Stanislava Miková: Můj děda si přál, abych dopsala jeho poslední knihu

„Dnes si neumím představit, že bych dělala něco jiného, i když jsem původně snila o klidné rutině v kanceláři. Práce s dětmi je kreativní a dává mi volnost plánovat a zrealizovat pokaždé něco jiného,“ říká vychovatelka ve školní družině a začínající autorka Stanislava Miková.

Vysněný administrativní obor v roce, kdy se hlásila na střední školu, neotevírali, a tak se sestřenicí jako jediné dvě Romky zamířily na Střední pedagogickou školu v Berouně. Stáňa si vybrala obor předškolní a mimoškolní pedagogika a pečlivě se připravily na talentové zkoušky. Vzpomíná, jak stále dokola nacvičovaly sestavu z tělocviku a zpěv.

Vše ale možná mohla být úplně jinak. Třicetisedmiletá Stáňa dnes vzpomíná, že když byla na základní škole, v polovině prvního školního roku oslovili učitelé rodiče jediných tří romských dětí ve třídě, jestli by je nechtěli přehlásit do zvláštní školy, že tam by to pro ně bylo lepší. Jen Stánini rodiče se nenechali zviklat – oba si moc zakládali na vzdělání a v rodině se stále na děti apelovalo, aby měli střední školu a ideálně i tu vysokou.

Po studiu šest let pracovala v praktické škole v Berouně jako asistentka pro sociálně znevýhodněné děti. „Trvalo to dlouho, než si na mě ostatní zvykli,“ vzpomíná. I když na škole bylo vysoké procento romských dětí, byla jediný romský pedagogický zaměstnanec. „Seděla jsem s nimi ve sborovně a už měla po krk, když se mezi sebou kolegyně bavily a používaly slovo Cikán, tak jednou povídám, ‚a viděly jste, co udělal ten chrapoun venku?‘ Zůstaly na mě koukat. ‚No představte si,‘ povídám jim, ‚takhle my říkáme vám.‘“ Dříve jí to dost vadilo, protože někteří dobře vědí, že je to slovo, které by se nemělo ve společnosti používat, ale časem pochopila, že za jeho používáním je i neznalost než potřeba ublížit.

„Když jsem odcházela na mateřskou, téměř jsme brečely. Nakonec mě přestaly brát jako Romku a začaly vnímat jako tu ‚naši Stáňu‘, ale v podstatě o mně a o ostatních Romech stále nic nevěděly.“ A mrzí ji právě to, když učitelé roky pracují s romskými nebo dětmi z jiných kultur, ale nic si o nich nezjistí. „Já se snažím zorientovat v jejich kultuře, aby se třeba nestalo, že řeknu něco nevhodného. Dítěte se tím můžu dotknout a ztratím jeho důvěru.“

Vzpomíná, že když byla ve čtvrté třídě, neměla dobré vztahy s dětmi, byla neprůbojná a jako jediná Romka čelila šikaně spolužáků. „Děti mi nadávaly do Cikánek, a když jsem to šla říct paní učitelce, ta mi řekla, ‚A nejsi snad?‘. Do té doby jsem ji měla ráda, ale když řekla tohle, ztratila jsem veškeré iluze.

Jako vychovatelka ve školní družině běžné základní školy, kde začala před několika lety po návratu z mateřské dovolené pracovat, se však s nevhodnými poznámkami na svou etnicitu nesetkala. Přibližuje, jak obvykle začíná spontánní seznámení s českými dětmi, pro které je Stáňa prvním Romem, se kterým se v životě setkaly. „Ne děti, já nejsem opálená od sluníčka, já jsem taková, protože jsem Romka. A je to něco špatného?“ „Ne, ne, není!“ „Výborně, děti, a řekněte to doma i maminkám a tatínkům, že máte paní vychovatelku Romku,“ odpovídá jim.

„A opravdu se mi nestalo, že by nějaký rodič přišel, že s tím má nějaký problém, naopak. Je dobré, že jsem na české škole,“ myslí si, „protože tyhle děti už jdou do života se zkušeností, že měli vychovatelku Romku. Přála bych si, kdyby se toto posunulo, kdyby ředitelé škol Romy přijímali a nebáli se za ně postavit.“ Zároveň si ale dobře uvědomuje, že musí být motivováni i romští žáci, kteří kolem sebe nemají pozitivní vzory a slyší jen „z tebe učitelka, doktor… nebude“. Podpora se musí podle ní dostat sociálně slabým rodinám, které nemají kvůli existenčním starostem kapacity děti motivovat, zajistit jim doučování, mimoškolní aktivity.

Čerpá z osobní zkušenosti, kdy v komunitním centru doučovala a vedla výtvarné kroužky, které si děti velmi oblíbily. „Musí to být systematická práce,“ říká, „ze začátku chodilo pár děti, ale pak se rozkřiklo, že to je kroužek, kde si můžou vyrábět, že je doučování, a pak za mnou začali chodit sami rodiče, že by chtěli, abych děti doučovala. Když rodič ví, že může dítěti pomoct do budoucna, tak bude rád za každou pomoc.“ Tyto „její děti“ už odrostly, ale stále se k ní hlásí a ona může vidět, kolik z nich se „chytlo“ a že jsou někteří z nich vyučení a pracujou, že to mělo smysl.

Rodinná tradice zavazuje

Stáňa pochází ze slavného rodu Giňových a Mikových, kteří do Rokycan, kde se narodila, přišli po válce ze slovenské Tolčemeše a okolí Prešova. Její táta Emil Pupa Miko je známý muzikant z legendární skupiny Kale, jednou z tet spisovatelka Ilona Ferková a velmi inspirativní osobou pro ni vždy byl její děda, Andrej Giňa.

„Já jsem dědu velmi dlouho vnímala jen tak, jak jsem si ho pamatovala z dětství – jako pořadatele různých osvětových přednášek a romských zábav. Dokonce jsem nedávno v archivu při sběru podkladů pro svou bakalářskou práci narazila na dopisy, kterými zval významné osobnosti českého a romského disentu, aby pod záminkou účasti na zábavě do Rokycan přijeli a společně se radili, jak pomoct Romům zlepšit jejich postavení ve společnosti.“ Až během studia romistiky na Karlově univerzitě získala povědomí o romské literatuře a došlo jí, jaký měl její děda a rodina pro romskou kulturu význam, jak jsou „ty Rokycany v romistice stěžejní“ a jak je zásadní uchovat a rozvíjet romský jazyk.

„Odmalička na nás mluvili doma romsky. Když začnu psát, mám slovník u sebe a kontroluji, jestli nenajdu původní slovo v romštině, abych co nejméně používala přejímky. Občas slova se stejným významem střídám, aby se neopakovala pořád stejná slovíčka. Kolikrát se doma zapomenu a mluvím na děti jen česky, ale když si to uvědomím, že takhle ne, přepínám okamžitě do romštiny. Čteme si romské pohádky, vyprávím romské příběhy, zpíváme písničky…“

A tak se plynule dostáváme k další Stánině aktivitě – ke psaní. „Psát jsem začala kvůli Heleně Sadílkové, která mě oslovila s prosbou, abych do Romano džaniben napsala vzpomínku. A mě to chytlo. Začala jsem jí posílat své texty a ona mi dávala zpětnou vazbu.“ Když do literární soutěže Romského stipendijního fondu organizace ROMEA posílala povídku líčící babiččinu cestu na pohřeb do Anglie, vůbec nečekala, že zvítězí a „že se bude tahle líbit“.

V současné době pracuje na cyklu povídek o šestileté holčičce Janičce, který zasadila do období po revoluci a tak trochu se inspiruje zážitky z dětství. Jejími prvními čtenáři jsou její muž a sestra Denisa. Na jaře také vstoupila do nově založeného Klubu romských spisovatelů Paramisara, který vznikl pod hlavičkou Slova 21, a podílí se na činnosti. „Píšu proto, že mě to především baví, klidně budu psát jen do šuplíku. Pokud něco vydám, jsem a budu ráda, ale není to pro mě to nejdůležitější. Když se u psaní začnu smát, říkám si, že to možná rozesměje i jiné, a baví mě pak pozorovat reakce čtenářů a posluchačů, jestli se tomu místu skutečně zasmějou.“

Životním cílem je pro ni dopsat knihu, kterou na konci života začal psát její děda Andrej Giňa. „Rozepsal první dvě kapitoly ságy o mé prababičce, která byla Židovka. Dědovým přáním bylo, abych v tom pokračovala. Nahrávám si pamětníky, babičku, moje tety – dcery prababičky, sbírám dobové fotky. Rozplést všechny nitky tohoto rozvětveného rodinného příběhu považuju za svůj životní úkol.“

Na příkladu svých předků má možnost pozorovat, jak je přínosné, když se národy propletou, ale zároveň si každý zachová to své, aby se mohly obohacovat. „Své děti vedu k tomu, co je důležité při setkání s lidmi i pro mě – aby nedávaly na první dojem. A také aby věděly, že se za své romství nemají důvod stydět, naopak, že mohou být na své kořeny hrdé. Zásadním předpokladem a podmínkou dobrého lidského soužití je chovat se k sobě slušně a se zdvořilostí, bohužel se to dnes už tolik nenosí,“ podotýká Stáňa Miková závěrem.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.