Emil Voráč: Pomáhat druhým není samozřejmost. Reportáž z potravinové banky

Sklady ve staré části Letňan ani zdaleka nepřipomínají místo, kde se každodenně pomáhá sociálně potřebným. Kolem budov různých renomovaných značek bloudím, ale hned jak před jednou z nich zahlédnu postávat Emila Voráče s partou chlapů, je mi jasné, že jsem v cíli.

Hned po přivítání si vyslechnu instrukce, kde a co se naloží a kde přesně zaparkuje dodávka a kam se v týdnu ještě pojede. Personál uvnitř centra Potravinové banky připravuje palety s trvanlivými potravinami, ale i těmi, které jsou určené k okamžité spotřebě. Ty se před naložením ještě pro kontrolu převažují na paletových vozících.

Do skladu nakouknu jen tak zběžně, protože už pospíchám do vedlejšího vchodu pozdravit i ředitelku Věru Doušovou, která má největší Potravinovou banku v republice pod palcem už jedenáctým rokem. A jak se za chvilku dovídám, do Letňan pro potraviny jezdí všechny městské části Prahy, které zásobují své potřebné, farní charity, neziskové organizace nebo různé spolky. Jejich prostřednictvím se potraviny dostávají ke koncovým klientům – k dětem, seniorům, samoživitelkám, postiženým a lidem v nouzi. Magistrát denně dopravuje jídlo i bezdomovcům, ale neodmítají ani mimopražské, pokud s tím souhlasí pobočka Potravinové banky, která je pro danou organizaci nebo spolek spádová.

Potraviny banky převážně získávají od potravinových řetězců, z potravinových sbírek, evropského programu potravinové a materiální pomoci, od pěstitelů, ale také i od jednotlivců, kteří chtějí dát jídlu druhou šanci a pomáhat potřebným.

Neplýtváme jídlem

Minimálně 75 % potravin je určeno k rychlé spotřebě, má uplynulou dobu minimální trvanlivosti nebo jde o neprodejné potraviny s poškozeným obalem či například špatným označením, které by jinak skončily na skládce nebo třeba ve spalovně.

„Během pandemie stoupl počet vydaných potravin na několikanásobek. Teď se situace uklidňuje a vrací se zpět do svých kolejí,“ odpovídá na mou otázku, jak zvládli nedávnou pandemii covid-19, Věra Doušová. V době největší krize měli otevřeno i o víkendu a zaměstnanci už takzvaně mleli z posledního. Aby také ne, když nakládali několik tun jídla měsíčně.

Společně s paní ředitelkou scházíme dřevěné schody a dereme se úzkou uličkou přímo do skladu. Obrovský mrazák s mraženým zbožím jede naplno, sotva je slyšet slova, ale hned co popojdeme, rozprostře se před námi obrovský sklad potravin. Ani mi nestačí k němu něco říct a už je kolem ní živo. Začne instruovat zaměstnance, co je potřeba připravit pro neziskovou organizaci Khamoro, která působí na Sokolovsku a třetím rokem poskytuje potravinovou pomoc klientům po celém Karlovarském kraji.

Paleta cherry rajčátek určených k okamžité spotřebě tak po důkladném zvážení míří už k zaparkované dodávce. „Nejdřív naložíme mléka, mouku, konzervy a luštěniny…,“ vypočítává ředitel Khamora Emil Voráč a v jeho autě už mizí jeden karton mléka za druhým. „Musíme to tam dobře poskládat, protože už se mi jednou stalo, že jsem po cestě dostal plechovkou do hlavy,“ zasměje se a jeho kolega, který mu pomáhá nakládat, přitaká.

„Hned ti připravíme i evropskou potravinovou pomoc,“ řekne paní Doušová směrem k Voráčovi a já v tom začínám mít hokej. Toho si Emil všimne a hned mě zasvěcuje, že jde o potraviny, které jsou trvanlivé, tento měsíc vyrobené a s vysokou exspirací, tedy dají se uskladnit a vydávat klientům postupně. „Klienti si u nás chodí pro balíček potravinové pomoci jednou za měsíc, ale třeba tyhle rajčata jim rozvezu ještě dnes, protože by za chvilku zplesnivěly,“ dává mi příklad Emil Voráč a já se v tom začínám orientovat.

„Do kategorie evropské pomoci se řadí třeba těstoviny, rýže nebo konzervy, ale ty mohou dostat jen organizace, které mají registrované sociální služby. Pak je to i drogistické zboží a oblečení jako spodní prádlo nebo rukavice, ale ty vydávají naše dvě pobočky sídlící ve Zdibech a v Malešicích,“ doplňuje Voráče paní Doušová.

„Kromě toho můžeme vydat organizacím i jednotlivcům to, co každý den přivezeme ze supermarketů – tedy pečivo, sladkosti, uzeniny, ovoce, zeleninu nebo mléčné výrobky, které mají těsně před expirací. To rozdáme ještě ten den, nechceme, aby se to zkazilo, neplýtváme jídlem, ale chceme jídlem pomáhat,“ říká ředitelka centrálního skladu, která vydává jídlo 160 odběratelským organizacím, tedy něco kolem 24 tisíců klientů. K tomu jim chodí měsíčně něco kolem pětistovky jednotlivců, které posílá úřad práce. Pro srovnání – v době pandemie to bylo 500 lidí denně.

Pomáhat druhým není samozřejmost

Najednou se kolem motá celý sklad, všichni tu pracují naplno, nakládají palety jídla a vyvážejí je ze skladu na chodník. Paní Doušová vytahuje odněkud asi tři černozlaté fotbalové míče a podává je Jiřímu Gunárovi. Zrovna si také přijel pro potravinovou pomoc, kterou zprostředkovává lidem v Ústeckém Kraji. „Tak to budou mít děti radost,“ zhodnotí „mičudy“ od paní Doušové. Ta je získala darem od přední kosmetické firmy.

„Máme celkem tři tisíce šest set klientů, takže něco vydáme a zbytek rozvezeme, protože jsou lidi, co nemají peníze na to, aby k nám přijeli,“ říká Gunár a postěžuje si, že občas má pocit, že je to nevděčná práce. „Ve Spolku pro integraci menšin pracujeme ve čtyřech lidech a vždycky se setkáme s někým, kdo to, že pomáháte druhým, bere jako samozřejmost. Ale já to dělám především kvůli seniorům, kteří opravdu nemají, jak se říká, co do huby,“ řekne upřímně a i on ochotně pomáhá Emilovi nakládat potraviny do auta.

„Občas se stane, že romští senioři nebo matky samoživitelky nemají na zaplacení nájmu a majitel je chce vyhodit na ulici. Stalo se už, že jsem sáhl do vlastní kapsy. A protože mám firmu, tak si to mohu dovolit. A mohu si taky dovolit investovat peníze třeba do dopravy, protože to, že vezete někomu jídlo, vám nikdo neproplatí, děláte to z vlastní vůle. A vůbec, neptejte se mě ani kolik měsíčně projezdím, to všechno si platím opravdu sám,“ říká.

To ostatně potvrzuje i Emil Voráč: „Já projezdím přes tři tisíce kilometrů, takže něco „sežere“ benzín a pak i pravidelný servis auta, to je všechno v mé vlastní režii. Auta postupně odcházejí, s takovým nákladem, kterým pokaždé odjíždíme, se nám postupně likvidují. Už se mi stalo, že za jeden měsíc odešla tři auta, a abych pomoc nepřerušil, musel jsem koupit čtvrté. Na všechno si musíte najít vlastní způsob financování, ale tím, že mám restauraci, tak mohu veškerý svůj výdělek investovat a lidem ve svém okolí pomáhat,“ prozrazuje Voráč. Za svoji sociální a komunitní práci v Karlovarském kraji byl ostatně oceněn cenou Laskavec roku, kterou mu v roce 2018 udělila Nadace Karla Janečka.

„Pana Voráče znám dlouho a vím, co všechno dělá pro místní a že se na něj často obrací i lidi mimo Karlovarský kraj. Svou práci dělá poctivě, přestože je to opravdu někdy i nevděčná práce,“ chválí ho paní Doušová.

Rodiny, senioři i bezdomovci

„Našimi klienty jsou převážně sociálně slabí, znevýhodnění nebo lidé, kteří žijící v sociálním vyloučení. Převážně jsou to Romové, ale pro potraviny si chodí i lidé z majority, ze Slovenska, Maďarska a v jednom případě si u nás vyzvedává potravinovou pomoc i arabská rodina,“ prozrazuje Voráč.

Měsíčně rozdá potravinové balíčky pro čtyři tisíce klientů. Bezdomovcům se pomoc poskytuje jednou týdně a jsou to pokud možno potraviny, které není potřeba tepelně zpracovat. Nejvíce klientů mají mezi rodiči s malými dětmi. Těm se poskytují pomoc po dobu šesti měsíců, poté se musí prokázat, že si našli zaměstnání.

„Pokaždé jim dáme jistotu, že i když už mají zaměstnání a příjem, budeme je jako klienty podporovat ještě další dva měsíce, aby se jejich situace opravdu stabilizovala. Je nám jasné, že výplata jim přijde na účet až za další měsíc a bez naší pomoci by to období zvládli přečkat horko těžko,“ vysvětluje část pravidel Voráč. Pokud se jim nepodaří zaměstnat, ale práci aktivně hledají a mohou to prokázat, pomoc se jim opět o půl roků prodlouží. K seniorům se přistupuje jinak, bere se ohled na věk a zdravotní stav klienta, který už mu neodvolí najít si zaměstnání.

„Potravinovou pomoc využívám pouze v okamžiku, kdy mám pár dní do výplaty. Jako invalidní důchodce se léčím s akutní myeloidní leukémií a léky nejsou levnou záležitostí. Platím za ně jednou za tři měsíce 2 500 Kč a v rozpočtu je to opravdu poznat. Do toho se léčím s cukrovkou a musím si do glukometru pořizovat za další čtyři stovky papírky. Naštěstí inzulín hradí pojišťovna,“ přibližuje svou finanční situaci osmačtyřicetiletý Jan Redaj, který na oplátku panu Voráčovi pomáhá jako dobrovolník vyložit potraviny do skladu. Ale i přes svůj zdravotní stav pracuje z domova a kompletuje propisky nebo drogistické zboží.

„Žiju patnáct let v Železném Dvoře, který dnes už žádnou vyloučenou lokalitu nepřipomíná, všechno je tu opravené, máme tu hřiště a další úpravy okolí nás ještě čekají. Každý nám to tu závidí, protože děti si tu mohou bezpečně hrát, ne jako ve městě, kde máte strach pustit je na kolo. Cítíme se tu jako jedna velká rodina,“ říká spokojeně pan Redaj, který dříve bydlel v podnájmu, ale majitel prodal byt a ten nový dal romské rodině měsíční výpověď. „Chvilku jsem bydlel i na Daliborce v Chodově, ale jednou nás tam přepadli náckové, a my se radši odstěhovali do Dvora,“ prozrazuje.

„Všem klientům říkáme, že hrdost by měla být to, že sami přijdou a řeknou, že už naši pomoc nepotřebují a máme ji přenechat někomu dalšímu, kdo se zrovna nachází v nepříznivé situaci nebo ho sužuje vážná nemoc,“ říká na rovinu a mě zajímá, zda se mezi klienty najdou i případy, kdy potravinovou pomoc zneužívají. „To ani ne, spíš je to tak, že když je ta možnost, proč ji zkrátka nevyužít.“

Naložená je teprve polovina auta, když se společně s Emilem Voráčem vracíme do skladu. Pořídím v rychlosti několik fotek, ale hned co zamířím objektivem do skladu, sympatická dáma v zelených šatech přede mnou uskakuje a schovává se za nejbližší paletou. Omluvně se na ni usměju a nechci ji dál zdržovat od práce, protože připravuje další palety s jídlem.

Paní Doušová mezitím kontroluje zásoby, nakládá na sebe krabice se sladkým pečivem a sladkostmi. I ty pomalu mizí v dodávce. „Tak jak poskytujeme pomoc my, tak to nikdo další v Karlovarském kraji nedělá. A to jsme z hlediska kapacit malou organizací, protože se nám počet zaměstnanců od letošního roku snížil,“ podotkne Voráč a paní Doušová se zeptá, zda si do Zdib ještě dneska pojede pro drogerii.

„Spíš v týdnu, jsme plní,“ informuje ji Voráč a nakládá poslední přepravku rajčat. Jen co zaklapnou zadní i boční dveře dodávky, oddychne si, že už má konečně naloženo. „Nejprve rozvezeme zeleninu a pak budeme pokračovat po trase do našeho skladu,“ domlouvá se se svým parťákem a mě zajímá, kolik klientů v jedné z největších vyloučených lokalit v Karlovarském kraji mají.

„Třeba to bude vypadat, že se chválíme, ale nám se povedlo v Železném Dvoře něco, co se před námi nepovedlo nikomu jinému za dvacet let. Celou tu oblast jsme revitalizovali, takže když se předtím někdo bavil o tom, že je to tam ošklivé a zničené, tak dnes je to jedna z nejhezčích vyloučených lokalit u nás,“ překvapí mě Voráč. „A když jsem tam rozjížděl komunitní projekt s organizací 49, tak tam bylo 97 % nezaměstnaných a dnes je to naopak, více než 90 % je zaměstnaných. Potravinová pomoc je už tady minimální a díky tomu ji můžeme zase poskytovat tam, kde je daleko více potřeba,“ vysvětluje a doplňuje, že obyvatelé vyloučené lokality si během těch tří let sami dokázali, že jde dosáhnout vyšších cílů.

„Nejsou už apatičtí, dřív to bylo tak, že si nechtěli hledat práci, protože si mysleli, že je nikdo nezaměstná. Dnes jsou hrdí na to, co dokázali a naučili se věci dělat společně, tedy komunitně, to dřív neuměli. A dokonce radí jinde, jak takového úspěchu dosáhnout.“

„Tak jedeme?“ zeptá se Emilův parťák. „Určitě, ať jsme brzo doma,“ kývne na něj Emil.

Reportáž vyšla v časopise Romano voďi – objednejte si pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.