají problém na plnou pusu říct, že jsou Romové.

Největší zájem je o sociální obory, přírodovědné jsou propadák

Přitom právě zatajování původu je u romských vysokoškolských studentů podle
Martiny Horváthové ze sdružení Slovo 21 poměrně častým jevem. „Úspěšní Romové se
označují za Španěly, Maďary a další jižní národnosti. A to je škoda, protože by
mohli být pozitivními příklady. Romové potřebují svou elitu, potřebují být
viděni v běžných profesích – jako učitelé, lékaři, úředníci, manažeři,
prodavači, knihovníci. Právě oni mohou pro lepší soužití a vnímání romské
menšiny udělat možná víc než pracovník neziskovky svými projekty. Podmínkou ale
je, že se budu hlásit ke svému romskému původu a budu vystupovat jako zdravě
sebevědomý člověk,“ říká Horváthová ze sdružení Slovo 21, které dlouhodobě
připravuje romské středoškoláky na přijímací zkoušky k dalšímu studiu na vysoké
škole. A může se chlubit i výsledky. Úspěšnost absolventů kurzů při přijímání na
vysoké školy se v průměru pohybuje kolem 60 procent.

Na dotaz, jestli se podle
ní zvyšuje počet Romů, kteří studují vysokou školu, ale Horváthová odpovídá
poněkud rozpačitě: „I když bychom asi čekali, že romských studentů přibylo, v
rámci našich kurzů se počty příliš nemění. Naše aktivity ale určitě nezapojí
všechny adepty, a proto skutečně nemůžeme generalizovat. V rámci dalších aktivit
a při spolupráci s dalšími organizacemi i jednotlivci ale začínám objevovat
stále více mladých Romů – vysokoškoláků, kteří prozatím nebyli zapojeni do
aktivit neziskového sektoru, nepotřebovali nebo nechtěli využít tyto možnosti,“
míní Horváthová.

Určitý počet romských studentů vysokých škol můžeme získat i z
dat, která má k dispozici Iva Hlaváčková, koordinátorka stipendijního programu
pro romské vysokoškolské studenty. I to je ale pravděpodobně jen zlomek Romů,
kteří vysokou školu studují. Statistika, jež by odhalila počet romských
vysokoškolských studentů v Česku, totiž neexistuje.

„V akademickém roce
2012/2013 by mělo být podpořeno téměř 40 studentů,“ prozrazuje Hlaváčková ze
sdružení ROMEA, které u nás už třetím rokem koordinuje Pamětní stipendijní
program pro romské vysokoškolské studenty. Ten běží ve třinácti zemích střední a
východní Evropy již třináctým rokem. Jednou z podmínek získání stipendia je
veřejně se hlásit k romskému původu. V žádosti student podepisuje deklaraci, že
je Rom a že je také ochotný tak na veřejnosti vystupovat.

„Běžná výše ročního
stipendia je 800 eur na 10 akademických měsíců. Celková výše dotace ale v žádném
případě nesmí překročit 2000 eur, a to v kombinaci 800 eur základní stipendium
na akademický rok plus školné,“ vysvětluje Hlaváčová.

Loni získalo stipendium 31
studentů, kterým bylo rozděleno více než 32 500 eur. Šlo především o studenty
pedagogických škol. Podpořeni byli ale i studenti ekonomických, lékařských,
mediálních, právnických a chemicko-technologických oborů.

„Jednoznačně převládá
zájem o obory sociálně zaměřené, dále o učitelství. A máme sem tam nějakého
zájemce o nějaký technický nebo přírodovědný obor, ale to opravdu velmi málo,“
říká Martina Horváthová ze Slova 21, které provozuje pro romské uchazeče o
studium na vysoké škole také speciální webovou stránku
www.dzadureder.cz. 

Když má budoucí učitelka ráda fotbal

Zuzana odjakživa patřila k těm dívkám, které více než modrým dávaly přednost
červeným propiskám. To, že by jednou ráda stála před katedrou, věděla už dávno.
Motivovala ji především češtinářka na druhém stupni. „Fascinovalo mě, jak má
hodiny připravené, abychom se nenudili. Taková jsem chtěla být také,“ vzpomíná
čtyřiadvacetiletá Zuzana Kančiová, studentka posledního ročníku Pedagogické
fakulty UJEP.

S matkou a mladším bratrem, který prvním rokem studuje hotelovou
školu, žije v Teplicích ve staré zástavbě cihlových domů. Dříve jich bylo doma
daleko víc. „Maminka měla totiž dvakrát za sebou dvojčata, a to po deseti
letech. Takže je nás celkem pět. Starší sourozenci už ale mají svůj vlastní
život. Já si tak doma aspoň užívám mamky a nejmladšího brášky,“ říká s radostí
mladá studentka. Vzápětí ale zvážní. „Táta se ale pak znovu oženil a teď bydlí v
Ústí nad Labem. Žije si svůj život a dělá, jako bychom ani neexistovali.“

Na
dětství přitom vzpomíná ráda, zážitky má spojené hlavně s otcem, který ji brával
na výlety do přírody nebo do haly na sálovou kopanou. „S fotbalem jsem začínala
na škváře v Teplicích – Sobědruhách. Škváru jsem si odtud nosila i domů. Tenhle
víkend jedu s naším týmem do Staré Lysé na druhé mistrovské utkání, tak nám
držte palce,“ mrká. Kromě sportu ji odjakživa bavila také škola – vždyť
vycházela se krom jediné dvojky z matematiky samými jedničkami. „Ta mi nikdy
nešla. Moc dobře si pamatuju, jak jsem přinesla ve čtvrté třídě svou první
pětku. Přišla jsem domů a strašně jsem brečela. Nemohla jsem kvůli tomu spát asi
týden. Říkala jsem si, že musím nasbírat alespoň padesát jedniček, abych to
vykompenzovala,“ popisuje dnes už s úsměvem sympatická budoucí češtinářka.

Dobrý
prospěch na základní škole předpovídal její další studium na gymnáziu, které
studovala v nedalekém Duchcově. Ani během gymnaziálních let se jí sen o práci
učitelky nerozplynul. „Když jsem měla před maturitou, byla jsem smutná, protože
jsem věděla, že etapa gymnázia končí. Cítila jsem se tam dobře. Nikdo mi v
životě nějakým nemilým způsobem nedal najevo, že jsem Romka. A to ani na
základce. Moji rodiče se navzájem znali s rodiči mých spolužáků, a tím se podle
mě jakákoli xenofobie nemohla ani projevit. Maminka pracovala v kulturním domě a
táta dělal na dráze,“ říká Zuzana Kančiová, jež by raději učila literaturu než
gramatiku, její srdcová záležitost je česká a světová literatura druhé světové
války. Teď už je svému češtinářskému snu blízko.

Původně chtěl být archeolog, nakonec se dal na IT

Víc než fotbal zajímaly Filipa Siváka z Jirkova odjakživa počítače. Svůj první –
Pentium II – dostal od rodičů už ve třetí třídě. Coby šesťák pak náhodou doma ve
svém počítači objevil program, pomocí něhož začal sám vytvářet počítačové hry.

„První se jmenovala Tankista na útěku. Taková střílečka – tank jezdil sem a tam
a při tom zabíjel nácky. To mi mohlo být asi tak třináct. Byla primitivní, ale
třeba můj táta si ji občas rád zahrál,“ říká trochu skromně dnes už dvacetiletý
student informatiky, se kterým se scházíme blízko budovy ČVUT – v Národní
technické knihovně v pražských Dejvicích. Nejvíce ho podle jeho slov ovlivnil
otcův přítel, který – jak sám student informatiky říká – byl machr přes
počítače.

„Chtěl jsem být stejně dobrý jako on. Motivoval mě ale i táta.
Odmalička ve mně pěstoval vztah k elektrotechnice, proto jsem po základní škole
začal studovat průmyslovku,“ vzpomíná Filip, který už na základní škole vyhrál
okresní olympiádu ve fyzice. Na střední škole se pak jeho vztah k IT ještě více
prohloubil. „Vždycky jsem chtěl v něčem vynikat, možná to bylo právě proto, že
jsem Rom. Přál jsem si, aby mě ostatní brali jako rovnocenného partnera.
Odjakživa jsem každému musel dokazovat, že něco umím. Měl jsem pocit, že se
musím prosazovat daleko více než mí spolužáci,“ myslí si Filip, syn vedoucí
cukrárenské výrobny a strojníka, který si jednu dobu pohrával s myšlenkou
studovat archeologii.

„Matiku jsem v oblibě neměl, což je při oboru, který
studuju dneska, poměrně paradoxní. Bavila mě historie a chtěl jsem být
archeolog. Pak jsem ale zjistil, že se bojím pavouků a že v jeskyni mi není
dobře. Zvolil jsem proto cestu programátora,“ směje se student druhého ročníku
softwarových systémů na ČVUT, jehož největší zálibou je čtení sci-fi a procházky
přírodou s přítelkyní. Jak sám ale přiznává, volného času během akademického
roku není příliš nazbyt. Vedle školy musí také pracovat, jinak by si prý studium
dovolit nemohl.

„Člověk si občas musí vybrat – buď lepší známky a naštvaný šéf,
anebo horší studijní výsledky a dobře odvedená práce, tudíž spokojený šéf,“ říká
s patřičnou ironií. Už více než rok vymýšlí software pro společnost, která
vytváří webové stránky a internetové aplikace. Ve svých dvaceti letech tak
pracuje se znalostmi, s nimiž v jeho oboru vycházejí studenti posledních ročníků
bakalářského cyklu. Byť jazyku v nulách a jedničkách rozumí s přehledem,
romština mu je cizí. „Doma jsme romsky nikdy nemluvili. Chtěl bych se romštinu
naučit, ale to by mě stálo strašně velké úsilí. A tolik času zatím opravdu
nemám.“

Se zápisem do ZŠ problém, dnes na nejprestižnější české univerzitě

Oproti Filipovi ovládá Michal Mižigár romštinu velmi dobře. A nejen tu
východoslovenskou, ale i další dialekty. Vždyť ji studuje na Filozofické fakultě
UK už třetím rokem. Romsky mluví ale odmalička, vedli ho k tomu především
prarodiče.

„Hrozně rád jsem poslouchal vyprávění babiček, hlavně romské pohádky.
To pravděpodobně podpořilo mé romství,“ vzpomíná dvacetiletý student romistiky
na Karlově univerzitě a laureát Literární ceny Mileny Hübschmannové, průkopnice
české romistiky. „Je mi líto, že jsem se s ní osobně nesetkal ještě před její
tragickou smrtí. I když vlastně z vyprávění rodičů vím, že jako malej kluk jsem
jí seděl na klíně, když byla u nás v Písku. Možná i to mě nevědomky ovlivnilo,“
říká s úsměvem při vzpomínce na dětství, které měl poněkud složitější než jeho
vrstevníci. A zdaleka ne proto, že byl Rom.

Po očkování, které podstoupil jako
několikaměsíční kojenec, dostal zánět mozkových blan. Ačkoliv jeho ošetřující
lékař věděl o Michalově nachlazení, očkování přesto neoddálil. Malému pacientovi
tak změnil celý život. „Následkem zánětu mozkových blan mi začal odcházet sluch.
Doma to nikdo nezpozoroval. Já jsem se naučil odezírat, takže jsem s rodiči
komunikoval v podstatě bez problémů. Příbuzní často říkali, že špatně slyším, že
nereaguju správně. Doma si to ale nikdo nechtěl připustit,“ vysvětluje. O tom,
že téměř vůbec neslyší, se jeho rodiče dozvěděli až před zápisem do první třídy.
A ačkoliv znal všechny základní barvy, geometrické tvary a všechno, co by
předškolák měl ovládat, přijetí na základní školu do prvního ročníku byl
problém.

„Žádná základka tehdy nechtěla přijmout handicapovaného žáka. Naštěstí
se jedna našla, která s tím problém neměla,“ vzpomíná Michal. Na první měsíce ve
škole dnes už vzpomíná s odstupem, tehdy to pro něj bylo ale složité období.
Naslouchadlo, které mu pomáhá dodnes, měl tenkrát jen pár měsíců. Problémy
začaly hlavně s diktáty, a to se projevilo i na známkách z gramatiky. „Až když
měl učitel mikroport a já v uchu indukční smyčku, to bylo mnohem lepší,“
vzpomíná dvacetiletý student.

Už na druhém stupni základní školy začínal
přispívat do školního časopisu, v němž svým spolužákům vysvětloval, kdo Romové
jsou, odkud pocházejí, sem tam zařadil do rubriky i lekce romštiny. „Tady začal
můj zájem o romistiku. Pak přišla cena Mileny Hübschmannové – to už jsem byl na
obchodní akademii. V té době jsem taky koordinoval u nás v Písku velkou výstavu
o Romech. Pracovali jsme na tom asi rok. A nakonec měla obrovský úspěch,“
popisuje s úsměvem na tváři Michal, který vedle studia přednáší v rámci
nejrůznějších projektů o romské historii anebo překládá dokumentární filmy z
romštiny do češtiny. Spolupracuje především s Idou Kelarovou a jejím sdružením
Miret. „Zrovna nedávno jsem se vrátil v rámci jednoho projektu z osad na
východním Slovensku. Neuvěřitelné zážitky! Pracovali jsme tam s dětmi, dali jsme
jim kamery, ať zachytí svůj život v osadě. V listopadu se tam vrátíme, jsem
zvědav, co z toho nakonec bude.“

Můj sen? Medicína!

Od dětství si přála být lékařkou. Chemie ani fyzika jí problémy nedělaly, ba
dokonce patřily k jejím oblíbeným předmětům. Zdravotnické lyceum mělo být tou
nejlepší přípravou na další vzdělávání ve zdravotnictví. Jenže medicína nakonec
dvaadvacetileté Moravance nevyšla.

„Když vám nevyjdou přijímačky na výšku, na
kterou se těšíte od konce základní školy, jste vděčný za to, že vás osvítil duch
svatý a vy jste si jako záložní školu zvolil právě farmakochemii. Ten obor má
velkou budoucnost. Chemie léků tady bude vždycky a taky se bude pořád více a
více vyvíjet,“ domnívá se studentka Chemicko-technologické fakulty Univerzity
Pardubice. Tady během školního roku tráví nejvíce času, s dalšími spolužačkami
bydlí na privátu.

„První rok jsem byla na kolejích. Teď už bych se tam
nevrátila, ale právě díky kolejním pokojům a společnému žití s dalšími desítkami
studentů jsem si našla spoustu kamarádů. Poznala jsem výhody přátelství se
staršími studenty a i studentský život se mi líbil. Je pravda, že ze začátku to
byla jedna velká party,“ říká rodačka z Kostelce – vesnice, kterou najdete
nedaleko Fulneku.

I když vysněná medicína nakonec nevyšla, se studiem je nyní
spokojená. A to i přesto, že původně měla o oboru jinou představu. „Ať zní název
sebevíc medicínsky, je to právě tvrdá chemie, která v oboru hraje hlavní roli.
To mě trochu zklamalo a měla jsem v úmyslu obor opustit. Nakonec jsem vydržela a
zjistila, že mě to baví. Učí nás tady tomu, abychom byli schopni rozpoznat
vlastní syntézy jednotlivých látek, které slouží k výrobě léků. A nejen těch.
Jde i o veškeré vybavení v nemocnicích, nejrůznější přístroje a implantáty,
které musí být vyrobeny z takových materiálů, aby nezatěžovaly organismus,“
vysvětluje Gabriela Siváková, která je spokojená se svým studentským životem, i
když jí nevyšla vysněná medicína.

To Jakub Jarý z Ústní nad Labem měl větší štěstí. Po maturitě na gymnáziu se
sice rozhodl studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UJEP, už v
prvním semestru jej začala lákat medicína.

„Když jsem srovnával učivo s mým
kamarádem z gymplu, který už v Plzni medicínu studoval, zjistil jsem, že se tam
učí podobné věci a že náročnost studia je poměrně podobná. A tak jsem se rozhodl
zkusit přijímačky do Plzně na medicínu. A ono to vyšlo,“ říká student dnes už
čtvrtého ročníku všeobecného lékařství na Karlově univerzitě, který by se v
budoucnu rád věnoval histologii. Uvažuje dokonce i o patologii.

V Plzni bydlí na
kolejích. „Jsou malé, všichni se tam znají. Takové rodinné prostředí. Navíc jsme
tam všichni medici, což je taky pro studium výhoda, když potřebujete od starších
spolužáků s něčím pomoct. A hlavně to bylo nejlevnější, co jsem v Plzni mohl
sehnat. Snažím se ušetřit každou korunu, občas není úplně jednoduché vyjít s
penězi,“ přiznává mladý medik, který bude od podzimu nejspíš alespoň na zkrácený
úvazek pomáhat v nemocnici jako saniťák. Studium medicíny totiž vyžaduje
každodenní studium a přípravu.

„Člověk si ale v dnešní době musí nějak
přivydělat,“ říká čtyřiadvacetiletý Jakub, který si už teď pohrává s myšlenkou,
že by chtěl jako lékař působit v zahraničí. „Tady si moc nevyděláte. Nepřijde mi
spravedlivý, že bych jednou měl mít stejně vysoký plat jako mí rodiče, kteří
jsou dělníci – byť jejich práci nijak neshazuji a ani neříkám, že je
podřadnější. To určitě ne,“ dušuje se Jakub, jehož rodiče jej i jeho mladšího
bratra ke vzdělání vedli odmalička. Přísní podle jeho slov nebyli, ale vždy se
starali o jejich výsledky ve škole a nechyběli na žádné rodičovské schůzce.

„Chtěli, abychom se s bratrem měli lépe než oni. Myslím, že jsou na nás určitě
hrdí,“ říká na první pohled možná neskromně mladý medik, ačkoliv během celého
rozhovoru působí přesně opačně. Přiznává, že by rád působil jako vzor pro
ostatní mladé Romy, kteří si na vysokou školu netroufnou. Často se ho prý
spolužáci ptají na jeho původ. Prý nemá jediný důvod, proč by ho tajil.
„Samozřejmě že na potkání každému neříkám, že jsem Rom. Nechci, aby to působilo
tak, že jsem něco speciálního, že bych měl být nějak zvýhodňován nebo
protežován. Ale když ta otázka přijde, nevím, proč bych to neměl říct,“
vysvětluje budoucí lékař. Kariéru má před sebou.