Ondřej Mrázek: Jiná Ukrajina aneb co česká média přehlížejí

Na Ukrajině bojují síly dobra ze středu a západu země proti silám zla z jihu a východu, pokrokoví a proevropští Ukrajinci proti zaslepeným ukrajinským Rusům a dalším menšinám, světlá budoucnost náhle probuzené země proti její temné, málem komunistické minulosti.

Ano, zhruba tak to vidí většina českých novinářů. Většina novinářů ruských to ale vidí právě naopak. Podle nich se nejedná o žádnou revoluci, ale o mocenský převrat, zinscenovaný Spojenými státy a zeměmi NATO, které pro své účely vycvičily a zneužily nejradikálnější nacionalistické síly, které jako svou ideologii veřejně proklamují fašismus a chtějí z Ukrajiny vyhnat (nebo poukrajinštit) každého, kdo není „čistým“ Ukrajincem. Kdo má pravdu?

Je třeba si uvědomit, že pravda je daleko složitější a leží nejspíš někde uprostřed: je mnohovrstevnatá, proměnlivá a proklatě zašmodrchaná, zkrátka všechno, jen ne černobílá. Každá z mnoha částí názorově rozdělené země má svou pravdu za tu jedinou. Na revoluční vzedmutí společnosti i na jeho přerůstání v povstání, jehož vítězové si mezi sebou budou dělit moc, existuje hodně protichůdných názorů. Smutné je, že ve většině z nich je přítomná nenávist a svalování viny na ty druhé.

Uhrančivá Ukrajina

Něco jiného si o tom, co se událo na Majdanu, myslí kyjevská střední třída, studenti a důchodci, něco jiného bezdomovci, odkázaní na vybírání popelnic. Něco jiného se honí hlavou etnickým Rusům na Krymu, něco jiného krymským Tatarům, něco jiného židům z Oděsy, jiné naděje a obavy rezonují v myslích zakarpatských Ukrajinců, menšinových Moldavanů, Rusínů nebo Romů. Poslední jmenovaní byli diskriminovanou menšinou už před revolucí a nejspíš jí zůstanou i po ní.
Cesta, která vede ke skutečné pravdě o Ukrajině, začíná pokorným poznáním, že tam žijí lidé jako jsme my. Dobří i zlí, otevření i zaslepení, dobrosrdeční a pohostinní i namyšlení a hrubí. A že se jim vůbec nežije lehce. Kdo ale do té čarokrásné země mezi Karpatskými poloninami a Černým mořem přijede, je udiven obrovskou vůlí lidí poprat se se životem, který dostali do vínku. I s nouzí, odcizující otce, odcházející do ciziny za prací, od rodin, i s oligarchy, kteří se střídají u moci.

A i když tento text bude převážně o politice, jeho autorovi zněla při psaní v uších i v duši uhrančivá směsice radosti, smutku, lásky, nenávisti, nadějí a obav, znějící z lidových ukrajinských, moldavských, huculských, romských a židovských písní, které si místní tak rádi zpívají. Kupodivu většinou společně, bez ohledu na to, kde a komu se narodili, procítěně, něžně i divoce a s velkou chutí.

Šok jako hrom

Pro ty z našich krajanů, kteří jsou zvyklí dívat se na okolní země – a zvláště na ty na východ od nás – s pohrdáním, musela být kyjevská revoluce pořádný šok. Ukrajincům jsou zvyklí pohrdavě říkat „úkáčka“ a koukat na ně skrz prsty jako na přivandrovalce, kteří mohou být rádi, že je tu trpíme.

V jistých holohlavých komunitách je dokonce v módě nadávat, že jsou špinaví, věčně opilí, a navíc berou nám, Čechům, práci. (Opovažte se jim připomenout, že ve stejné situaci, jako oni tady u nás, jsme my v Anglii a dalších zemích, kam vyrážíme za prací. A s podobným pohrdáním se tam mnozí rádobyvlastenci chovají pro změnu zase k nám – řeknou vám, že jste stejní jako oni a přidají ránu pěstí.)

A tihle lidé, ke kterým tu mnozí přistupují jako k druhořadým, si vám najednou usmyslí, že si doma, na Ukrajině, udělají pořádek. Že už jim došla trpělivost s papaláši a zbohatlíky (kteří se zase tak moc neliší od těch našich). A řekli si: takhle to dál nejde, zatímco my, „Evropané“, poslušně držíme hubu a krok. Zkrátka šok!

Podobný šok to musel být pro české novináře, kteří dlouho vůbec nevěděli, která bije. Potom ale chytili vítr do plachet a začali psát přesně podle pokynů nadřízených. Něco zveličili, něco vynechali, jak se jim to hodilo do krámu.

Bílé kladivo

Hlavním jablkem sváru při pokusech o objektivní zachycení toho, co se ve skutečnosti odehrává na Ukrajině, je role ultranacionalistů. Česká média je zpočátku ignorovala, později o nich začala psát jako o fotbalových fanoušcích.

Rudo-černé vlajky banderovců ale při protestech nešlo přehlédnout, stejně jako prapory s emblémem nacionalistické strany Svoboda. A jak ukazují záběry z ukrajinských měst, stále vesele vlají.

Zásadní roli v násilné revoluci navíc hrál Pravý sektor, hrůzu budící paramilitární jednotky, tvořené radikály z nacionalistických skupin s názvy jako Trojzubec Stěpana Bandery, Ukrajinští nacionalisté, Patrioti Ukrajiny nebo Bílé kladivo, včetně fotbalových hooligans.

Ultranacionalistická a xenofobní strana Svoboda je extremistickou organizaci, která se ztotožňuje s ideologií německého národního socialismu, hlásí se k odkazu fašistické Organizace ukrajinských nacionalistů a každý rok slaví založení ukrajinské divize Waffen SS.

Na nezúčastněného pozorovatele působí tyto souvislosti jako rána na solar plexus, zvláště když vidí nenávistné fašistické rituály slibující smrt nepřátelům Ukrajiny (Rusové, Poláci, Romové, židé, zkrátka všichni, kromě „pravých Ukrajinců“), nebo nápisy SS, wolfsangelské runové znaky podobné svastikám a nacistické číselné šifry 14 (David Lane) a 88 (Heil Hitler) na helmách a štítech bojovníků za novou Ukrajinu. Nehledě o zmrtvýchvstání kultu Stěpana Bandery, který se proslavil tím, že krátce po zahájení německého útoku na SSSR ve spolupráci s hitlerovskými vojsky brutálně vyháněl Poláky, židy a Romy z dnešní západní Ukrajiny. Jeho národně-osvobozeneckému boji padlo za oběť 150 000 lidí.

Vymyslel fašisty Putin?

Začnete-li ale mluvit s Ukrajinci o banderovcích a fašistech, se zlou se potážete. Řeknou vám totiž, že se jedná o propagandu proruských médií a Kremlu, sloužící k diskreditaci jejich boje za nezávislost na Rusku. Ujišťují vás, že nejde o žádné fašisty, ale o radikální bojovníky za svobodnou Ukrajinu, kteří to myslí dobře a k národnostní nesnášenlivosti mají daleko. Taková že jsou specifika země, závislé dlouhá desetiletí na Sovětském svazu a toužící po skutečné nezávislosti a svobodě. Mimochodem, něco na těch specifikách asi bude, protože třeba na barikádách proti Janukovyčovým speciálním jednotkám policie bojovaly kromě ukrajinských nacionalistů i dva oddíly židů, byli tu Bělorusové, Gruzíni, Moldavané, Rusíni a další. Zlé jazyky ovšem přesto varují, že angažmá ultranacionalistů na barikádách a jejich „zásluhy o národ“ se do budoucna těm, kdo usilují o skutečnou demokracii na Ukrajině, nemusí vyplatit a mohou se stát časovanou bombou v okamžiku, kdy to všichni budou nejméně čekat. Skutečnost, že o nebezpečí fašismu píší ruská média přece ještě automaticky neznamená, že reálně neexistují. Videonahrávky, na nichž k Ukrajincům hovoří z pódia bývalý šéf ochranky čečenských bojovníků Maschadova a Dudajeva a velitel Pravého sektoru pro západní Ukrajinu Olexandr Muzyčko se samopalem na zádech a říká: „Dokud v mých žilách teče krev, budu bojovat proti komunistům, židákům a rusákům,“ nahánějí hrůzu.

Olej do ohně

Olej do ohně obav o další směřování Ukrajiny přilil nový jazykový zákon, který přijal ukrajinský parlament společně s dekriminalizací propagace nacistické ideologie pouhé tři dny po ukončení bojů v kyjevských ulicích. Oficiálně vyjádřily své znepokojení Rusko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko – země, které mají na Ukrajině početné národnostní menšiny a apelují proto na nové vedení země, aby respektovalo jejich práva.

Nový jazykový zákon a legalizace banderovských symbolů se staly rozbuškou v ruskojazyčných oblastech na východě a na Krymu. Krymský parlament a radnici města Sevastopol, stejně jako místní letiště, obsadili ozbrojenci a dobrovolníci z řad narychlo vytvořené domobrany. Předseda samosprávy Charkovské oblasti Michajlo Dobkin varoval, že probíhá totální útok na práva rusky mluvící populace a že přijímané zákony ohrožují všechny, kdo neakceptují nacismus. Napětí, které vyvolal jazykový a nacionální zákon, se vzápětí přeneslo i do Ruska, které vyhlásilo pohotovost armády na západní hranici země.

Česká média píší v této souvislosti o „separatistických tendencích“ vyprovokovaných Ruskem, skutečnost je taková, že rusky mluvící obyvatelé jihu a východu Ukrajiny vzali zákon do svých rukou až poté, kdy totéž učinili ukrajinsky mluvící obyvatelé ve středu a na západě země.

A co ostatní menšiny? O těch se bude v následujících dnech mluvit jen málo, ačkoli se jejich obavy vyrovnají těm ruským. Jenomže – na rozdíl od Rusů – nemají za sebou nikoho, kdo by se jich výrazněji zastal.

Budoucnost země v původních hranicích je v této situaci krajně nejistá, napětí v očekávání možné ruské invaze „na záchranu krajanů“ vzrůstá, nenávist a vzájemné osočování obou znepřátelených táborů nevěstí nic dobrého. Ukrajinští občané, kteří se v dobré vůli vzepřeli zkorumpovanému režimu a za cenu krvavých obětí zvítězili v boji s jeho prominenty, si začínají uvědomovat, že zdaleka nemají vyhráno. Státní pokladna je vykradená, ekonomika před bankrotem a doba, kdy všichni spojí síly, aby společně žili důstojný život ve vzájemné toleranci, bohužel ještě hodně daleko.

Článek byl napsán pro měsíčník Romano voďi před redakční uzávěrkou začátkem měsíce března.