Ondřej Mrázek: Komu na Ukrajině zvoní hrana

Pozornost českých a světových médií je nyní upřena na poloostrov Krym, kam Rusko vyslalo armádu na popud Krymského parlamentu, který se odmítl podřídit nové ukrajinské vládě a vyzval Moskvu, aby se postavila na ochranu tamního, převážně ruského obyvatelstva. Ostatní národnostní menšiny, žijící na západě země, mediální pozornost nepřitahují. I ony se ale obávají, co se stane, až se radikální bojovníci z barikád v Kyjevě ozbrojení kovovými tyčemi, pistolemi a samopaly vyrabovanými z přepadených policejních skladů vrátí domů a začnou uvádět v život kontroverzní zákony.

Budou mít pocit, že jako vítězní revolucionáři a národní hrdinové, za které jsou nyní považováni, mají větší práva než ostatní? Složí zbraně, nebo budou pokračovat v boji za novou Ukrajinu jen pro Ukrajince? Prosadí nacionalistická Svoboda a ultrapravicoví radikálové z Pravého sektoru, kteří získali pod kontrolu silová ministerstva, své programy zaměřené proti nepřátelům Ukrajiny? A jak se zachovají k těm, kteří mají jiný etnický původ, náboženské přesvědčení nebo politický názor?

Zapomenutý národ

Jen pár kilometrů od přísně střežených hranic mezi Ukrajinou a Slovenskem, potažmo Evropskou unií, žijí ve stovkách vesnic, městeček a osad zakarpatští Romové. V neklidném regionu neměli nikdy na růžích ustláno, navzdory tomu přežili a zachovali si svou osobitou kulturu a životní styl. Dnes žije na samém západu země většina ukrajinských Romů. Až na výjimky se potýkají s nepředstavitelnou bídou a absolutním nezájmem většinové společnosti na řešení jejich problémů.

V malebných zakarpatských osadách se natáčel kultovní film Cikáni jdou do nebe, pochází odtud i zpěvák americké gypsy-punkové kapely Gogol Bordello, která čerpá z romských hudebních kořenů, Evžen Hütz. Zlaté časy zakarpatských Romů jjsou ale už dávno pryč.

V současnosti bojují o přežití. Prabídně na tom byli už před vypuknutím ekonomické krize. Nyní, když se s chudobou potýká celá země, se ocitli v ještě větší izolaci. Vláda nemá o nejchudší ukrajinskou oblast s početnou maďarskou, rusínskou a moldavskou menšinou zájem a ani peníze na podporu jejich základních potřeb. A o tamní Romy už vůbec ne. Stali se zapomenutým národem, kterému dávají najevo, že je jen na obtíž. A obávají se, že pod nacionalisty bude ještě hůř.

Nejsem nacista, ale…

Nová ukrajinská vláda ještě před invazí ruských jednotek na Krym prohlásila, že země je na pokraji bankrotu. Mezinárodní pomoc EU pokryje náklady pouze na několik týdnů, pak budou muset přijít na řadu půjčky USA a Mezinárodního měnového fondu, podmíněné přiškrcením už beztak nedostačujících výdajů na sociální účely, školství a zdravotnictví. Mobilizace armády a ekonomické ztráty způsobené vyostřením vztahů s Ruskem (zdražení cen plynu, omezení ekonomické spolupráce) budou znamenat další těžko odhadnutelné výdaje státního rozpočtu, dočista vytunelovaného Janukovyčovým mocenským klanem (i klany jeho předchůdců, kteří se střídali u moci). Země se ocitá v začarovaném kruhu. Zhoršení sociální situace vytváří podmínky pro posílení nacionalistických nálad a další růst vlivu ultrapravicových radikálů, kteří činí za veškeré problémy zodpovědné tzv. nepřátele Ukrajiny. Národnostní menšiny podle nich „brání spravedlivému zastoupení Ukrajinců v zemi, kde jsou pány oni“.

Když se zpravodaj BBC Gabriel Gatehouse v ulicích Kyjeva pokoušel zjistit, jaké jsou názory hlídkujících členů polovojenských jednotek Pravého sektoru, slyšel šokující odpovědi začínající důvěrně známou formulkou: „nejsem nacista, ale…“

„Líbí se mi myšlenka jednotného národa. Chci, aby existoval jeden národ, jeden lid, jedna země. Čistý národ. Ne jako za Hitlera. Ale, na náš způsob, tak trochu jako za něho." „Ukrajina musí být jen pro Ukrajince." „Jsem nacionalista, protože některé etnické skupiny ovládají ekonomiku i politiku. Hlavně Rusové, židé a Poláci…“

Obrácení Dmitrije Jaroše

Většina Ukrajinců podporuje novou vládu jako naději na lepší a důstojnější život. Upřímně věří, že svržením autokratické moci se před nimi otevírá lepší budoucnost. Nástup nacionalistů k moci je podle nich spravedlivou odměnou za revoluční bojové zásluhy Svobody a Pravého sektoru. Kritiku jejich xenofobních výroků a výstřelků považují za propagandu přívrženců Janukovyče a provokace ruských tajných služeb. Taková tvrzení získala na váze zvláště po obsazení Krymu proruskou domobranou a ruskými vojáky. Vůdčí osobnosti nacionalistických hnutí navíc po získání vlivných funkcí ve vedení armády a policie výrazně zmírnily svůj slovník a snaží se před ukrajinskou a mezinárodní veřejností prezentovat jako umírnění, liberální a demokratičtí politici.

Šéf Pravého Sektoru a kandidát společenství Majdanu na prezidenta Dmitrij Jaroš, nechvalně proslulý svými antisemitskými výroky a krutostmi páchanými po boku čečenských teroristů proti „satanistické Moskvě“ se například minulý týden sešel s velvyslancem státu Izrael. Ujistil ho, že jeho hnutí se nyní soustředí na dodržování zákonů, boj proti korupci a prosazování tolerantní politiky v národnostních a náboženských otázkách, která povede k vytvoření rovných příležitostí pro všechny národnosti Ukrajiny. Jakékoli projevy xenofobie bude údajně tvrdě potlačovat.

Čas ukáže, nakolik jsou prohlášení o obrácení nacionalistů v tolerantní demokraty jen populistickými zástěrkami jejich skutečných cílů, a nakolik myslí svůj zázračný přerod od šíření nacionální nenávisti k prosazování pravdy a lásky upřímně.

Solidarita s Rusy

Daleko nadějnější zprávou pro další budoucnost Ukrajiny než názorové kotrmelce vůdců Pravého sektoru jsou zprávy ze Lvova – jedné z hlavních bašt ukrajinského kulturního povědomí – o vlně solidarity s ruskojazyčnou menšinou a protestech proti přijetí diskriminačního jazykového zákona. „Nakladatelství Starého Lva“, které vydává původní ukrajinskou literaturu, oznámilo, že v reakci na přijetí zákona zakazujícího ruštinu a další „neukrajinské jazyky“ vydá první knihu v ruštině za jedenáct let své existence. Šéfredaktorka Mariana Savka prohlásila, že se tak rozhodli na znamení nesouhlasu s „ukvapenými a nepromyšlenými kroky nové moci“.

„Knihy v ruštině jsme nikdy nevydávali, ale ctíme právo každého člověka vyjadřovat a sdílet své myšlenky v mateřštině. Jsem Ukrajinka, ukrajinsky píšu a mluvím, ale od srdce se mi hnusí spekulace s jazykovými zákony. Nechápu politiky, kteří takto uvažují. Co tím sledují, koho provokují?“

Ve stejný den zveřejnilo Sdružení lvovské inteligence otevřený dopis ukrajinskému parlamentu s „výzvou k okamžitému ukončení jazykových spekulací. Jeho autoři napsali, že „je nesmysl vnucovat donským a krymským Ukrajincům haličský styl života“ a zdůraznili, že na Majdanu bojovali společně občané různých národností, které spojovala láska k Ukrajině a nenávist k tyranii. „Musíme ctít kulturní a jazykové potřeby jihu a východu naší země, aby se na Ukrajině necítili jako cizinci,“ píše se v dopise, který podepsal i syn jednoho z vůdců banderovské Národní povstalecké armády Romana Šucheviče. K iniciativě se připojila i ukrajinská televizní stanice Telekanál č. 5, která „jako solidární gesto“ vysílá denně od 22:00 zprávy v ruštině.

Tisíce lidí se o den později zúčastnily lvovského „Dne ruštiny“. Účastníci akce se zavázali mluvit celý den rusky „doma, v tramvaji, v práci i v kavárnách, divadlech a klubech na protest proti „některým ukrajinským poslancům, kteří zneužívají svoje funkce k provokování rozkolu Ukrajiny.“

Neuběhl ani týden a obavy Lvovanů se v souvislosti s povstáním krymských Rusů a ruského armádního angažmá téměř naplnily. A aby toho nebylo dost, ruská okupace Krymu staví do pozice menšiny, které zvoní hrana, další pozapomenutý národ – za Stalina deportované a po pádu SSSR se navrátivší krymské Tatary. Dosud byli diskriminováni Kyjevem, teď se bojí, že pod ruskou správou poloostrova se situace ještě zhorší. A tak smutně vtipkují, že se cítí být Ukrajinci jako nikdy předtím.

Společně proti náckům

Ukrajincům, kteří měli odvahu se vzbouřit proti zkorumpovanému oligarchovi Janukovyčovi, a zároveň se ostře vyhraňují proti xenofobním krokům nové moci, je třeba vyjádřit solidaritu a podporu. Bojují totiž nejen za budoucí osud své země, ale i celé střední a východní Evropy. Kritizovat je, moralizovat a upírat jim právo na změnu kvůli angažmá ultrapravicových radikálů v nových mocenských strukturách by znamenalo skočit na špek ruské propagandě. Je naopak třeba podpořit ty síly na Ukrajině, které odmítají xenofobii i ultranacionalismus a snaží se o bezproblémové soužití různých národnostních, náboženských a názorových skupin.

Země jako je Česko a Slovensko, kde pravidelně pochodují rasistické bojůvky v ulicích měst a kde funkci županů získávají neonacisté, potřebují dobré vztahy a vzájemnou solidaritu se zdravým jádrem nové ukrajinské společnosti jako sůl. Jinak se dříve než rozumní a tolerantní Češi, Slováci a Ukrajinci spojí Pravý sektor se Slovenskou pospolitostí a stále agresivnějšími nacisty z DSSS.

Článek byl napsán pro měsíčník Romano voďi před redakční uzávěrkou začátkem měsíce března.