Mistr světa v juniorském kickboxu: Ani hulváti, ani slečinky z penzionu

Mistr světa v juniorském kickboxu, třináctiletý Láďa Grünza, je neobyčejně
mrštný, neklidnou energií kypící teenager, z něhož je na první pohled cítit, že
se v ringu pohybuje s ladnou přirozeností. Když dojde na rozhovor, sedá si
ukázněně vedle mě, bedlivě poslouchá, plaše se usmívá a bystře mě pozoruje
živýma, jiskrnýma očima. Stud však nakonec získává navrch nad citelnou
živelností, a většinu „práce“ nakonec za mladého šampiona odvádí suverénní,
entuziasmem a špatně skrývanou hrdostí překypující trenér a šéf klubu KBC Krásná
Lípa, Milan Dušek.

Přinášíme takřka doslovnou transkripci rozhovoru z tělocvičny plné
testosteronu (ač jednou z přítomných – a podle všeho vynikajících – zápasnic je
i dospívající slečna), povzbuzujícího pokřikování, nejrůznějších kopů, úderů a
háků, potu, dechu a všudypřítomné radosti z pohybu.

Těšil ses dneska na trénink, Láďo?

L.G.: Ano, těšil. Já se těším vždycky! Trénuju třikrát týdně, už tři a
půl roku. Přivedl mě k tomu strejda, ale jinak v rodině nikdo sporty nedělá. Mám
sice bráchu a tři ségry, ale sportuju jenom já.

A co tomu říkají vaši? Nemají o tebe strach?

L.G.: Mají radost, máma ale radši nejezdí na mistráky, bojí se o mě,
že se mi něco stane. Ale je na mě pyšná.

Myslíš si, že je kickbox tvrdý sport?

L.G.: Určitě. Rány jsou tvrdé, naučit se to je tvrdé, je to těžké.
Když jsem se ho učil, trošku jsem se u toho trápil.

Myslíš si, že je i nebezpečný? Odnesl sis někdy nějaká zranění? Pane
trenére, co Vy nám k tomu řeknete – hrozí téhle věkové kategorii reálně nějaké
vážnější úrazy?

Milan Dušek (MD): To je asi podobné jako u jiných sportů. K tomu
zranění tam samozřejmě může dojít, ale kickbox, který lidi vidí v televizi, je
přece jenom něco jiného. V dětských disciplínách se navíc bojuje trochu jinak.
Druhá věc jsou samozřejmě určité ochranné prostředky. Zápasník má přilbu a
chrániče – jak genitálií, tak nohou. Všechny techniky musí být kontrolované.
Zápasník může dát nechtěný knock-out, ale nesmí se o něj zásadním způsobem
pokusit. Pravidla jsou trošku upravená. Je to víceméně na trenérovi: pokud je
zodpovědný, nepustí děti do zápasu dřív než si je jistý, že si osvojily ochranné
prvky natolik, že se můžou pustit do boje.

Určitě je tu míň úrazů, zejména těch vážnějších, než třeba ve fotbale, kde
když jeden běží a druhý ho vezme třeba železnými špunty zezadu nohou, tak mu
přetrhne lýtko nebo vazy. Tady jsou spíš úrazy jiného charakteru: krev z nosu, a
podobně. To jsou běžné záležitosti. Ale třeba zlomeniny u dětí neznám. Možná, že
jiným trenérům se to stalo, ale nám zatím ne. Takže občas nějaké ty naraženiny,
bolavá žebra nebo nohy, to ano, ale není to nic, co by ohrožovalo bezprostředně
zdraví dětí. Jsou tam pochopitelně také řádně vyškolení rozhodčí, u každého
zápasu jsou přítomni lékaři. Tyhle věci se hlídají.

Zocelí kickbox sportovce fyzicky i psychicky?

M.D.: Nepochybně ano, hlavně psychicky, tím, že si zápasník zvykne
čelit útoku. Znám osobně spoustu lidí, kteří dělají různá bojová umění, která
sice technicky zvládají celkem dobře, ale ten reálný boj je jim cizí. Bojují se
vzduchem, rádi se předvádí – jsou to i trošku exhibicionisti, ale ve chvíli, kdy
by se ocitli tváří v tvář někomu, kdo na ně útočí, tak si s ním nebudou umět
poradit.

L.G.: Mám taky pocit, že bych se uměl líp ubránit. Už se to jednou
ukázalo.

M.D.: Kluci měli nějaké trable, o tom vím. Stalo se to ve škole, bylo
kolem toho trochu zle. Nerad bych tu zaujímal jakékoli jednoznačné stanovisko,
svým svěřencům školní záležitosti hlídám – musí mi každý měsíc ukazovat
žákovskou knížku a řešíme tu nejrůznější problémy. V tomhle případě se mi ale
zdálo, že se ta kauza trochu nafoukla. Že kdyby šlo o kluka, který kickbox
nedělá, tak by se to třeba ani tolik neřešilo. Šlo o to, že Láďa jednomu většímu
klukovi přerazil nos. Něco tomu předcházelo, já ho samozřejmě nechválím, ale
vždycky je pochopitelně třeba zjistit taky důvod, proč k tomu došlo. Spouštěcích
faktorů bylo víc, a je důležité, aby i učitelé ve škole poučili ostatní děti, že
mezi sebou mají kluka, který dělá kickbox.

Svým klukům kladu na srdce, aby sami konflikty nevyvolávali, nepřiplétali se
do rvaček, kterým se mohou vyhnout. Není ale zároveň možné, aby dělali
otloukánky jenom proto, že trénují kickbox. Když je někdo napadne, brání se
adekvátně útoku. Říkám jim, aby měli vždycky na paměti, že ten druhý netrénuje,
že může machrovat jak chce, ale že proti nim je v podstatě bezbranná bytost. Mám
pocit, že ty neplechy, které kluci páchají, nijak nevybočují z normálu. Jsou to
přeci jen puberťáci. Určitou jadrnost v sobě Láďa má, vezměte v potaz, že je ve
volném čase většinou mezi dospělými. My nejsme žádní hulváti, ale ani žádné
slečinky z penzionu.

Když Vás tak slyším o Láďovi vyprávět, napadá mě, jestli spolu nemáte už
trochu otcovsko-synovský vztah?

M.D.: To víte že ano, už spolu pracujeme nějakou dobu.Vlastně už
čtvrtým rokem. Ten vztah musí být dobrý, jinak by to nevydrželo. Nepodařilo by
se mi Láďu udržet u sportu tak dlouho, nebavilo by ho sem chodit, kdyby tu byl
trenér, který by na něj pořád jenom řval. Dřív byl v módě tzv. ruský styl – nic
než dril, dril, dril a řev, nic nesmíš, všechno děláš špatně. Já jsem dělal
trenérskou školu v jiné době a přístup k dětem mám jiný. Srovnat je ale
samozřejmě umím, když zlobí (směje se).

Je vztek u vaší disciplíny na překážku, nebo žene člověka k lepším
výkonům?

M.D.: Vztek je vždycky každopádně proti vám. Zaprvé ztrácíte schopnost
přemýšlet, a zvážit strategii proti soupeři. Kickbox není otázka mlácení se do
krve, i když to tak někdy může vypadat, a i když si to někteří lidé myslí.
Najdou se prototypy chytrých a hloupých boxerů .Ti hloupí mají někdy celkem
fantastické výsledky, ale všichni bez výjimky mají negativní bilanci, tj. až
dosud více zápasů prohráli než vyhráli.

Chytří boxeři mají pozitivní bilanci, přesto že jim někdy ten dobrý úder
chybí. Tímhle směrem kluky vedu, v něm spočívá podle mě část úspěchu. V našem
oddíle je spousta dalších úspěšných boxerů krom Ládi, a je to tím, že jsem je od
začátku učil myslet. Připomínal jsem jim, aby zkoušeli vymýšlet kombinace,
obhlíželi soupeře a nevztekali se.

L.G.: Já s tím mám trochu problém, někdy se naštvu dost snadno (smějí
se)…

M.D.: …už jsem se lekl, že bude kecat, ale přiznal se. Jeho vztek
jde proti němu: zatne se, je v křeči, nemá tu lehkost, jeho projev je pak horší.
Musím ale říct, že se mu to stává málokdy – je to myslitel v ringu. Na 13letého
kluka má nevídané zkušenosti. Dodržuje pokyny a spolupráce s ním je čím dál
lepší.

Jaké máte za sebou největší úspěchy? Ze kterého máš, Láďo, největší
radost?

L.G.: Z mistra světa.

M.D.: Největší úspěch klubu je určitě Láďův mistr světa, pak ještě
Michal Málek – také titul mistra světa, já sám mám taky nějaké medaile ze
světových mistrovství. Letos jsme získali 7 titulů mistrů republiky, které
stavím téměř na stejnou úroveň, protože ČR patří ve světě kickboxu k absolutní
špičce. Není například výjimka, že mistr světa nezíská titul mistra republiky.

Láďa má oba, a navíc ještě titul, kterého si hrozně ceníme – titul
republikového mistra v klasickém boxu, což je přeci jen olympijský sport, kde je
větší konkurence. Letos jsme byli na mistrovství republiky ze 44 oddílů třetí.
Považuji to za velký úspěch, jsme z městečka, které má 3,5 tisíce obyvatel, a
opravdu nebyla legrace takový tým sestavit. Říkáváme, že i kdyby nám nikde nic
nevyšlo, Ládík to vždycky zachrání (směje se). Příští rok jde do složitějších
disciplín a do prestižnější federace – té nejprestižnější na světě, WAKO. Jsem
přesvědčený, že pokud u toho vydrží, dočkáme se příští rok dalších úspěchů, zase
na další úrovni.

Stíhá se vůbec mladý kickboxer věnovat věcem, kterým se běžně věnují tvoji
vrstevníci?

L.G.: Chatuju na facebooku, občas hraju na počítači…

M.D.: Já facebook nesnáším, mám pocit, že odvádí děti od sportu! Ale
jinak, abyste tomu dobře rozuměla, Láďa se nechce živit boxem nebo kicboxem,
samozřejmě. Zkoušíme teď zjistit, jaké jsou jeho možnosti, jakou školu by mohl
dál dělat. Jestli je reálný předpoklad, že bychom ho dostali na střední školu, v
čemž nám hodně pomáhá pan místostarosta, nebo že by šel na nějaký učňák. Zatím
je v Rumburku ve „speciálce“…

…ve speciálce?

M.D.: No, nebo jak se tomu teď říká, prostě bývalá zvláštní škola.

Aha, a proč?

M.D.: Já jsem se o tom s Láďou už taky bavil, protože jak vidíte,
hloupý není. Ale říkal mi tehdy, že ve své původní škole cítil určité
nepřátelství. Často se mi svěřoval, že třeba probíranou látku uměl, ale nechtěl
raději odpovídat, bál se, chtěl jít odtamtud pryč. Snažil jsem se tehdy nějak
zaintervenovat – říkal jsem ve škole, že jestli ode mě chtějí nějakou pomoc,
jsem ochotný tam každý týden chodit a připravovat se s ním. Spolupráce s rodinou
fungovala taky skvěle. Takže jsme hledali řešení, ale na naše snahy nějak nikdo
nereagoval, tak jsme se nakonec rozhodli, že to takhle necháme být. Láďa to tam
už nějak doklepe, zvykl si tam, je celkem spokojený. V téhle fázi už by další
přeřazování bylo asi spíš kontraproduktivní.

A ty by ses, Láďo, ještě rád učil dál?

L.G.: Ano.

M.D.: To není vůbec otázka, určitě se musí ještě něčím vyučit, protože
kickbox v tomhle státě ho živit nebude, to je realita.

Přemýšlíš o něčem konkrétním?

L.G.: Lesnickou školu bych rád dělal. Nebo truhlářskou.

M.D.: Truhlář není špatný. Dokud bude tady mezi námi, dohlídneme na
to, aby nějakou školu dodělal. Já vždycky říkám – studia, práce, to je na prvním
místě.

Adéla Gálová