Pojďte si zařídit lepší život než vaši rodiče, říká dětem z Čhavorenge Ida Kelarová

Na dětství mezi Romy měla jen krásné vzpomínky. Když se uznávaná zpěvačka Ida Kelarová vrátila po čtrnácti letech z ciziny, nechápala, proč cestou vlakem míjí nápisy „Cikáni do plynu“ a Romové přežívají ze dne na den v ghettech. Rozhodla se to změnit.

Zakládala sbory a pro romskou hudbu nadchla na svých workshopech stovky lidí. I díky jejich podpoře mohla založit dětský pěvecký sbor Čhavorenge (Dětem) složený z talentovaných dětí z několika krajů ČR a Slovenska, s nimiž koncertuje ve vyloučených lokalitách a osadách a dokazuje, že romské děti mohou být úspěšné, když se jim dostane pozornosti a respektu.

Sbor Čhavorenge jste založila před sedmi lety, jak vzpomínáte na jeho začátky?

Pořád jsme začínali znovu, děti odcházely, přicházely, řešili jsme stále ty stejné problémy. Vždycky s rodiči, z dětí žádné odejít nechtělo. Za poslední tři roky jsme se dostali do fáze, že máme stabilní skupinu kolem čtyřiceti dětí, se kterou máme lepší výsledky, už jsme se posunuli na vyšší úroveň. V první řadě bylo důležité vybudovat si respekt. Vždycky říkám, že když mám respekt, můžu je navigovat, pak mi věří, já jim věřím – všechno vzniká ze vzájemného respektu.

Takže děti i jejich rodiče fungují?

Já si myslím, že jim došlo, jaký to má obrovský dopad. Děti už chápou, že to celé pro ně má smysl. I jejich rodiče to změnilo. Když jsme například sváželi děti na koncert křtu CD, všichni na jeden telefonát byli připraveni, čekali ve stanovenou dobu na autobus. Rodiče vidí, že se děti vrací domů jako vyměněné, samozřejmě k dobrému. Diví se, že „my jsme s ním dělali všechno, a nikdy se nám to nepodařilo…“. Už nám i volají, kdy zase budeme zkoušet, že zase začaly zlobit. Čhavorenge se dostávají více a více do povědomí, děti je sledují na Youtube, už je berou jako vzory a chtějí k nám do sboru.

Vybíráte si dnes děti do sboru jinak?

První otázka směřuje na rodiče, aby se nestalo, že když dítěti dáme naději, aby ho pak ze sboru vzali. To dítěti jen ublíží. Snížila jsem věkovou hranici na osm let, abychom měli čas s dětmi pracovat. Na dětech, které jsou s námi třeba sedm let, je vidět, že už vědí, co chtějí a co nechtějí. Říkáme dětem „nenechte se zastavit, běžte si za svým“. Romové nebyli naučeni mít cíl, nevzdávat to po cestě. Doufám, že generace těchto dětí už s tím bude vyrůstat, že se nenechají zatlačit zpátky.

Co obnáší být členem Čhavorenge?

Důležité je, že děti mají obrovskou zodpovědnost. Škola je na prvním místě, sbor na druhém. Pokud chtějí být v Čhavorenge, musí to mít dobré ve škole, nemeškat hodiny. Když zjistíme, že někde něco hoří, tak nastoupí doučování. Říkáme jim to na rovinu: milujte své rodiče, ale pojďte si zařídit lepší život, než se podařilo jim. Zapracujte na sobě, můžete vystudovat, mít normální zdravý život, dnes už ty podmínky jsou. Kdežto rodiče vás budou tlačit do toho, co sami znají, co se sami naučili. Nemusí všichni studovat, vzorem jim je i bývalý člen, který si založil krásnou funkční rodinu a dobře se o ni stará.

Dětem se taky snažíte rozšiřovat obzory…

Na výjezdu jim připravujeme program, aby získaly zkušenosti, které jim třeba ani ve škole nedají, a rodiče už vůbec ne. Například studenti právnické fakulty jim připravili seminář o trestním právu, děti nastudovaly scénáře a zahrály si na soudce a obhájce. Nebo byly v hvězdárně s profesorem, který jim vysvětloval vesmír. Ale hlavní je letní soustředění, kdy na sobě čtrnáct dnů makají, a to už jsou fakt vidět změny.

Pěvecký sbor vyžaduje řád a disciplínu, mají s tím děti problém?

Mají daná pravidla, musí podávat výkon, ale přitom jsou svobodné, spontánní, nikdo je nezablokuje – to si hlídám. Oni nemají systém, to se od rodičů nenaučily, když ale mají organizaci, dobré vedení, tak fungují. Já jsem na ně dost přísná, to přiznám, ale kdo nepotřebuje pravidla? Všichni, i dospělí. Ony pochopily, že je miluju a že trvám na tom, aby nelhaly.

Proč se podle vás uchylují ke lži?

Naučily se tady takhle přežít, odmalička. Podívejte, já mám zkušenost s romskými dětmi v Kanadě. Když tam viděli film O čo ide Idě, začali zakládat po vzoru Čhavorenge sbory. Ti jejich učitelé, které lektoruju, aby pochopili, proč jsou romské děti, jaké jsou, mi říkají: „Oni vždycky o pauzách chodili kouřit, teď si ani nestíhají zapálit cigaretu, protože zpívají, trénují na koncert.“ S těmi dětmi skypuju, tak na nich vidím, jak jsou šťastné, že se jim někdo věnuje, protože v Kanadě se neřeší, kdo je odkud. A to je na těch dětech okamžitě vidět. Jsou na úrovni, otevřené, vzdělané, protože se tam učí. To jsou věci, které tady vůbec nefungují. Češi Romy podceňují a mám podezření, že když vidí, že Romové dokážou být úspěšní a schopní, že jim snad i závidí.

Myslíte?

Mám zkušenost, že jim vyhovuje, že Romové jsou taková spodina. Když něco špatného udělá Rom, ať si mě nepřeje, to já jsem spravedlivá, ale ty děti musí mít šanci! To není možné, co se v tomto státě děje. Přitom jediné, co děti potřebují, je chodit do školy, potřebují jen trošku víc pozornosti, aby se naučily dobře česky, jinak se budou dál bát hlásit o svá práva. Já ty děti miluju z celé duše, soucítím s nimi, protože to nemají lehké. Nemají tady porozumění, prostor, aby mohly růst. Rodiče se jim nevěnují, jak by měli. Je lehké je za to odsoudit, ale kdo by se ocitl v jejich situaci, nebyl by lepší.

Situaci dětí žijících na ubytovnách a v osadách znáte velmi zblízka. Setkáváte se s tím, že někdo neoceňuje, co pro tyto děti děláte?

To víte, že ano. Hodně lidí řekne „oni si jen tancujou a zpívají“, nevidí, kolik je za tím práce, dokonce i romské nebo proromské organizace. Nakonec, co jsme zažili s Čhavorenge na táboře v Jiřetíně pod Jedlovou nebo ve Vsetíně, mluví za vše. Já dětem vysvětluju, když na sobě budete pracovat, budete společností přijati. Přišli jsme ve Vsetíně do restaurace, měli jsme objednaný oběd, tři čtvrtiny hostů se zvedly, jen viděly naše děti, a přesedly si na chodbu, kde je číšníci obsluhovali. Děti nic neudělaly, jen přišly, pozdravily a slušně si sedly. Už jen to, že jsou, je problém! A toto zažíváme pořád. To mi vůči nim připadá strašně nefér.

Jak vzpomínáte na tamní projekt Dva hlasy – jeden svět?

Pracovali jsme s dětmi ze zvláštních škol, z ghetta. To byla prostě džungle, když jsme začali. Za rok jsme dokázali, že se děti s filharmoniky postavily na jeviště a daly to. To byl tak silný důkaz i pro město, že romské děti jsou schopné, ale myslíte si, že někdo z města, přišel a řekl třeba, „děkujeme, vidíme, že se to dá“? A nesehnali jsme ke spolupráci neromské děti, od rodičů i úřednice z města jsme slyšeli jen „proč by s nima měly naše děti pracovat? Co tak od nich můžou pochytit, akorát maximálně vši ne?“ Úplně nás ignorovali. My tam jezdili každou středu, tři hodiny tam, tři na zkoušce, tři zpátky, a to jsem jen slyšela „prosím vás, paní Kelarová, vy jste naivní, ty děcka vám nevydrží.“ I v zimě rodiče vodili děti z Poschlé na náměstí, to je kus cesty. Takže to dokázali, ale stejně to nevidí, neocení, nepodpoří, prostě nic.

Co jste si z této zkušenosti odnesla?

Musím říct, že mě to totálně demotivovalo. Ty děti tam nemají nikoho, tam je to hrozné. Nedivím se, když Romové, kteří nemají dostatečné vzdělání a nevědí, jak se bránit, rezignují. Já se dva roky snažím dokázat, že policie pochybila, když dětem na tábor nepřijela na pomoc. Dva roky ten střelec tvrdí, že cvičil psa, a policie dělá mrtvého brouka. Kdybych byla tmavá, tak se tam se mnou ani nikdo nebaví.

Vy jste z rodiny nejsvětlejší a k romství se hrdě hlásíte, dá se říct, že natruc rodinné tradici romství zapírat…

Přece když se budu přetvařovat, že nejsem Romka, nebo že s tím mám problém, to bych se odpojila sama od sebe. Vždyť pak to nemůžu být já. Za co se měl stydět můj táta? Byl to úžasný krásný člověk, ale styděl se a umřel na to. Já si pamatuju jen krásné věci, to mě nikdo nikde nenaučil, co mě naučili Romové. Zůstalo to ve mně tak silné, že z romské kultury čerpám do dneška. Čtyřicet let po světě vyučuju romské písně. Romština je úžasný jazyk, který neměl prostor stejně jako ti Romové, aby se rozvíjel. Zasloužil by si, aby se o něj někdo začal starat. Krásně zní, já strašně ráda zpívám romsky.

A publiku, se mi zdá, se to líbí.

Můj táta vždycky říkal, když budeš dělat muziku, všichni ti budou rozumět. Až po letech, v cizině jsem zjistila, že jsem mohla zpívat, o čem jsem chtěla, že je to hlubší jazyk než běžná komunikace. Jdete totiž ne do hlavy, ale rovnou do srdce, zasáhnete lidi silou, emocí, v ten moment je tam jen ta energie a nemůžou nad tím špekulovat. Když jdeme přes hlavu, každý má svou pravdu a mohou vzniknout nedorozumění. Hudba a zpěv jsou nejsilnější komunikační kanály na této planetě, dokážeme díky nim vyjádřit věci, které ani slovy nelze.

Proč myslíte, že mají Čhavorenge u publika či na workshopech v Rudolfinu takový úspěch?

Romské děti jsou otevřené, nejsou vystresované, zablokované. Českým dětem se doma říká „musíš se vzdělávat“. Já to znám od své mámy, to bylo „musíš, co řeknou sousedi…“, to ji zajímalo víc než moje osoba. Zatímco táta, on nemusel ani mluvit, abych cítila, jak mě miluje. Dobře, romským dětem chybí vzdělání, protože je nikdo netlačí, ale jsou to krásné lidské duše, mají soucit – všechno to krásné, co v sobě Neromové pozavírali. Romové to nechtějí zavírat, protože vědí, že tak to má být. A to je ta síla Romů. Samozřejmě, že zevšeobecňuju, ale věnuju se tomu čtyřicet let a na mých workshopech je pořád plno. Většina Neromů to má všechno v hlavě, ale chybí jim srdce a otevření se. Romové to zase v hlavě nemají, já to cítím tak, že to jsou dvě strany, které by tu v pohodě měly spolu žít a od sebe se učit.

Jak by ale řekli vsetínští, co se tak mohou Češi naučit od Romů?

Neromové potřebují mít vzor v tom, jak vypadá láska, radost. Bojí se emocí, oni si ani neřeknou, jak se cítíš, co cítíš, ta otázka už snad ani neexistuje. Romové mě naučili „breč, něco je špatně, když nebudeš brečet“. Romové to pořád mají, i když se už taky někdy stydí city tolik projevit.

A začíná to již výchovou…

Ano. Zatímco Pepíček se učí Skákal pes, romský osmiletý kluk zpívá o bolesti, že máte husí kůži a rozbrečíte se, a to je ten rozdíl. Děti jsou dnes leckdy držené od emocí dál, rodiče před nimi ani nezapláčou, ani se nepohádají. U Romů se třeba třikrát za den pohádají, ale pak se zasmějí a jdou dál. Takové zkušenosti mám. A pamatuju si svoji rodinu, když se plakalo, tak se plakalo, když se radovalo, tak se radovalo. To učím lidi, aby se naučili svou sílu používat, cíleně s ní pracovat a něco s ní tvořit. Nebo druhá možnost je, že se nechají zabít, že to tam drží a tu sílu používají proti sobě. Aby byl člověk jedna celá bytost, musí být mysl propojená s duší.

Téměř všechen svůj čas a energii vkládáte do Čhavorenge, kterým necháváte během koncertu velký prostor. Vy nemáte potřebu vyprodávat Lucernu?

Však si ho zaslouží, já už jsem ho měla dost. Nikdy jsem nechtěla být slavnou, chtěla jsem být uznávanou, aby celá moje práce měla význam. Samozřejmě, že to je vyčerpávající, ale je to radost, i když kolikrát s tím člověk chce seknout. Už jsem i přemýšlela, že se odstěhuju, ale nemohla bych tu nechat ty děti. Co jsem se vrátila po revoluci, tak cítím, že je mou povinností, i kvůli tátovi, budovat tady lepší společnost. Já si vůbec nedovedu představit, že bych byla babičkou na plný úvazek, připadala bych si neužitečná. Myslím si, že nakonec jsme tady všichni proto, abychom dávali.

 

 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.