Jak se dnes žije v "děcáku"? Problémem nejsou děti, ale jejich rodiče, říká ředitelka jednoho z nich Dana Kuchtová

Prvorepubliková vila, která od roku 1949 funguje jako dětský domov, zeje v letních měsících prázdnotou. Všude panuje neskutečné ticho. „V období prázdnin tu moc dětí není,“ vysvětluje ředitelka pražského Dětského domova Klánovice a exministryně školství Dana Kuchtová, která celý rok pracuje na tom, aby děti v létě vyjely na tábor a podívaly se i do zahraničí.

Právě letní prázdniny jsou pro ženu, která domov vede deset let, každoročním těžkým úkolem. „Na ten běžný provoz a oblečení jsme vybaveni dobře, ale pokud chceme naplánovat nějaké cesty do zahraničí, je třeba oslovit sponzory a nadace. Takže podstatnou část roku věnuji tomu, aby se děti z našeho domova měly i o prázdninách jako děti z běžných rodin,“ prozrazuje a dodává, že v klánovickém domově jsou šest rodinných skupin po osmi dětech a každá z nich si prázdniny plánuje po svém. Jedna část dětí vyjíždí do zahraničí a druhá cestuje po Čechách. „Mohu říct, že u nás nemáme jedno jediné dítě, které by strávilo prázdniny v domově.

Letos nám dvacet tři dětí odjede do Španělska, další do Itálie a pak je ještě všechny čeká tábor. Děti odjíždí také k rodičům,“ vypočítává a prozradí, že se v minulosti párkrát přihodilo, že kvůli nevyhovující situaci v rodině museli sami jako dětský domov iniciovat návrat dítěte, které bylo zrovna na povolence u svých blízkých.

„Děti v dětském domově jsou stejné jako děti v rodinách a mají stejné potřeby a možnosti jako i jiné děti. To stigma, kdy si veřejnost myslí, že tu jsou děti za trest, je stále hluboce zakořeněné. Ale ony tu nejsou za trest. Problémem nejsou děti, ale jejich rodiče,“ říká Kuchtová a prozrazuje, že důvody umístění dětí do domovů jsou různé – týrání, nedostatečná péče, rodiče závislí na návykových látkách apod.

A přestože je v červenci dětský domov téměř prázdný, v kuchyni u dlouhého stolu sedí čtrnáctiletý Lucas a o tři roky starší Jirka. Dívka, která o pozornost novinářů evidentně nestojí, se rychle uklidí do svého pokoje. „Měl jsem to štěstí, že jsem před dvěma lety získal hostitele Petra, který projevil zájem brát si dítě z dětského domova,“ rozpovídá se Lucas, který do domova přišel před třemi lety. Jeho rodiče se rozvedli a máma, která zůstala na sedm dětí sama, péči nezvládla.

„Nejprve si mě bral třeba na bowling nebo motokáry, ale později mě seznámil i se svou rodinou. A tak jsem začal občas trávit víkendy i u nich doma,“ přibližuje nadšeně Lucas a do jeho vyprávění vstoupí vychovatelka Stanislava Kantorová a upozorní na to, že hostitelé zastávají i výchovnou funkci, učí se s dětmi a působí jako autorita. „Je to tak. Učíme se spolu, a protože má Petr dva syny, beru je jako své bráchy,“ prozradí Lucas a rukou si prohrábne ofinu. Letos na rozdíl od ostatních stráví prázdniny i s hostitelem Petrem.

„Minulé léto jsme strávili šestnáct dní v cizině, navštívili jsme Německo, Slovinsko, Chorvatsko a Itálii. Bylo to prakticky nejvíc zemí, které jsem za tak krátkou dobu navštívil. A i letos se podíváme na dva dny do Itálie a na dalších deset zase do Francie,“ vypočítává destinace a je na něm vidět, že se na dny strávené na cestách opravdu těší.

Když se do domova v Klánovicích jako jedenáctiletý dostal, přišli s ním i jeho mladší sourozenci. O rok mladší Anička, bratr Nicolaj, Andres a nejmladší Tobík, který před pár dny odjel s ostatními dětmi do Itálie. Ve stejném domově navíc žila i jeho starší devatenáctiletá sestra, která už před rokem dětský domov opustila.

A ani mladý sportovec Jirka, který je v domově teprve čtyři měsíce, nemá problém se o svůj příběh podělit. Kromě lakrosu, který hraje za reprezentaci v zázemí SK Lacrosse Jižní Město, se věnuje třeba i tenisu. Jirka se do domova dostal kvůli závažným zdravotním problémům svých rodičů. „I když jsem byl opravdu špatný z toho, že musím rodiče opustit, cítil jsem se v našem děcáku od prvního okamžiku fakt dobře. Vlastně mi ani nepřišlo, že nejsem doma, protože tak, jak to funguje tady, to fungovalo i u nás,“ říká.

Z počátku se bál, že mu domov nebude intenzivní tréninky, které má čtyřikrát do týdne, akceptovat. Strach měl i o lakrosové zápasy, které se čas od času odehrají i v zahraničí. Jeho obavy se však nenaplnily. „To, že se můžeme věnovat různým sportovním aktivitám je především zásluha naší paní ředitelky, která nás maximálně podporuje,“ nešetří chválou na přístup vedení klánovického dětského domova.

Stejné potřeby jako děti v rodinách

Jeho slova potvrzuje i sama ředitelka Kuchtová. „Myslím si, že jsme se za poslední léta určitě posunuli, a to především ve vnímání jak vychovávat, jak přistupovat k samotným dětem a k tomu, čemu se dnes říká inkluze v dětských domovech. Dnes se přistupuje k dětem vstřícněji, aby to jejich spolužití, zvláště dětí, které mají nějaký zdravotní problém, a těch, které jsou zcela zdravé, bylo co nejlepší,“ hodnotí dnešní ústavní péči a dodává, že je to i tím, že dnes je oproti dřívějšku menší počet dětí na tzv. rodinnou skupinu. Ty tam jsou doby, kdy na jednu skupinu připadlo dvanáct dětí.

„Dokonce sem chodí jedna babička, která vzpomínala, že kdysi bylo ve skupině dětí dvacet, spaly na palandách, prostředí bylo studené, nepřívětivé, zkrátka ústav. Tak to si myslím, že se zásadně změnilo. Dnes jsou děti na pokoji po jednom, maximálně po dvou,“ vysvětluje Kuchtová, pro kterou je důležité dětem v domově vybudovat zázemí.

Ještě důležitější je pro ni však samotný přístup k dětem, který se za poslední léta dost individualizoval. V Klánovicích se klade důraz na spolupráci se školami a doučování, aby se dětem zvýšila šance dostat se na nejlepší školu, na kterou mají. „Kamarádi dětí u nás mohou přespat nebo nás navštěvovat, takže dětské domovy, které můžeme znát z dřívějších dob, se o poznání změnily k lepšímu. My nejsme výchovný ústav, to si to jenom veřejnost dodnes stále ještě plete,“ vyvrací zažitý stereotyp, který v mnohém dětem znesnadňuje start do samostatného života.

Podobně to vnímá i úspěšný trenér a workoutista Radek Laci, který své rodiče nikdy nepoznal a dospívání prožil v dětském domově v České Lípě. „Ten, kdo si prošel dětským domovem, chce být vnímán jako lidská bytost, která má právo studovat a být součástí běžného světa, protože realita je taková, že nás většina lidí vnímá jako ty děti z pasťáků, jako lidi, co kradou,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Romano voďi. Vyvrací také zažitý stereotyp, že v dětském domově jsou jenom Romové a všichni pocházejí z ghetta. Radka dodnes mrzí, že většina lidí považuje děti vyrůstající v zařízeních institucionální péče za marné existence bez vzdělání.

I proto s partou lidí, kteří si rovněž prošli ústavní péčí, spoluzaložil organizaci Vteřina poté, která se věnuje právům dětí z dětských domovů. A sám si svou vteřinou poté – tedy okamžikem vykročení z dětského domova do světa dospělých – prošel. „V ten moment zažíváte smíšené pocity, protože člověk z dětského domova chce svobodu a to je v tu chvíli jediná potřeba, po které prahne,“ přiznává Radek a vysvětluje, „vyrůstat v systému je něco strašně náročného, složitého a ne každý člověk to úplně zvládá. A spousta lidí chce z toho systému vypadnout. Ale není to proto, že by vychovatelé byli špatní nebo kuchařky neuměly dobře vařit, ale proto, že je to neustále řízený a naplánovaný čas.

Děti se chtějí ztotožnit s tím, že si mohou na chvilku oddychnout a být jen samy sebou. Je to něco, jako byste neustále svůj život žil ve škole, což znamená z hodiny na hodinu. Nemáte vlastní život, jen pevně nalajnovaný program, jste neustále připravený na to, co budete dělat, co musíte udělat a jak postupovat,“ přibližuje režim v domově, kde strávil podstatnou část svého života. „Situace se už dnes lepší, ale ta změna by mohla být o poznání rychlejší,“ myslí si Laci, který se o svůj příběh dělí skrze besedy a dokumentární filmy.

Plnoletost neznamená nutně zralost

A připravit děti co nejlépe na život venku se snaží i ředitelka klánovického domova. „Vnímám to jako velký problém pro společnost, pro nás jako vychovatele, ale především pro děti samotné, protože připravit je tak, aby v tomto tvrdém světě obstály, je leckdy oříšek. U někoho se to daří lépe, u někoho hůře,“ přiznává.

Společně s vychovateli připravují děti na svůj odchod po celou dobu, po kterou jsou v ústavní péči. Příprava zahrnuje i finanční gramotnost a základní penzum vzdělání. Ale za důležité považuje i neformální dovednosti – sociální schopnosti, jako je navazování a udržování vztahů s druhými lidmi, komunikaci nebo dovednosti, které dětem pomohou lépe se pohybovat v dnešním přetechnizovaném světě. Všechny děti vlastní mobilní telefon, notebooky a mají volný přístup na internet.

„Občas čtu, že děti neumí vyplnit složenku, ale dnes se už složenkou moc neplatí, všechno jde poplatit a zařídit elektronicky,“ vysvětluje s úsměvem, ale v zápětí opět zvážní, „to jsou ty základní prvky. A pak přijde osmnáctý rok, kdy děti od nás mohou odejít nebo zůstat do šestadvaceti let, tedy pokud studují. My se snažíme, aby zůstaly, protože nejsou zralé – stejně tak, jako nejsou zralí jejich vrstevníci z běžných rodin –, aby si udělaly nástavbu ke studiu nebo pokračovaly dál na školu,“ objasňuje možnosti, které se dětem s dosažením plnoletosti nabízejí. A právě ve studiu jsou děti v Klánovicích celkem úspěšné. Pyšnit se zde mohou budoucí právničkou, psycholožkou nebo dvěma studenty ekonomického oboru. Podle slov Kuchtové je to vizitka toho, že se vzdělání skutečně věnují, ale rozhodně to není tak, že by děti do nějakého oboru, který je vůbec nezajímá, nutili.

Spoustu dětí ale takové štěstí nemá a musí navštěvovat například nejbližší učiliště v místě, kde se nachází dětský domov, i když k oboru žádný vztah nemají. „Situace se od mého odchodu z domova zlepšila, ale i tak je pro mnoho dětí složitá a nevyhovující. Během besed se od dětí dozvídáme, že studují školu, kterou studovat nechtěly, ale vychovatelé rozhodli jinak,“ říká Laci, který musel jít studovat střední zemědělskou školu.

„Když jsem dokončil střední, řekli mi, že mají pocit, že jsem připravený, ale přitom to nikdo nemohl vědět, nevěděl jsem to totiž ani já sám. Takže i proto jsem vystudoval vysokou školu, protože jsem neměl kam jít a necítil jsem se být připraven na odchod z dětského domova,“ vzpomíná Laci, který se osamostatnil ve čtyřiadvaceti letech.

Svůj odchod z dětského domova zvládla i dnes dvaadvacetiletá Bára, která je stejně jako Laci jednou z protagonistek dokumentu režiséra Igora Chauna Dospělým ze dne na den, který mapuje příběhy několika – dnes již dospělých – lidí, kteří v domově vyrůstali. V něm Bára otevřeně mluví o tom, co v dětství prožila a s čím se musela vypořádat. Na to, co bude, až jednou opustí brány dětského domova, se začala mladá maminka připravovat v patnácti, ale podobně jako řada dalších dospívajících na vstup do světa dospělých připravena nebyla. I proto pozvání k účasti v dokumentu, který se promítá v dětských domovech po celé ČR, přijala. Sama tím chtěla poukázat na to, co může děti za branami domova čekat. O své zkušenosti se podělila i na festivalu Out of home, kde jsem Báru zastihla.

„Z dětského domova jsem odcházela s pocitem, že vím, že jsem z děcáku, ale zároveň jsem si byla jistá, že život venku zvládnu. Ale možná je to i tím, že jsem domov s dovršením plnoletosti neopustila, protože se mi v devatenácti narodila holčička Elen. S jejím otcem nám to nevyšlo, a tak mi nabídli, že mohu zůstat v dětském domově pro matky s dětmi. Nějakou dobu jsem tam s dcerkou žila, dokud se nám nepodařilo získat sociální bydlení,“ vypraví Bára a podotkne, že jediné, co ji dodnes mrzí, jsou špatné vztahy v rodině.

„Teta, která nás viděla maximálně jednou za rok, mě nedávno obvinila poté, co se mnou vyšel rozhovor, že špiním rodinu. Že jsem to byla já, kdo odešel dobrovolně od táty a radši šla do děcáku,“ svěřuje se se svým trápením a dodává, že nikdo z rodiny nechtěl slyšet důvody, proč byla od rodiny odebrána. „Ona nechce slyšet, že mě táta bil a jednoho večera to natolik přehnal, až sousedi zavolali policii a sociálka mě odvezla do dětského diagnostického ústavu v Plzni. Na vlastní žádost jsem pak byla převezena do dětského domova v Plané,“ vzpomíná Bára na chvíle, které pro ni byly jedny z nejtěžších.

To, že se svým příběhem vystupuje otevřeně a veřejně samozřejmé není. Stigma toho, že si na mladé lidi odrostlé v dětských domovech bude kdokoliv ukazovat jako na „ty z děcáku“, je pro mnohé velice traumatizující.

Stigma i v dospělosti

A trauma z toho, že vyrůstali mimo rodinu, má podle slov Kláry Chábové, spoluautorky dokumentu Dospělým ze dne na den a ředitelky organizace Mimo domov, většina lidí, kteří si prošli ústavní péčí. „Když se točil dokument Dospělým ze dne na den, požádali jsme děti, aby poprosily své kamarády, kteří už jsou z dětských domovů venku, aby se podělili o svůj příběh, ale oni nechtěli, odmítli nás. Nechtějí, aby se v dnešním digitálním světě vědělo, že právě oni vyrostli bez mámy a táty. Se svou minulostí nechtějí mít nic společného,“ podělí se o svou zkušenost. Podle Chábové je to způsobeno i tím, že značná část veřejnosti stále ještě vnímá ústavní péči negativně.

„Dobrých sedmnáct let jezdím po celé ČR do dětských domovů a mohu říct, že děti se se stigmatem, že vyrostly bez rodiny, vyrovnávají stále špatně. Kolem dětským domovů všeobecně panují stereotypy jako třeba ten, že tam jsou jen Romové. Samozřejmě záleží na regionech, protože v některých je větší koncentrace Romů, tak je logické, že bude i v dětském domově více dětí romského původu, ale v jiných regionech naopak vůbec nejsou. Takže když to zprůměrujeme, tak představa, že je víc Romů v ústavní péči, vůbec není pravdivá,“ říká Chábová.

A její slova potvrzuje i Lukáš Kotlár. „Patrně proto je romská identita v domovech upozaděná. Možná kdybych byl více veden k poznání vlastní identity a romství, tak jak je tomu třeba dnes, kdy například festival Khamoro zve děti z dětských domovů na svůj program, a posiluje tak jejich identitu, třeba bych to dnes v sobě vůbec neřešil,“ dotýká se tématu identity dnes třiadvacetiletý šéfredaktor časopisu Zámeček a upozorňuje, že v době jeho dospívání byl jedním z mála Romů, kteří v domově v Uherském Ostrohu, vyrůstali.

„Romština tam prakticky nezaznívala. Bylo to i tím, že vychovatelky nijak nepodporovaly romský jazyk, spíš nás rázně vedly k češtině. Ale co je oproti dřívější ústavní péči dobře, že se už nepřetrhávají rodinné vazby. Je až překvapující, jak často mohou být dnes děti se svou rodinou, v níž se třeba jazyk a tradice dodržují,“ hodnotí Lukáš s odstupem několika let život v dětském domově.

Ačkoliv romské děti v klánovickém domově rozhodně nepřevažují, zaměstnává romskou vychovatelku, kterou si ředitelka Kuchtová nemůže vynachválit a kterou mají hlavně rády samotné děti, což je tou nejlepší vizitkou. I v tomto tak může být Dětský domov Klánovice vzorem pro ostatní dětské domovy a cestou, jak přirozeně romským dětem do života přivést pozitivní vzor dospělého Roma, když ti v jeho rodině z různých důvodu selhali.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.