Romská mapa: fotografická soutěž Chachipe map

Open Society Foundations vyhlásilo společně se Středoevropksou univerzitou CEU mezinárodní fotografickou soutěž s názvem Chachipe Map. V souladu se zadáním očekávali organizátoři od soutěžících jejich „pravdu”, zformulovanou do podoby obrazu: pravdu, kterou oni sami vnímají v souvislosti se soužitím Romů a neromů; respektive vizuálně zformované, 2D představení toho, jaké možnosti má tato vzájemná společenská zkušenost podle jejich názoru v současnosti i do budoucna.

Soutěž

Fotosoutěž Chachipe byla zahájena v roce 2007 a pokračovala v roce 2009 vypsáním kategorie Astudent Chachipe. Zadáním prvního ročníku byly snímky, zpracovávající témata programu Dekády romské inkluze – vzdělávání, zaměstnávání, bytová politika a zdravotnictví, a to způsobem (pokud možno) odtrženým od předsudečného zobrazování romských komunit. Soutěže Student Chachipe se mohli zúčastnit ti, kdo zachytili snímky z každodenního života Romů ze zemí zapojených do programu dekády. Cílem Studenta byl také boj s vizuálními stereotypy spojenými obvykle s Romy, respektive citlivé umělecké zpracování a představení jejich kultury. Třetí, online, soutěž, vyhlášená v říjnu roku 2011 pod názvem Chachipe Map, byla důstojným pokračováním předchozích iniciativ: deadline přihlášek do soutěži museli organizátoři prodlužovat s ohledem na obrovský zájem; do konečného termínu 15.1.2012 dorazilo tedy nakonec 1177 snímků z celkem 46 zemí.

Prvotním cílem poslední zmíněné soutěže bylo tedy doslovné „vyobrazení” (či dokonce, v souladu s názvem soutěže, „zmapování”) romsko-neromského soužití – organizátoři deklarovaně očekávali od tvůrců snímky, vyhýbající se zažitým stereotypům a představují toto soužití v jimi vybraném prostředí oproštěné od předsudků. Důraz kladli na vizualizaci reality Romů a jejich společenské situace tak, jak ji tvůrci sami vidí. Zadání soutěže vysloveně povzbuzovalo snahy těch, kdo přistupují k tématu otevřeně a uplatňují zcela nové aspekty dané problematiky.

Hlásit se mohli jak profesionálové, tak amatéři bez omezení věku a z kterékoli země, která je zařazená do programu Dekády romské inkluze 2005-2015 (Albánie, Bulharsko, Bosna-Hercegovina, Chorvatsko, Česká republika, Černá Hora, Maďarsko, Makedonie, Rumunsko, Srbsko, Slovensko a Španělsko). Soutěžící měli své fotky umístit na webové stránky Chachipe s přesným označením lokality, kde byly pořízeny. Snímky se tak automaticky zařadily na interaktivní mapu. Jedním z podstatných prvků soutěže bylo symbolické umístění zachycených Romů na mapu, cílem výzvy bylo vysloveně vyzvednout geografické členění romské kultury, a mapování romského dění a událostí se tak stalo symbolickým gestem.

Soutěžní i vítězné snímky, jakož i velmi detailně popsané, dokonce snad přímo striktní pravidla soutěže jsou k nahlédnutí na webových stránkách Chachipe www.chachipe.org a vyplatí se investovat čas do prohlédnutí všech 1177 snímků a nakonec opět zhlédnout sérii těch vítězných. Dobře tak vyniknou snahy jmenovaných společenskovědních institucí podílet se na formování společenských soudů o Romech. Kvalita většiny snímků je nesporná (a většinu z nich lze také prohlásit za antropologické) – stejně tak ovšem není většina z nich s to dostát požadavkům zadání, neboť nejen že nezdůrazňuje rovnost Romů a neromů, ale nechtíc zdůrazňuje jejich odlišnost. Fotografie jsou skutečně vynikající a lze je interpretovat z hlediska heuristiky, v jejich pozadí se skrývají skvělé příběhy – jeden jako druhý však uzavírá své protagonisty do světa bídy, nedostatku, bezvýchodnosti, nemluvě o tématu dětské kriminality. Jistě z toho nelze vyvozovat jen to, že taková je společenská pravda o Romech. Na základě fotografií předpokládám, že ilustrují zejména pohled neromů, vzhledem k tomu, že na nich lze mnohdy přistihnout při činu aspekt soucitu/lítosti, který může být mnohdy důsledkem pocitu kulturní (společenské, ekonomické, apod.) převahy – nicméně distance od výseku reality zachyceného čočkou přístroje se ukazuje ve všech případech bez výjimky: na většině zaslaných snímků je jasně patrná hraniční čára mezi my-oni.

Prohlédneme-li si všechny fotografie podrobně, vyjde najevo také to, že většina tvůrců-zasilatelů nemá ponětí ani o tom, co takové předsudečné přemýšlení vlastně obnáší, pojem cikánského stereotypu je jí zcela cizí. Takto tedy spatřuje naše moderní společnost roma-cikána – a chci zde zdůraznit, že snímky skutečně dokumentují realitu (ačkoli ve jménu estetična často mírně manipulativně) – a to realitu, již nelze zamlčovat. Ano, někteří Romové skutečně žijí na smetištích, v bídě a přesto se dokáží radovat – vždyť, řečeno frázovitě – taková už je lidská povaha se svým instinktem k přežití, tak je to člověku přirozené. Realita má však ještě druhou stranu, a pořádající nadace by rády zdůraznily právě ji a usilovaly o to, aby v pohledu na Romy dostal více prostoru aspekt rovnosti, „humanocentrismu”. Respektive fakt, že existují také Romové společensky i pracovně úspěšní, žijící „občanským” stylem života, a je zde tedy šance na rovnost a důstojný život (malá část zaslaných fotografií tento fakt dokumentuje).

(V závorce bych zde ráda zavzpomínala na jednu starší fotografickou výstavu, již jsem měla možnost shlédnout v budínském Domě umění v dubnu 2007 pod názvem Roma Rising coby doprovodný program antropologického filmového festivalu Dialektus. Výstava představovala více než stovku českých občanů romské příslušníky střední vrstvy, kteří už svou prostou existencí rezolutně popírají široce rozšířené stereotypy: na černobílých portrétech zde byli zachyceni romští lékaři, právníci, spisovatelé, učitelé, výtvarníci, fotografové či tanečníci a jejich vyprávění: jak se jim podařilo svůj sen uskutečnit. Protože i takoví Romové žijí mezi námi.)

Kvadratura kruhu

Kdo má však právo určit/vymezit, jakým způsobem je možné nahlížet na Romy? Na základě zaslaných fotografií by se mohlo zdát, že Rom je ten, kdo nemá světlou pleť, tancuje v barevných šatech opentlen šátky s našitými penízky a i v největších vedrech nosí klobouky se širokou krempou, potuluje se volně po polích, jeho nejlepším přítelem je kůň, živí se na smetišti, a také zde bydlí, plácá cihly, celé dny ťape v blátě, dráteničí, jezdí s koňským povozem, prodává obnošené šatstvo na bleším trhu, muzicíruje, bydlí v popraskaném domku, tře bídu s nouzí, a – jak jinak – přesto přese všechno se nepřestává radovat ze života, atd.
To vše má – přiznejme si – jistou výpovědní hodnotu. Přestože soutěžní zadání velmi zřetelně formuluje, jaké fotografie očekává a jaký druh „cikánské image” odpovídá zadání, jak bychom měli vidět Romy, během posuzování snímků (dovolte mi vyslovit svůj názor) snad přeci jen nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, aby na ně nezamávaly dobře zavedené (ať už vizuální či aluzivní) stereotypy související s tématem.

Prohlédneme-li si všechny fotografie důkladně, v tomto smyslu slova ani organizátoři neměli z čeho vybírat: taková je skutečnost, takto vidí společnost soužití Romů a neromů, takový je náš obrázek o Romech. Nebude snadné tyto mentální mapy přepsat – není to však nemožné: a právě to je cílem organizátorů soutěže.

Mezinárodní porota v čele s kurátorkou Domu maďarských fotografů Mai Manó, Gabrielly Csizek nakonec vybrala devítku vítězných fotografií. Ve třech soutěžních kategoriích – Lokální hrdina, Společný jmenovatel a Skutečné sny – rozdala porota po třech cenách. Čtyři z vítězných fotografií vznikly v Maďarsku, dvě v Rumunsku, dvě v Srbsku a jedna v Bulharsku. (Nabízí se, abych se zde zmínila o své vlastní favoritce: ironickém snímku umístěném na bronzové pozici pod názvem Každodenní chléb).

Oceněná díla byla společně s dalšími s vybranými snímky nedávno vystavena v klubu Akvárium – 22.6.2012 a organizátoři plánují i jejich další představení ve zemích zapojených do Dekády romské inkluze.

Vernisáž byla pojatá velkolepě: po hudebním zahájení následovalo sociologické fórum, na kterém se odborníci přeli na téma současné fotografie zobrazující Romy a o obrazu Roma v umění – následně zahráli studenti Snétbergerova Centra hudebního talentu a hudebníci Romano Glaszo a slavný romský rapper z České republiky, Gipsy.cz. Následnou noční party doprovázeli DJs Baxtalo a Superstereo. Vystavené snímky byly k vidění oficiálně do 13.července, jak velké plakáty tak závěsné panely zde však visely ještě během romského festivalu Si love – is love, který proběhl ve dnech 19.-22.8.

Rozhodování muselo být pro porotu těžké – právě nejzajímavější a nejlépe komponované snímky totiž ve skutečnosti zobrazují právě ty nejzažitější stereotypy a ukotvují tak romství ve světě nouze a bídy, byť mnohdy pestře vybarvené. Stejnost nikdy nepůsobí stejně exoticky jako jinakost, pro tvůrce je navíc složitější se jí přiblížit a pro jeho kreativitu je stejnost menší výzvou. Oceněné, respektive nejlépe hodnocené snímky vystavené na zdech a panelech Akvária (dle mého názoru poněkud zmatečně) i velkoformátové plakáty rozmístěné podél vnitřního kruhu vstupu do klubu tuto skutečnost bohužel bez nadsázky potvrzují. Kontrast je existující jev, a odolává zubu času.

Fotky, sdružené na vnitřních panelech do kompozic nejrůznějších tvarů a rozměrů se často opakují. Stejný obrázek můžete opakovaně vidět na dalších a dalších panelech – snad proto, že ač jejich většina nedostojí požadavku oproštěnosti od stereotypizace, s něčím pracovat musíme, něco předvést musíme, je třeba naplnit výstavní sál nějakým obsahem; tento repetitivní způsob expozice však zároveň jako by recepienta jistým směrem manipuloval, pomocí plynulého zpětného napojování ho o něčem poučit, předžvýkat mu pravdu – onu romskou, chachipe. Jak cíl tak i skutečná pravda se však po cestě poněkud vytratily a amatérské fotky násilím směstnané násilím do expresivních shluků zastíní i díla lepší, s větším vnitřním napětím. Krom nich jsou tu samozřejmě také velkoformátové vítězné fotografie, kterých si skutečně nelze nevšimnout, neboť se tlačí člověku přímo do obličeje v rozměrech zhruba dvacetinásobné životní velikosti.

Mezi oceněnými snímky nalezneme i několik skutečně vynalézavých, které zároveň vypovídají o místě, které Romové ve společnosti zaujímají a zároveň je nelze označit za vyloženě předsudečné. Pro porotu bylo primárním kritériem, aby snímky zachycovaly prosté příběhy všedního dne, v originálním obrazovém zpracování a obsahující navíc obecný významový přesah.

Obzvláště oceňovali díla, nabízející komplexní interpretace jako například zobrazování situace romských žen či nové fenomény dokazující potenciál bezproblémového soužití Romů a neromů. Během besedy u kulatého stolu zaznělo stanovisko poroty, podle kterého zslané snímky dobře dokumentují přechodové období, současnou transformaci romského společenství; kterýžto fakt vítala komise s radostí, neboť podle ní část obdržených snímků – v porovnání s obdobnými fotografiemi z minulých let – ukazuje i na mezinárodní úrovni probíhající pohyb směrem k méně stereotypnímu zobrazování Romů. Všichni jsme si ovšem dobře vědomi, že zároveň s tím dochází v současné době k „pohybu” – lze-li to tak eufemisticky nazvat – také v interpretaci a přijímání společnosti jako takové.

Můžeme si však položit otázku: čí pravda je vlastně prostřednitvím takových výstav formulována? Jde o další soutěž, která je sama o sobě skvělou iniciativou, disponuje odpovídajícím zázemím, podporou i posláním (a i sami soutěžící si mohou přijít k celkem slušným penězům – první místo bylo letos odměněo 1000, druhé 500 a třetí 300 Eury ve všech třech soutěžních kategoriích), přesto působí jako samoúčelná předváděčka. Snad vězí problém v tom, že si komise i přesto, že její členové často působí v oblasti společenských věd, není dostatečně vědomá své zopovědnosti: neboli skutečnosti, že společenská většina, média a snad také právě takovéto show utvářejí společnými silami romskou image. Jejich práce je zároveň mimořádně složitá v tom ohledu, co je tím, co pustí až před diváka, co svým posláním podporují, neboť určitou část reality prostě nelze jen tak zamést pod koberec. Společnost není třeba naučit dívat se, nýbž vidět.

Soutěž Chachipe je v tomto procesu bezpochyby velmi významným krokem. Troufnu si říci: je sociologickým průzkumem vizuálního typu, popisujícím zejména východo- a středoevropskou romskou image a pokouší se prosadit pravdu, spravedlnost pro Romy v souladu s termínem chachipe, který znamená jak pravdu, tak spravedlnost či právo. Jde o vynikající iniciativu, která v jistém slova smyslu nemůže než vyjít naprázdno. Slepou uličku má zakódovanou už v samotném zadání: pomocí symbolického gesta „umísťuje” Romy na mapu, přisuzuje jim konkrétní místo, zvědomňuje je v mentalitě společnosti (a jejím prostřednictvím také v realitě), lokalizovaně na planetě. Neboli, budu-li trochu rýpavá, podkládá je mapou, neboť vlastní území nemají: šlechetně je pozvedá do velkolepé pokrokové většinové gádžovské reality, vymezené mapami, jednotnými národními symboly, národy a vlastněnými územími. Tímto se mapování Romů stává v jistém slova smyslu kvadraturou kruhu. Nad takovou formou rehabilitace, ať už je jakkoli dobře míněná, jakkoli kreativně hravá, se člověk chtě nechtě poněkud pozastaví; primárně totiž posiluje předsudky: sugeruje a´priori podřadné postavení těch, jemž by tímto vznešeným symbolickým gestem, při jistém vědomí vlastní nadřazenosti ráda zajistila spravedlnost. Jestlipak jsou si tohoto významového odstínu vědomi organizátoři soutěže?

Ocenění:

Lokální hrdina
1. Tamango – z cyklu Příběh Valea Plopilor (2011), Tudor Stefan Vintiloiu,
Rumunsko
2. Madonna  s růžovou mašlí (2011), György Virág, Maďarsko
3. Tamango – z cyklu Příběh Valea Plopilor (2011), Tudor Stefan Vintiloiu, Rumunsko

Společný jmenovatel
1. Letní sousedé (2008), Nina Nikolova, Bulharsko
2. Blond – hnedá (2011), Fanni Jágity, Maďarsko
3. Odvoz odpadků (2010), Zoltán Balogh, Maďarsko

Skutečné sny
1. Volný čas (2010), Boris Kocis, Srbsko
2. Borsod: škvíra ve zdi (2011), Cabello-Colini Kristóf, Maďarsko
3. Každodenní chléb(2010), Oliver Molnar-G., Srbsko