Roger Moreno Rathgeb: Neřekli mi, že jsem Rom, ale cítil jsem to

Skladatel a multiinstrumentalista (hraje na akordeon, housle, kontrabas,
kytaru, klavír a bicí) Roger Moreno Rathgeb přijel poprvé do Prahy v rámci
uvedení svého prozatím nejrozsáhlejšího díla Requiem za Osvětim (více o této
výjimečné akci čtěte
ZDE). Mluvili jsme spolu ve foyer Rudolfina během generální zkoušky,
jejíž zvuky k nám doléhaly přes zeď. A byla to krása.

Narodil jste se ve Švýcarsku v roce 1956, tedy 11 let po válce. I když
bylo Švýcarsko neutrální, cítil jste nějaké dozvuky války?

Ve skutečnosti ve Švýcarsku žádná válka nebyla, ale byly tam jiné problémy.
Například v té době fungovala jedna švýcarská organizace, která romským rodinám
odebírala děti hned po narození a dávala je neplodným ne-romským manželským
párům. A to trvalo až do roku 1979. Dá se říci, že to také byla válka, jen
trochu jiná.

Odkud pocházeli vaši rodiče?

Můj otec nebyl Rom, byl to německý Švýcar. Matka byla Romka, respektive Sintka,
ale také se narodila už ve Švýcarsku. Nebyl jsem vychováván v tehdejším
tradičním romském prostředí. Se sestrou jsme normálně chodili do školy. Dokonce
jsem do svých dvanácti třinácti let nevěděl, že je moje matka Romka. Nejenže
jsme doma nikdy nemluvili romsky, ale ani jsme nikdy nemluvili o tom, že jsme
Romové. Nevím vlastně ani, jak se rodiče potkali. Můj děda, tedy otec mojí
matky, zemřel, když jí bylo 6, takže ona jeho kulturu de facto neznala.

Ale vy umíte romsky. To jste se pak naučil?

Ano, jistě. V roce 1980 jsem se svou kapelou jel na turné po Holandsku a tam
jsem potkal několik sintských muzikantských rodin. A oni si mě tam prostě
nechali (směje se). Mluvili pouze sintským dialektem romštiny a já jsem se mezi
nimi okamžitě cítil jako doma.

V té době jste už věděl, že jste Sint?

Ano. Když jsem byl malý, děti se mi ve škole smály, že jsem „cikán“, čemuž jsem
se vždycky bránil, protože jsem o tom opravdu nevěděl. Ale musely to nějak
vycítit. Jednou jsem přišel domů, postěžoval si matce a ona mi prozradila, že
jsem Rom. Ani pro ni nebylo jednoduché to říci, sama se trochu styděla. Potom
jsem měl mnoho let problém s určením svojí identity. Přeci jen jsem vyrostl jako
„normální“ Švýcar, prostě jako gadžo.

V dnešní době se identifikujete jako Rom-Sint?

Vždycky jsem měl pocit, že nejsem jako ostatní Švýcaři. Byl jsem rebel.
Protestoval jsem proti švýcarským zákonům, proti společnosti, prostě proti
všemu. Švýcaři mají úplně jiné myšlení. Uvnitř jsem tušil, že nejsem Švýcar, že
to nemůže být pravda. Že to prostě musí být něco jiného.

Kdy jste se rozhodl, že se budete profesionálně věnovat hudbě? A co vás k
tomu vedlo?

Když mi bylo deset, dostal jsem k narozeninám kytaru od své babičky (té z
matčiny strany). Ona totiž poznala, že mám hudební talent, i když jsem jediný z
rodiny, který se věnuje hudbě. Moje rodina je totiž naprosto nemuzikální.

Jaká hudba je vám nejbližší? V Praze jste kvůli koncertu klasické hudby,
ale věnujete se i tradiční romské hudbě?

Ano, romská hudba mi je určitě nejbližší. A cesta ke klasické byla velice
dlouhá, protože jsem dlouho ani neuměl noty.

Kde jste se naučil hudební teorii, bez které se asi requiem ani složit
nedá?

Poprvé jsem se s notami setkal, když mi bylo pětatřicet. Chodil jsem na lekce
houslí a můj učitel byl maďarský Rom (mimochodem hrál v maastrichtském
symfonickém orchestru). To on mi poprvé ukázal noty, a tím se pro mě otevřel
úplně nový svět.

Kromě romské a klasické hudby, co vás oslovuje?

Řekl bych, že mám rád vlastně jakoukoli hudbu. Kdysi jsem dokonce hrál na bicí v
rock’n’rollové kapele a dodnes mám k tomuto hudebnímu stylu vřelý vztah. Baví mě
to!

Působil jste v mnoha různých seskupeních – na které máte nejlepší
vzpomínky a které Vám toho do života nejvíc dalo?

Řekl bych, že sintská rodina, s kterou jsem začal hrát po přestěhování do
Holandska (jednalo se o kapelu Zigeunerorkest Nello Basily – pozn.red.). Hráli
tradiční hudbu Romů z Rumunska, Maďarska a Ruska a od nich, obzvláště od
cimbalistky, jsem se naučil rozeznávat maďarské harmonie, které jsou úplně
nejlepší na to se učit doprovody, protože ty harmonie se pořád mění a pak je pro
vás jednodušší doprovázet písničky, i když je neznáte. V téhle kapele jsem
pochopil nejvíc.

Proč jste se rozhodl emigrovat do Holandska?

V roce 1980 jsme jeli s kapelou turné po Holandsku a mentalita lidí v té zemi mi
hned sedla. Holanďané jsou svobodomyslní, narozdíl od Švýcarů, kteří jsou
strašně konzervativní, a pravdou je, že nemají rádi Romy. Holanďané jsou
otevření a tolerantní a mají krásnou zemi. Bylo to velice rychlé rozhodnutí.

Vytvořil jste scénář k několika divadelním představením – o co se jednalo?


S kapelou jsme vytvořili dvě divadelní pásma. První se jmenuje The Long journey,
a pojednává o putování Romů z Indie do Evropy. Druhé představení jsme nazvali
The Life a zpodobňovali jsme v něm každodenní život romských hudebníků. Byla to
taková pásma hudby, poezie a vyprávění. Sedávali jsme kolem ohně, hráli na
nástroje a snažili se vytvořit atmosféru romského tábora. Gádžové toho o Romech
moc nevědí a často se mě ptají na naši historii a kulturu. Chtěli jsme to „romství“
nějak přiblížit, protože diskriminace vychází zejména z neznalosti.

Jaká byla návštěvnost – přicházeli spíše Romové nebo Neromové?

Hráli jsme v divadlech po Holandsku, Belgii a Německu a většinou se na nás
chodili dívat hlavně gádžové. Smutné je, že Romové se o takové věci nezajímají,
nevím proč.

Do Prahy jste přijel s manželkou. Ona je také muzikantka?

Ano, vystupujeme spolu, živíme se tím. Je sice skvělé, že se moje skladba hraje
po Evropě, ale já zatím z toho žádné peníze nemám a nějak se živit musím.
Pořádáme koncerty, hrajeme na festivalech a v divadlech, ale také na svatbách a
různých oslavách.

Jste jednou z hlavních postav filmu Musicians for Life, který vznikl pod
taktovkou Boba Entropa. Můžete nám film nějak přiblížit?

Ten film je jeden z důvodů, proč jsem teď v Praze. Alebert Siebling, který je
ředitelem romského festivalu v Tilburgum, ho viděl. Je v něm se mnou interwiev,
ve kterém mluvím o Requiem za Osvětim. Po shlédnutí se mě Alebert zeptal, jestli
jsem to dílo už dokončil, ale v té době ještě vůbec nebylo hotové. Slíbil mi, že
pokud Requiem dokončím, tak zařídí, aby se hrálo. Znovu jsem se do toho dal, ale
stejně mi to trvalo ještě tři roky.

Musicians for Life nebyl jediný film na kterém jsem spolupracoval s Bobem
Entropem. Ještě vystupuji v dokumentu A Hole in the Sky, který je právě o
přeživších Druhé světové války.

Kdy jste začal na Requiem pracovat?

Poprvé jsem navštívil Osvětim v roce 1998 a hned tam mě napadlo napsat requiem.
Začal jsem na něm pracovat, ale po nějaké době zmizela veškerá inspirace. Myslel
jsem si, že když se vrátím, budu vědět jak pokračovat, ale nestalo se tak. Došlo
k úplnému opaku. Naprosto mě to zničilo, to místo je děsivé. Odložil jsem
rozdělanou práci a k Requiem jsem se vrátil až po osmi letech.

Označil byste se za romského (sintského) aktivistu?

Asi ne, jsem jenom muzikant. Samozřejmě, pokud v mé hudbě uvidí lidé nějaké
poselství, je to skvělé.

Jistou dobu jste spolupracoval s operní zpěvačkou Carlou Schroyen. Co to
bylo za projekt? Tam někde začal vznikat váš nápad vytvořit velké klasické
hudební dílo (jako je Requiem za Osvětim)?

Carla Schroyen zpívala různé cikánské árie z oper a operet a já jsem ji
doprovázel na akordeon. Ale nemělo to vliv na moje skládání, protože již dříve
jsem se věnoval klasické hudbě.

Co tedy byla vaše první klasická skladba?
V roce 1995 jsem se rozhodl zkusit napsat balet pro amatérský taneční soubor v
Maastrichtu. Ale nakonec z toho vzniklo symfonicko-básnické dílo.

Snažil jste se do Requiem za Osvětim nějak zakomponovat prvky romské
hudby?
Trochu, na některých místech je můžete slyšet – je to několik motivů, které se
opakovaně objevují. Ale toto Requiem není věnováno jen romským obětem, ale všem
lidem, kteří trpěli nebo zahynuli v Osvětimi. Předtím jsem vůbec neposlouchal
jiná requiem, abych nebyl ovlivněn. V tom Requiem jsem já, nikdo jiný, proto v
něm nějaké romské motivy musí být.

Vidíte nějaký rozdíl mezi genocidou Romů a Židů?
Je to úplně to samé. Čísla se trochu liší, ale na tom přece nezáleží.

Hrál jste jako předkapela Chucka Berryho, vystupoval jste pro holandskou
královskou rodinu, vaše dílo Requiem za Osvětim se hraje v nejslavnějších sálech
Evropy. Co považujete prozatím za svůj největší úspěch? A co jsou vaše další
plány, případně sny?

Pracuji na oratoriu o putování Romů z Indie do Evropy. Myslím, že to bude mnohem
rozsáhlejší dílo než Requiem za Osvětim. A také bych rád napsal operu o těch
odebraných romských dětech, které ve Švýcarsku dávali do neromských rodin. Jak
vidíte, plánů mám dost (směje se)!

Roger Moreno Rathgeb

je – jako mnoho romských hudebníků – samouk. Postupně však začal používat
notaci a skládat. Před několika lety se rozhodl zkomponovat requiem za oběti
osvětimského vyhlazovacího tábora, práci však přerušila jeho cesta do Osvětimi,
která Rogera silně zasáhla a na několik let zablokovala jeho tvůrčí schopnosti.
Impulsem pro dokončení díly byla až žádost Alberta Siebelnika, který navrhl
uvedení Requiem za Osvětim na Mezinárodním festivalu Tilburgu a poté v dalších
evropských metropolích.