Saša Uhlová: Je třeba reagovat na reálné skutky

Před několika měsíci se možnost, že by se Miloš Zeman mohl stát českým prezidentem, jevila mnohým jako noční můra. Důvodů, proč se lidé jeho angažmá v prezidentské funkci obávali, existuje celá řada. Z hlediska politické kultury v České republice i z hlediska lidských práv se nastávající prezident nejeví jako dobrá volba. Je rovněž spojen s tzv. opoziční smlouvou a v jeho okolí se pohybuje mnoho pochybných existencí.

Také jeho výroky na adresu muslimů, ekologie, lidí v sociální nouzi a mnohá další témata ukazují, že mu schází mantinely, které by bránily překračovat pomyslnou hranici, za kterou člověk, jenž nechce prvoplánově provokovat a tím rozeštvávat společnost, nejde.

Rétorické schopnosti, které mu pomáhaly během volební kampaně, se jeví v kombinaci s povahou jeho výroků spíše jako vlastnost negativní. Miloš Zeman dokáže pobavit, ale je-li tento humor založen na pošlapávání důstojnosti jiných, může napáchat mnoho škody. Může totiž posunout společenskou diskuzi do polohy, ve které bude scházet to základní: respekt k druhým.

Političtí komentátoři si po volbách lámou hlavu také s tím, co vlastně bude Miloš Zeman ve své funkci prosazovat a netají se obavami, že se pokusí zavést poloprezidentský systém, což v praxi znamená, že by roli prezidenta značně posílil.

V dalších obavách, které souvisí se zvláštním spojenectvím Zeman – Klaus, si někteří představují, že se jeden bude chtít stát sjednotitelem levice a druhý pravice, které se pokusí utvořit k obrazu svému.

Neklidní jsou i mnozí sociální demokraté, kteří se strachují, že se současný prezident bude mstít za utrpěná příkoří.
Otázek, které se v souvislosti s novým prezidentem, zvoleným v přímé volbě, nabízejí, je nepřeberně. Ovšem odhadovat, co se stane, možná nemá zase tak velký smysl. Protože je taky klidně možné, že se nestane vůbec nic. Tedy nic zásadního.

Miloš Zeman totiž už není politik v plné síle, ale stárnoucí muž, kterému zjevně docházejí síly. Je tu zcela reálná možnost, že se dosažením velkého, v jeho očích možná nejvyššího, úspěchu naprosto uspokojí a nebude zdaleka tak aktivní, jak mnozí předjímají.

Analýzu možných scénářů Zemanova budoucího počínání by mohla nahradit reflexe prezidentské volby a toho, co s ní souviselo. Česká společnost se totiž po bitvě kandidátů, kteří postoupili do druhého kola, jeví jako rozdělená do dvou nesmiřitelných táborů, kdy jedni ty druhé vždy považují za ztělesnění těch nejhorších lidských vlastností.

Tábor podporovatelů Karla Schwarzenberga i po volbách těžce nese porážku a tak se chvílemi zdá, že předvolební klání pokračuje. Prohlášení, výzvy a snaha ukázat, že „Miloš Zeman není naším prezidentem“ však bohužel ukazují, že mnozí nedokáží ctít pravidla demokratické soutěže.

To, že byl Zeman zvolen prezidentem, můžeme považovat za nemilé, můžeme přemýšlet, co k tomu vedlo, kde se stala chyba, ale to je, opravdu, ale opravdu asi tak všechno, co bychom s tím měli v první fázi dělat. To samozřejmě neznamená, že pokud se naplní nejhorší představy, kterých se kritici prezidenta obávají, že je třeba mlčet nebo dělat, že se nic neděje. Ale je třeba reagovat na reálné skutky, popřípadě výroky. Nemá smysl malovat čerty na zeď a u toho se jich bát. Protože nakonec by se velice snadno mohlo stát, že se kritici prezidenta ve svém oblíbeném tématu utopí. Zapomenou na závažnější problémy a budou neustále rozvíjet teorie o tom, co všechno se ještě stane.

Napadá mě jiná věc, nad kterou bychom mohli místo toho spekulovat. Zemanovi se podařilo vzbudit dojem, že je zástupcem levice a během druhého kola volební kampaně se téměř traktoval do čela protestního hnutí a stal se tak pro mnohé voliče symbolem odporu vůči vládě. Bylo to o to snazší, že jeho soupeřem byl právě Karel Schwarzenberg, který je v této vládě ministrem a je dokonce jejím místopředsedou. Miloši Zemanovi dali své hlasy i mnozí Romové.

Dá se dovodit, že nejen hlasy Romů byly vlastně proti politice současné vlády. To je jistě důvod k zamyšlení nad příštími volbami a nad tím, že se doposud nikdy nepodařilo vytvořit plnohodnotnou levicovou vládu. Nezakázaní, přitom však „zakázaní“ komunisté vždy dostanou podporu části levicového elektorátu, ale jejich hlasy se nakonec vlastně nepočítají. Důsledkem toho je třeba i ona opoziční smlouva, protože možností, jak z patové situace vybruslit, zase není tolik. Miloš Zeman většinu levicových hlasů sjednotil a ukázal, že jsou ve většině. A proto není v pořádku, že se nakonec vláda sestaví podle preferencí menší části voličů. To pak totiž není demokracie, ale jen taková hra na ni. A ta může mít nebezpečné důsledky v podobě naštvání voličů a vzestupu extremistických sil.