Hudební příběh kapely Mahala Rai Banda začíná už koncem devadesátých let, kdy Aurel Ionița prorazil s kapelou Rom bengale. Mladí muzikanti tehdy neunesli tíhu slávy a kapela se rozpustila ve vážných problémech. Aurel Ionița a jeho bratr Florini se myšlenky na vytvoření vlastní kapely nevzdali. Druhý line-up už vyšel. Mahala Rai Banda představuje už bezmála deset let stálici na pódiích světových koncertních sálů i festivalů etnické hudby a world music. V její hudbě se snoubí žhavá hudební současnost – balkan beats s tradicí tarafů (tří až osmičlenná hudební uskupení v Rumunsku a v Moldávii, hrající lidovou muziku) a balkánskou vojenskou dechovkou Fanfare Ciocarlia, o níž se svého času psalo jako o nejrychlejší dechovce na světě. V Mahala Rai Bandě hraje dosud z původních Fanfare Ciocarlia nejstarší člen kapely, Cantea Giorgiel. Prožil čtyřicet let jako hráč na tubu v elitní Ceauseascově vojenské dechové kapele, s níž hrál při vojenských přehlídkách, uvítání státních delegací a doprovázel Ceauseasca i při zahraničních návštěvách. Po letech koncertování s kapelou Fanfare Ciocarlia založil spolu s houslistou Aurelem Ioniţou (46 let) Mahala Rai Bandu, v níž se hudebně propojily děti a vnuci slavných muzikantů z kapel Taraf de Haidouks a Fanfare Ciocarlia a vytvořily frenetickou hudební fúzi tradiční muziky, urban popu, turbofolku a mezi mladými Romy velice oblíbeného manele, která nenechá nikoho chladným.
O životě muzikantů, jejich blízkých, o osudech i nových projektech kapely Mahala Rai Banda mi ještě před začátkem koncertu vyprávěli frontman kapely Aurel Ioniţa a trumpetista Cantea Cristinel.
Kdy a jak vznikla Mahala Rai Banda?
Aurel Ioniţa: Mahala Rai Banda vznikla v roce 2004.
Cristinel Cantea: V Kusturicově filmu „Dům k pověšení“ (1988) jsme viděli romskou dechovku Kočani Orchestar. To bylo pro všechny naprosto bombastické. Po revoluci (1989), když skončila služba v armádě, se najednou se v Rumunsku vyrojilo hodně dechovek („fanfara“), které začaly hrát. Ale my to děláme jinak: Fanfára a Taraf, půl napůl.
Hrál jste také ve vojenské dechovce?
Cristinel Cantea: Já už ne. Já jsem hrál v restauracích, při svatbách a oslavách. Ale náš nejstarší člen kapely, Cantea Giorgiel ano a Fanfare Ciocarlia, to je naše rodina. V ní hráli naši dědečkové.
Váš dědeček byl zase slavný Nicolae Neascu z Taraf de Haidouks. Co vás naučil, co vám předal?
On hrál jinou muziku, ale naučil nás, jak vydělat peníze. Říkal: „Podívej se – já hraju a vydělám si hodně peněz. Běž, uč se, ať seš hodně dobrej, abys hrál tak, aby se to lidem líbilo a abys mohl taky do světa!“ Ale hrát jsme se naučili sami.
Co jste prožívali, když se Taraf de Haidouks nebo Fanfare Ciocarlia vraceli z turné domů?
Běželi jsme a volali jsme: „Dědečku! Co jsi mi přivezl? Dej nám dárky!!!“ a babička: „Jak ses měl? Dobře? No, kolik peněz jsi vydělal?“ To je normální. Když jsi tři čtyři týdny na turné, tak přivezeš dárky manželce, dětem, vnoučatům a taky peníze, aby bylo z čeho žít. Být muzikantem je jako každá jiná práce.
Kolik Vám bylo let, když jste si poprvé hudbou vydělali peníze?
Aurel Ioniţa: Mně bylo čtrnáct.
Cristinel Cantea: A mně deset.
Jak vlastně došlo k propojení obou kapel?
Aurel Ioniţa: To byla práce našeho managementu z Německa, Asphalt Tango Records. Naše první spojení bylo přes internet. A je to tak pořád. Když jsme doma, hrajeme na svatbách, a když je třeba jet na turné, tak se domluvíme po internetu, sejdeme se a hrajeme zase spolu.
A jak je to se zkoušením? Jak připravujete nové písně?
Nové písně nejraději zkoušíme na koncertech. Díváme se, jestli se lidem líbí, jestli při nich tančí. Podle toho ty písničky vybíráme a pak dál vybrušujeme.
Takže se nic nezměnilo a polovina kapely stále bydlí u moldavských hranic v Zece Prajini a druhá v Bukurešti?
Cristinel Cantea: Ano. Jedeme na turné, hrajeme spolu a manželky se zatím doma starají o děti. Naše děti chodí do školy a čekají, až vyděláme peníze a přijedeme domů. Všechno stojí peníze. Můj syn vystudoval v Bukurešti hru na klarinet a jeho syn (Aurelův) vystudoval klasiku na piáno. Oni ale už mají svoji muziku.
A jak vnímají vás? Dávají vám pocítit, že patříte k jiné generaci, jste pro ně staří?
Oba: (smích) Ale my jsme mladí! Pořád jsme mladí a budeme mladí!
Jak je to v Rumunsku s romštinou? U nás se například romština jako jazyk pomalu vytrácí.
Aurel Ioniţa: Na vesnicích se mluví romsky. Ale když se člověk přestěhuje do města – a má souseda, který je gádžo, už automaticky s ním mluví rumunsky. My teď bydlíme v Bukurešti. Když přijde soused na návštěvu, i kdybychom tam všichni ostatní byli Romové, začneme mluvit rumunsky. Naše děti chodí do školy a tam se mluví jen rumunsky. Mají rumunské kamarády. Ve městě je mnohem těžší jazyk udržet. Je to vidět i v naší kapele – romsky nás mluví pět a zbytek jsou sice Romové, romsky rozumějí, ale nemluví. Domluví se anglicky a rumunsky.
Co emancipace žen? Naší rumunské romské kamarádce dalo velkou práci přesvědčit manžela, aby si mohla udělat autoškolu.
(smějí se) Ano, to ony chtějí – a chtějí také auto. Ne velké, žádnou limuzínu. Chtějí jen takové malé, osobní autíčko, aby bylo jejich a mohly s ním jezdit nakupovat nebo vozit děti. A my jim říkáme: „Jen počkej, až vyděláme nějaké peníze, uděláš si autoškolu.“
Jak se změnila situace v Rumunsku po vstupu do Evropské Unie?
Dřív si byli lidé rovni – nikoho nezajímalo, jestli je někdo Rom nebo ne, byla práce, každý musel pracovat, ale byla bída. Dnes je více rasismu, člověk se musí otáčet, ale když si vydělá peníze, je všeho dostatek. My se teď máme mnohem lépe, než bychom se měli za minulého režimu. Můžeme do světa, hranice jsou otevřené a díky nové technice všichni znají Mahala Rai Bandu. Ale nejdůležitější je rodina a zdraví. Nic jiného nemá v životě cenu.
Kolik měsíců v roce jste na turné a jak dlouho se zdržíte doma?
Aurel Ioniţa: Přibližně šest až sedm měsíců v roce jsme na turné. Když nejsme na turné, vyděláváme si hraním na svatbách. A když nejsme ani na turné ani na svatbě, sedíme doma, jíme a pijeme. (smějí se)
Cristinel Cantea: A naše manželky žadoní: „Vem mě někdy s sebou…“, a my jim slibujeme: „To víš, že jo, ale ne na turné. Zaplatíme dovolenou a vyjedeme si jen tak, všechno si tam spolu prohlídneme.“
Aurel Ioniţa: Každý den máme koncerty. Tři dny jsme byli ve Francii, pak v Německu a dneska jsme v pět hodin odpoledne přijeli do Prahy, teď skončila zvuková zkouška, ve třičtvrtě na devět začíná koncert a zítra ráno zase pokračujeme v turné. Jedeme do Skandinávie, ve čtvrtek hrajeme ve Švédsku, v pátek v Norsku a v sobotu v Dánsku. Göteborg, Oslo, Copenhagen.
Jak se Vaše muzika vyvíjí – jak se za těch devět let, co kapela existuje, proměnil váš styl?
Aurel Ioniţa: My pořád posloucháme rádio a televizi. Sledujeme nové trendy. Inspiruje nás americký pop, manele, funky, jazz… a současně umíme hrát tradiční písně tak, jak nás je naučili naši staří. My tu tradici kombinujeme s dalšími styly. Nemůžeme se pořád držet jenom tradice. Celý svět se mění – a nejen hudba. Objevují se stále nové telefony, tablety a stejně je to s muzikou. Lidi chtějí mít pořád všechno nové a ještě novější.
A kdo je teď v Rumunsku nejpopulárnější?
Nejlepší je Florin Salam a Adrian Copilul Minune.
Vydali jste dvě alba. To poslední, Ghetto Blasters, vyšlo v roce 2009. Nechystáte něco nového?
Ano, vydali jsme zatím dvě alba, ale už máme připravené album nové, k němuž jsme přizvali také muzikanty z Jamajky. Vyjde v březnu a bude se jmenovat „Balkan Reggae“. Dneska z něj na koncertě zazní některé písničky.
Reggae a Ska je teď v Rumunsku populární?
Je v romské muzice úplně nové. Když zemřel Bob Marley, tak reggae ustoupilo jiným stylům a teď se vrací. Vždyť Jamajčané jsou také černí, stejně jako Romové. Máme něco společného.
Chtěli byste něco popřát našim čtenářům?
Romové, buďte zdraví, dělejte svou práci, chovejte se tak, aby si Vás gádžové vážili! Romové často dělají špatné věci, a tak přeji všem Romům, aby dokázali vzbudit úctu a respekt gádžů.
