Stázka Brodníčková: Nebýt maminky Hanky, nedošla bych nikdy takhle daleko
Toto je příběh dívky jménem Stázka, která je po své biologické matce Romka. Letos v září nastoupila Stázka na střední pedagogickou školu v Blansku. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ještě ve 4. třídě nenavštěvovala tzv. zvláštní školu.
„Nebýt maminky Hanky, nedošla bych nikdy takhle daleko,“ svěřuje se Stázka. Ve svých 11 letech se seznámila s Hankou Brodníčkovou, tehdy již zkušenou pěstounkou, která si ji vzala z Klokánku k sobě domů. Pomocí intenzivní péče a individuálního přístupu dokázala zázraky: nejenže Stázka zvládla přestup z praktické školy na běžnou základku, ale posléze byla přijata i na státní střední školu, kde nyní úspěšně zahájila 1. ročník.
„Když k nám Stázka přišla, musela ještě absolvovat diagnostický pobyt na tzv. speciálce v Litomyšli, po pár měsících mi ale přišlo, že nejde o dítě, pro které by byla vhodná praktická škola. Mám vzdělání speciální pedagožky, a bylo mi jasné, že je spíš dlouhodobě zanedbaná,“ popisuje začátky se Stázkou Hanka. Už po půl roce bylo zřejmé, že Stázka se vlastně učí ráda. To potvrdil i psycholog, kterého vyhledali. „Museli jsme ale dorovnat rozdíl v osnovách zvláštní a běžné školy. Na zvláštní škole vůbec neměli angličtinu, v češtině i matematice byli o poznání pozadu. Stázku jsme tedy museli umístit o dva ročníky níž, aby měla šanci všechno dohnat,“ pokračuje ve vyprávění Hanka. Podařilo se. Díky Hančině intenzivní péči nastupovala Stázka do 5. třídy připravená a na stejné úrovni přípravy jako její spolužáci.
Začátky v Klokánku
V Klokánku strávila Stázka celkem 2,5 roku. Spolu se sestrou sem přišly prakticky z ulice. Tehdy jí bylo osm let a raději než by trávily večery se svou drogově závislou matkou, přespávaly se sestrou na autobusové zastávce. „Neměly jsme ani peřiny, chodily jsme po lidech a žebraly. Doma s matkou jsme se ale bály, brala drogy a pořád nás se sestrou strašila,“ vzpomíná na své krušné dětství Stázka. Naštěstí si jich nakonec všimla sociální pracovnice, která je vzala k sobě do kanceláře a začala řešit jejich situaci. „Dala nám lízátka, měly jsme hrozný hlad, tak jsme je všechny slízaly, něco takového jsme měly poprvé,“ vzpomíná Stázka na události, které stály na počátku nového životního období.
Nakonec byly obě umístěny v Klokánku v Pardubicích, kam začaly chodit i na místní praktickou školu. Do praktické školy byly zapsány už dřív, jejich docházka byla ale sporadická. „Když jsme byly s mamkou, prakticky jsme do školy nechodily,“ říká Stázka. V době, kdy se se Stázkou seznámila Hanka, měla už v péči 3 dívky. Dnes už dospělou Ajku, která dosud zůstává v opatrovnické péči, její sestru Lucku a Barborku, dítě s poruchou autistického spektra. Nejdříve k Brodníčkovým jezdila na návštěvy, po třech měsících u nich zůstala natrvalo.
Navzdory těžkému startu je dnes Stázka studentkou střední školy a těší se na to, až bude jednou pracovat jako au-pair v Americe. O své budoucnosti má jasno, sní o povolání učitelky nebo právničky: „Chtěla bych třeba učit romské děti, dát jim šanci, podporovat je. Pomoci jim, aby to nevzdávaly, i když jim lidé nadávají, a ukázaly světu, že jsou nadané.“
Nenahraditelnost náruče
Hance říká Stázka zcela spontánně „mami“. Právě ona jí pomohla rozvíjet svůj talent a přirozenou inteligenci. Přestože na střední školu byla přijata především zásluhou dobrého prospěchu, talentovými zkouškami prošla úspěšně hlavně díky svým všestranných zájmům. „Chodila jsem do sboru, na klavír, na sebeobranu, na aerobik a na dramatický kroužek. Po škole pořád někam chodím,“ vypočítává.
Ani dobrý prospěch však nebyl zadarmo. „Stázce chyběly určité návyky, nebyla zvyklá si dělat úkoly, když přišla domů ze školy. Měla velké mezery, které jsme musely postupně doplňovat. Nejdříve zvládla přečíst maximálně tři stránky, časem už přečetla knihu během pár dní,“ potvrzuje Hanka.
Příběh Stázky je důkazem toho, že vyrůstat v rodině je pro děti ta nejlepší cesta. Ona sama potvrzuje, že navzdory tomu, že dětské domovy bývají dnes velmi dobře vybavené, nejlepší je vyrůstat v rodině, třeba i náhradní. „V Klokánku máte k dispozici všechno, k Vánocům dostanete, co si přejete. Ale nemáte tam lásku mámy,” popisuje Stázka. „Nejhorší je to střídání tet; nějakou si zamilujete a po týdnu vám odejde. To je pro dítě to nejhorší,“ uzavírá rezolutně.
Podle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání (k roku 2011) zůstává v dětských domovech stále přes 8 000 dětí, kterým se každým rokem snižují šance na úspěšné zapojení do společnosti. Menší děti se do rodin nejčastěji dostanou, starší děti však jen zřídka. Přitom je možné změnit život třeba i desetiletému dítěti. S tím souhlasí i Hanka: „Kdyby bývala Barborka zůstala v děcáku, je dnes nejspíš někde v ústavu sociální péče. Takto má i navzdory původní diagnóze těžké mentální retardace výborné studijní výsledky a šanci na akademickou kariéru. Lucka by byla možná na ulici, nejezdila by na dobrovolnické pobyty, nestudovala by VOŠ a nepracovala by jako vychovatelka v družině, Stázka by asi stěží vystudovala nějaký učební obor,“ netají se Hanka svým přesvědčením. Čtenářům přitom jedním dechem vzkazuje: „Není dobré nechávat v dětských domovech starší děti, nedat šanci i jim je velká škoda. Zaslouží si ji.“
O svých zkušenostech s pěstounskou péčí napsala Hana Brodníčková dvě knihy pod pseudonymem Ludmila Janáková. O Ajce a Lucce „Dary se přece nevracejí“ a o prvních pár letech s Barborkou „Sama bych se v nebi bála“. Plánuje pokračování o dalších letech s Barborkou a samozřejmě také o svém životě se Stázkou.
