Můžeme spolu: Romové na západě zažívají svobodu "neviditelnosti", říká Jan Balog

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, oslovilo mě motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Janem Balogem

Pana Baloga znám jako člověka, který se nebojí věci permanentně promýšlet a adaptovat to, co dělá, na aktuální situaci. Takhle se od boxu (mistr Československa v roce 1985) dostal k založení komunitního centra Palaestry, kde se snaží pomáhat dětem ze sociálně slabšího prostředí (a jak se smíchem říká, původně chtěl dělat s Romy, ale často k němu chodí právě děti z majoritní populace). Aby toho nebylo málo, je i místopředsedou Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.

Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Teď myslíte, co mají dělat Romové, ne-Romové, nebo obecně? Myslím si, že Romové by se mohli víc zabývat vlastní identitou, kulturou a vlastním sociálním vzestupem. Majoritní populace by nám mohla hlavně věřit, že by to mohlo být smysluplné.

Jak konkrétně by to ze strany Romů mělo vypadat?

Mohli bychom – a teď myslím Romy obecně – sami chtít jakousi změnu minimálně pro své děti. Je potřeba začít velmi vážně uvažovat o sociálním vzestupu. Myslím, že v tomhle máme velký dluh a poměrně dlouho jsme se tím nezabývali. Pokud chci lepší byt, práci, musím k tomu mít adekvátní vzdělání. Nechci žádnou politickou stranu, nemluvím o národním sebeurčení, ale o konkrétních lidech v konkrétních situacích.

Zní to skoro, jako kdybyste měl pocit, že se to neděje…

Spousta lidí i klientů kolem mě vzdala možnost změnit cokoli ve svém životě ve smyslu života obecně, jsou v jakémsi vakuu. Jen tak žijí a nevidím v jejich životech žádný cíl, pocit smyslu toho, jak a proč co udělat, abych se měl lépe.

Jak se to podle vás stane?

Oni si přestanou klást otázku, jak se můžou dostat do lepší situace. Teď mluvím o konkrétním člověku. Nečekat jen na pomoc zvnějšku, ale chtít víc být sám sebou s tím, že jsem ochoten podstoupit nějakou bolest, trápení, disciplínu a cokoli, co je časově náročné, ale pak to může přinést změnu. Změnu k lepšímu. Myslím, že v případech lidí, s kterými pracuji já, je to skoro nemožné.

Máte naopak nějaký hezký příklad?

Můžu mluvit o spoustě lidí s dětmi, kteří se k nám vrací z Anglie nebo odjinud ze zahraničí, nasáli tam atmosféru světa lidí, kteří se potkali s tmavšími nebo s lidmi z jiné kultury, náboženství a ti lidi zažili možnost neviditelnosti, protože se ztratili v davu těch ostatních. A zažili svobodu bytí jenom tak, existence s nějakými předem danými pravidly, schopnostmi, možnostmi a odměnou, což je to, co je běžné v západních zemích. S tím se pak vracejí, a tady zjistí, že schopnost by byla, ale možnosti jsou malé a nedůvěra veliká. A pak přijde zklamání. Lidé, kteří se vracejí a hodně cestují nebo zažili dovolené v zahraničí a možnost být jen turistou, se pak po návratu do Čech ocitnou v opravdu zajímavé situaci. Tito lidé mají spoustu mechanismů, nábojů, jak s tím vším pracovat. A jsou schopni si své postavení ve společnosti vybojovat.

Já od vás spoustu let slýchám příklady dětí, které začnou boxovat u vás v klubu a nějak se chytnou a začnou na sobě pracovat. Teď ale zníte hodně pesimisticky, čím to?

Děti, které žijí u nás v Česku, zažijí vyloučení už ve škole. To je prostě špatně. Pokud přijde někdo zvenčí, třeba nějaká neziskovka, která se to snaží vyrovnat, je velká možnost, že ty děti mohou v životě uspět. Mnoho jich ale selže už v pubertě. Spousta z nich ale uspěje, protože pochopí, že základní školou to nekončí a že je nutné přejít na další úroveň vzdělávání. A že to nekončí ani ve věku 19 – 20, že existuje další úroveň, a že to nekončí ani, když absolvují vysokou školu, protože v životě se musíme vzdělávat pořád. Jiskra celoživotního vzdělávání je zažehnuta, a hoří, a za to já jsem strašně vděčný. Ale pořád se najde spousta příkladů, že náctiletí se vzdělávat nechtějí. Někdy jsou to objektivní důvody a někdy jen obyčejné selhání.

Čím to podle vás je? Existují nějaké faktory, které ovlivní to, jestli to člověk vzdá nebo na sobě pracuje?

Ti, co to zvládnou, jsou ovlivněni prostředím, kde žijí, nebo nějakým člověkem, který vnese do jejich života nějaké světlo nebo cestu. Případně je to jen okolnost a chuť toho jedince uspět. Já sám jsem typický příklad takového člověka – máma byla negramotná, táta pologramotný, žádný příbuzný nedostal vzdělání, ale já jsem měl chuť uspět. Ale faktory jsou různé.

Máte nějaké sny? Kdybyste měl kouzelnou hůlku, co byste vyčaroval?

Kdybych mohl mít hůlku, rozhodně bych si přál vidět Romy ve službách, v řídících funkcích, chtěl bych vidět Romy v kultuře, ve sportu, v úplně běžném životě, jako plnohodnotné občany naší země. Dále bych si přál, aby lidé k sobě měli věší úctu a pokoru.