Reportáž Lukáše Kotlára od krajanů v Rumunsku: V zimě jen pár babiček a dědečků, v létě festival Banát

Do Rumunska se vracím často a rád. Přímo do Banátu jsem už z Česka šlapal na kole, letěl letadlem, cestoval autobusem i vlakem. Tentokrát přijíždím dodávkou. Současně se mnou do Eibenthálu, kde dnes žije 250 lidí, vyráží speciálním vlakem také více než 1 200 Čechů, kteří míří za dobrodružným a nejvzdálenějším českým hudebním festivalem Banát. Ten se tisíc kilometrů od českých hranic koná už poosmé.

Obyvatelstvo vesnice Eibenthál (Tisové údolí) společně se sousední vesnicí Ujbánye (Nové doly) tvoří v současné době největší českou komunitu v Rumunsku. Jsou zde naleziště tří komodit: azbestu, antracitu a mědi, po tragédii v dole v roce 2006 se rumunská vláda rozhodla, že šachta už obnovena nebude. Ze dne na den přišli lidé o jedinou práci ve vsi, kterou měli nadosah. Pro obyvatele Ujbánye, kteří měli dojezdovou vzdálenost do prvního velkoměsta dvě hodiny, to bylo něco nepředstavitelného.

Ze Šluknovského výběžku na Rovensko

Zatímco místní lidé svůj domov často opouští a vrací se do Česka, jsou i rodiny, které naopak českou domovinu opustily, aby své životní štěstí zkusily právě tady, v Banátu. Jednou z nich je rodina Uchytilových ze Šluknovského výběžku, se kterými jsem měl možnost se potkat a dozvědět se něco z jejich života. Ještě předtím, než se rozhodli odstěhovat, bydleli v domečku na kolečkách, žili bez elektřiny a bez vody. Svůj dům pronajímali pěti sociálně slabým romským rodinám a z těchto příjmů dotovali svoji farmu, kde měli přes 100 kusů dobytka. „Bylo to pro nás hodně komplikované. Když někdo vydržel v pronájmu půl roku, byl to úspěch, pro nás však stres. Nedalo se takhle fungovat a byl to i důvod, proč jsme chtěli odejít. Na dálku se navíc pronájmy řídit nedaly, takže teď v tom baráku máme už jen peníze, ale nepronajímáme ho,“ říká Petra, která se hned po narození dcery Nikity odstěhovala spolu s manželem na Rovensko, do jedné z dalších šesti malebných českých vesnic v Rumunsku. V Eibethále rodina žije jen dočasně, po dobu festivalu.

Mezitím, co si povídáme, zabrousím očima na přístroj na zmrzlinu, který stojí opodál na dvorku jejich domu. „Koupili jsme ho ještě v Čechách,“ všimne si mého pohledu Petra a dodá, že ho pořídili především pro účely festivalu. „Zmrzlinovač bereme jako takovou investici do budoucna,“ prozradí mladá maminka, která s rodinou festival Banát zažila letos poprvé. Zasvěcuje mě do tajů přípravy zmrzliny a dozvídám se také, že na festivalu vydali letos v srpnu přes 400 porcí. „Vydělali jsme asi 10 000 korun, ale stotisícová investice do stroje se nám zatím nevrátila,“ mávne rukou Petra, která samotný festival vnímá především jako pomoc místním lidem, osobně už mu tak nakloněna není. A nakloněna není ani návratu zpět do Česka. Pokud by se stěhovali, tak už jedině dál na východ. Na Rovensku rodinu Uchytilových živí především farmaření a jak sama říká, nejvíce si užívá toho, že v Eibenthále i na Rovensku nikdo nikoho neokrádá a soužití je založeno na pospolitosti.

To máš tak…

O životě v Eibenthále jsem se dal do řeči i s kamarádem a krajanem Lojzou Pospíšilem. Několik let žil v Plzni a dnes, ve svých pětadvaceti letech, se už stěhovat nechce, rumunský Banát prý jen tak neopustí. Čtyři roky po sobě na banátském festivalu spolupracoval, byl členem realizačního týmu a letos se svým bratrancem Tomášem Čechů prodával nejen vynikající hovězí burgery, višňovku, ale také domácí bramboráky. Na dotaz, zda se jednou vrátí do Česka, odpověděl jednoduše a výstižně: „Podívej se kolem!“ Přesně jsem věděl, co tím myslí. Kromě dnů festivalového chaosu je ve vesnici ticho a hlavně všemi milovaný klid. Podle Lojzy tady však monotónní život není. Živí ho průvodcovství a v zimě najíždí na klidový režim. „V Česku se odpočívat nemůže, proto tam nechci,“ dodává se smíchem a otočí na grilu další kus masa.

Mezitím co prodá několik burgerů, zasní se, že by rád do dvou let postavil ve vesnici vlastní pekárnu. „V Eibethále žije 250 lidí a nikde tady není pekárna. Pečivo sem vozí Rumuni. A bohužel jen blbou veku,“ řekne upřímně a otře si hřbetem ruky orosené čelo. Navíc se od něj dozvím, že v Eibenthale funguje unikátní systém založený na důvěře. Ještě v době, kdy lidé chodívali pracovat na pole, bylo pro ně nemožné čekat do jedenácti, až přijede chleba. A aby si ho mohli koupit, než odejdou pracovat na pole, vymysleli dodnes fungující systém. „To máš tak… Pověsíme tašku na sloup a do ní dáme peníze pro pekaře, ten si drobné vezme a nechá nám v ní pečivo. Dnes už na poli lidé tolik nepracují, ale ten systém se zachoval,“ zasvěcuje mě do chodu vesnice Lojza, který plánuje, že až postaví ve vesnici vlastní pec, bude muset zainvestovat i do reklamy.

Příležitost si vydělat

V průběhu festivalu se denní rytmus vesnice úplně změní. Pro místní znamená festival především příležitost, jak si vydělat nějaké peníze navíc. I proto jej obyvatelé Eibenthálu každoročně vítají. Na svých jinak klidných dvorcích a před baráky pouští krajané turistům populární hudbu a v průběhu festivalu se i smíří s chaosem, který ve vesnici zavládne. Jedna z místních žen, Věrka, mi prozradila, že nejdříve festival ve vesnici nechtěla, ale pak zjistila, že za prodej višňovky a langošů se dá pořídit dřevo na celou zimu.

Náročnost života místních je pro nás jen stěží představitelná. Svoboda a tolerance je pro ně vším. Své o tom ví také Jiří Řehák, učitel na teplickém gymnáziu. „Jezdím sem, jak nejčastěji můžu. Beru sem i své studenty, takže často jsem tady pracovně. Rumunsko mám prochozený. Vím, že jsou nějaká zákoutí, které neznám, ale je jich málo,“ prozrazuje a dodává, že se dá bez problémů přespat v lese, rozdělat oheň a nebát se o své osobní věci. „Pro mě je ta balkánská a banátská tolerance hlavní motiv, proč sem jezdit. Teprve tady jsem svobodný,“ říká Řehák v pauze, kdy zrovna neorganizuje doprovodný festivalový program v kulturním centru, jak místní říkají „Na kamíně“, který vedle dalších osobností už letos přivítal známého cestovatele Ladislava Ziburu, reportéra Janka Rubeše nebo ekonoma Tomáše Sedláčka. Za svoji úlohu považuje Řehák přispět k propojení obyvatel vesnic rumunského a nedalekého srbského Banátu.

Turistika, která pomáhá

Banát nemá šanci demografické recyklace. Podle Řeháka je nutné na jedné straně přilákat velké skupiny turistů, ale na druhé to s sebou nese i negativní jevy jako například opilce nebo ty, kteří nerespektují, že v konzervativní vesnici žijí věřící lidé, chodí po ní polonazí. „Patřil jsem mezi ty, co proti festivalu protestovali, dokonce jsem na první dva ani nešel,“ vzpomíná pedagog, který byl přesvědčen, že oblasti pomůže místo běžné turistiky agroturistika, založená na osobním kontaktu s místními a na možnosti vyzkoušet si dojení krav či starání se o slepice. Dnes však ve vizi spoluzakladatele festivalu, českolipského florbalisty a komunálního politika Štěpána Slaného věří. Jak říká, byl to právě Slaný s kamarády Honzou a Tibim, kdo ve vesnici vybudoval hospodu s ubytováním U Medvěda a zprovoznil restauraci, kde pracují obyvatelé Eibenthálu. Do budoucna chtějí také postavit pivovar a nadále pro turisty a žáky škol rozšiřovat turistické trasy a možnosti, jak Banát co nejlépe poznat a hlavně zažít.

Festival vnímá jako přínos také dvacetiletý Tomáš Pražák, který vyrůstal na Rovensku a do Eibenthálu jezdí za svojí babičkou. „Když je tady tolik lidí, je tady příšerný rámus, když sem přijedu mimo festival, je tady zase strašný klid, nejezdí auta a nikoho nevidím jít po ulici. Potkáš tady jen pár dědečků a babiček,“ svěří se Tomáš, který zažívá festival už od druhého ročníku jeho existence. Tomáš jezdí do Česka každý rok za svými přáteli a rodinou, ale Banát opustit nehodlá. „Ve městě bych nedokázal žít, živí mě farmaření. Mám dobytek a pár hektarů pole. To obdělávám celoročně a ubytovávání turistů nebo prodej hamburgerů na festivalu je pro mě takový přivýdělek.“

Tomáš v minulosti prodával do zahraničí svůj dobytek, pro který si čas od času přijel rumunský podnikatel s náklaďákem. Po čase zjistil, že to není výhodné, a dnes dodává maso do místní restaurace. Ta platí od každého kila, což je pro něj výhodnější. „Tak, jak se starám o dobytek, tolik dostanu i zaplaceno,” uzavírá moji banátskou pouť Tomáš, kterému jsem před čtyřmi lety daroval kolo, na němž jsem do Rumunska došlapal, a on na něm dodnes jezdí. A na dlouhou zpáteční cestu,abych měl nad čím přemýšlet, mi Tomáš ještě sdělí své životní motto – do ženy se člověk zamiluje mnohokrát, zato do Banátu jen jednou a na celý život.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz. S posledními čísly letošního roku vám poštou dorazí i všechna, co už letos vyšla.