Rozhovor s Alicí Herákovou: Nejvíce mne zaráží rasismus "slušných" lidí

Nebojí se bořit stereotypy o Romech, hledá své romské kořeny a je na ně hrdá.
Alica Heráková je novinářkou, moderátorkou a manažerkou. Aby se nenudila, pomáhá
neziskovkám s propagací. Už podruhé se také podílela na organizaci pouličního
festivalu Ghettofest v Brně. Abych měl jistotu, že ji v jejím nabytém programu
odchytnu na rozhovor, vyrazil jsem za ní do roztančených ulic brněnského
„Bronxu“.

Jaké bylo vaše dětství?

Narodila jsem se v květnu 1984 v Bratislavě. Rodiče se rozvedli, když jsem byla
malá, a dětství na Slovensku je pro mne dodnes spíše mlhavou vzpomínkou. Od
základní školy bydlíme s mámou na Moravě. Otec je slovenský Rom, bývalý voják z
povolání, a máma je ředitelkou základní školy.

Znám vás hlavně jako kolegyni novinářku, jakými médii jste prošla?

Začínala jsem v Opavském a Hlučínském Deníku. Pak jsem pracovala v brněnském
Hitrádiu Magic jako redaktorka, později jako vedoucí vysílání, takzvaná content
manager. Postupně jsem se také dostávala k České televizi a rozhlasu. V televizi
to byl nedávno ukončený projekt Romani luma a v rozhlase pomáhám se známým
pořadem O Roma vakeren. Práce v médiích mi dala hodně zkušeností do života a
potkala jsem mnoho zajímavých lidí. Tyto znalosti se snažím využít i v práci pro
různé neziskovky, kterým pomáhám s projekty a snažím se je dostat do médií.

Svůj romský původ jste dlouho neřešila. Kdy jste se začala zajímat o své
kořeny?

Od dětství jsem samozřejmě vnímala, že vypadám jinak, ale moc jsem to neřešila.
Spíše to bylo úsměvné, protože máma i sestra jsou modrooké blondýny a bratr
vypadá stejně jako já. Poprvé jsem v dětském kolektivu trošku narazila na druhém
stupni základní školy. Na vyškovském gymnáziu už to ale bylo bez problémů. Děti
jsou někdy krutá stvoření a šikanují jedince ve svém kolektivu třeba jen proto,
že jsou tlustí, zrzaví, nebo mají vadu řeči. Když mi bylo třiadvacet, tak na mne
„nastoupily“ děti z mojí táborové skupiny, kde jsem byla vedoucí. Ptaly se:
„Jsi, nebo nejsi Roma?“ Tak jsem začala přemýšlet nad svojí identitou a kořeny.

K čemu jste během hledání došla?

Hledala jsem v historii rodokmenu. Zjistila jsem, že praděda byl rychtářem a
celá rodina měla jasnou touhu jít dál, rozvíjet se. Byli jsme asimilovaní již po
několik generací a dnes, když se rozhlížím po svém příbuzenstvu, tak jsou
rozesetí po celé Evropě a jsou mezi nimi jak špičkoví muzikanti, tak odborníci v
jiných oblastech. Byl to právě zájem o rodinnou historii, který mne dovedl k
mému aktivismu. Chtěla jsem Romy opravdu poznat, protože jsem mezi nimi
nevyrůstala a neznala jazyk. Obzvláště té romštiny lituji a snažím se to teď v
dospělosti dohnat, ale není to jednoduché. Ruku v ruce tak jde můj zájem o
romskou komunitu obecně a o to, abych lépe poznala slovenskou část mé rodiny, se
kterou jsme na dlouhou dobu zpřetrhali vazby.

Máte i nějaké zahraniční zkušenosti?

Česko mi bylo vždycky trochu malé, ale mám to tu ráda. Mojí další nejoblíbenější
zemí po Slovensku je Holandsko. Byla jsem tam několik měsíců jakou au-pair a
poznala jsem, jak funguje zápaďácký „pořádek“. Nějaký čas jsem také byla v
institucích v Haagu na pracovní stáži. Kdybych neměla v Čechách přítele, asi
bych jela do Holandska. Asi to souvisí i s toulavou romskou krví. Já neměla
nikdy strach z cest do neznáma.

Jak vnímáte současné protiromské nálady ve společnosti?

Tahle otázka mě trápí v posledních týdnech čím dál více. Tyto nálady nabírají na
intenzitě v dobách krizí a nejistot, což je zrovna v tomto čase. Touha slabých a
deprivovaných vybít si svoji frustraci na těch ještě slabších. Nejvíce mne na
tom zaráží rasismus jinak "slušných" lidí. Hlavně ten latentní, který není tolik
vidět a o to je nebezpečnější. Celkově je společnost na témata spojená s Romy o
dost citlivější. Ale jak jsem říkala, je to zapříčiněno i celkovou nejistotou a
strachem z budoucnosti.

Velký vliv na atmosféru ve společnosti mají média…

Ano, řekla bych, že zásadní vliv. Pro mnoho lidí nerozhoduje ani tak jejich
osobní zkušenost s Romy, ale to, co vidí v médiích, zejména v televizi. Kritické
myšlení není v módě a jednodušší i společensky přijatelnější je podlehnout
schématickému vnímání světa. Někdy mám pocit, že nám ho takto média předkládají
– jen my a oni. Ale tím, že mám nějakou mediální zkušenost, tak mne to příliš
nepřekvapuje.

Stále věřím, že cesta je ukazovat pozitivní příklady. Ale s těmi se těžko
proniká do masmédií. Sama se o to snažím ze všech sil. Tím, že patřím na obě
strany pomyslné barikády, můžu dělat bridge buildera, tedy stavitele mostů. Ale
stavba takovýchto mostů ve společnosti, kde se staví hlavně zdi, je obtížná.
Také ale chápu, že mnoho negativních zpráv z médií není dílem nějakého zlého
úmyslu. Novináři jsou často přetížení a je pro ně jednodušší vypouštět
manipulativní informace. Sami mezi Romy moc nevyráží, aby zjišťovali názor z
druhé strany. Navíc takové informace nejsou moc akceptovány od čtenářů a diváků.

Příkladem je třeba kauza údajně zmláceného Petra v Břeclavi. Kdyby tato kauza
vypukla v současnosti, tak by břeclavská demonstrace byla mnohem vyhrocenější.
Takto proběhlo "jen" několikatisícové nenávistné shromáždění a pokus o pogrom
jako v Budějovicích se nekonal. I poté, co se Petr přiznal, že si zranění
způsobil vlastní hloupostí, se najdou chytráci, kteří stále opakují, že ho k
tomu přece dotlačila policie, aby břeclavské Romy kryla.

A když se přece jen podaří, že někdo z Romů dostane v médiích prostor?

To je druhá věc, pak to někdy může být i kontraproduktivní, protože někteří
romští představitelé nadělají někdy více škody než užitku. V tomhle bych ocenila
třeba Patrika Bangu, který má svou pozici jasnou – nesnáší ho mnoho Romů i
někteří lidé z většinové části společnosti. V takové chvíli je ale člověk v
podstatě svobodný a může kritizovat i do vlastních řad. I tak nekompromisně,
jako to dělá Banga. Například útok skupiny Romů v Duchcově, po kterém následoval
pokus o pogrom, měl být ze strany romských autorit odsouzen daleko
nekompromisněji. Když jsem pak v médiích viděla jednoho z útočníků, jak maluje
transparent proti násilí, musela jsem se hořce zasmát.

Je tedy naděje na relativně klidné soužití?

Já jsem od přírody optimistka, takže věřím hlavně nastupující romské generaci.
Vidím kolem sebe spoustu mladých, schopných a inteligentních Romů, kteří mají
zkušenosti a vzdělání. Žili také nějaký čas v zahraničí a vracejí se zpět domů.
Sami mají touhu pomáhat komunitě a zlepšovat soužití ať už v ghettech, nebo
prostě jen tím, že dávají pozitivní příklad.

S tím také souvisí emancipace romských žen. Jejich postavení – hlavně těch
mladých – není příliš dobré. Někteří romští muži neberou své ženy tak vážně, jak
by měli, ale i to se naštěstí mění. Sama sice kolem sebe vidím silné autority v
podobě starých romských babiček, kterým všichni naslouchají, ale takového
postavení dosáhly až po desetiletích.

Musíme si ale také uvědomit, že v České republice žijeme relativně v klidu a
blahobytu. I naše chudinská ghetta jsou v porovnání s balkánskými osadami, kde
je dodnes středověk, někde jinde. Neznamená to samozřejmě, že problém
vyloučených lokalit nemusíme řešit, ale je dobré si uvědomit, že může být i
hůře.

Věříte v projekt romské politické strany?

Nevěřím. Mnohokrát se ukázalo, že to je špatná cesta. Jediná možnost je
prosazení Romů na kandidátky stávajících politických stran.

Žijete v tzv. brněnském Bronxu. Jaká je to zkušenost?

Bronx, jak mu říkáme nejen my, co zde žijeme, je hodně svébytné místo. Myslím,
že symbolizuje celé utrpení dvacátého století. Nejdříve zde živořili chudí
dělníci z textilních továren, žili zde Češi, Němci, Židé a po válce tu zbyli jen
Češi. Němci byli vyhnaní, Židé většinou mrtví, nebo se už do čtvrti nevrátili. A
do prázdných bytů postupně přijížděli Romové. Pak začalo postupně vznikat
ghetto, se všemi jeho negativy. Jedním z největších je pro mne tvrdý obchod s
chudobou v podobě lichvy, heren a zastaváren. V posledních letech se ale celá
čtvrť mění. Přichází sem mnoho mladých perspektivních rodin. Je to přece jen
pořád centrum města. Vzniká zde řada nových obchodů, provozoven, kaváren…a v
ulicích Bronxu vzniknul také náš nápad uspořádat zde festival, který by měl tuto
čtvrť ukázat v jiném světle.

Ano festival Ghettofest. Jaký byl letošní ročník?

Ghettofest byl od začátku experiment. Vymysleli jsme si koncept, ve kterém jsme
do ghetta lákali tisíce lidí, kteří se mu běžně vyhýbají. Na koncerty, divadlo,
tanec, diskusi, workshopy, filmy. Na festival. Chtěli jsme zbořit bariéry mezi
„Bronxem“ a zbytkem Brna. Setkávali jsme se s překvapením, nedůvěrou a velkou
zvědavostí na obou stranách. To, že se Ghettofest vydařil na tisíc procent,
nebyla náhoda. Oproti loňsku jsme třeba na zeď bývalé káznice promítali 3D
projekci a jako vzpomínka na festival na ní budou viset velkoformátové
fotografie, které vznikly ve spolupráci s americkou nadací InsideOut Project.
Fotografie nesou společný název Oči ghetta a upozorňují, že „Bronx“ není zdaleka
jen romskou lokalitou.

Jaké jsou vaše plány do budoucna a chcete něco vzkázat čtenářům?

Uzavíráme minulý ročník Ghettofestu a už se chystáme na další – v pořadí třetí.
Chtěli bychom více zapojit místní lidi, nejenom Romy, do příprav. Také chceme
více spolupracovat s radnicemi Brna Střed a Sever, protože podpora místních
politiků je pro nás velmi důležitá. Moje aktivity do budoucna jsou spojené
hlavně s festivalem. A čtenářům bych chtěla vzkázat, aby se tolik netrápili tím,
co vidí v médiích, ale aby se více věnovali světu kolem jejich domu a ulice, kde
toho můžou změnit nejvíce. Hlavně kvůli svým dětem.