Listopadové vydání časopisu Romano voďi výrazným způsobem ovlivnily celkem
tři události. Třiadvacet let, které uplynuly od revoluce v roce 1989. Také to,
že si 10. prosince připomeneme Mezinárodní den lidských práv a poslední
skutečnost související rovněž s lidskými právy a důstojností je projekt Requiem
za Osvětim, který jsme vám rozsáhle představovali v minulém čísle.
Jde o mezinárodní projekt sponzorovaný z fondů EU Culture. Jeho jádro spočívá
v koncertním provedení skladby Requiem for Auschwitz složené nizozemským
hudebníkem romského původu Rogerem Moreno Rathgebem. Tenhle muž dlouho nevěděl,
že je Rom, když to ale zjistil, osvětlilo mu to dle vlastních slov spoustu
otazníků. Koncertní skladbou chtěl vzdát poctu všem, kteří v Osvětimi zahynuli a
upozornit ostatní, jak opatrní musíme být,aby se historie neopakovala. A víc
prozrazuje sám v rozhovoru s Inkou Jurkovou.
Většina článků listopadového vydání je tedy, jak jsem naznačila, motivována
zamyšleními o důležitosti a významu lidských práv a událostí, historickými i
současnými, které s nimi souvisejí.
A teď osobněji…letošní připomínání listopadových událostí jsem bedlivě
sledovala, nejen proto, že mám na rok 1989, stejně jako 1990 velmi silné
vzpomínky coby studentka 4.ročníku brněnského gymnázia. Tyhle změny naprosto
převrátili můj život a profesní touhy vzhůru nohama. Dny strávené na brněnském
Náměstí Míru, ty emoce v davu, touha po pádu režimu a nástupu demokracie –
samozřejmě notně opepřeno dávkou naivity, ovlivnily moje stáhnutí přihlášky na
práva a naopak směřování ke studiu žurnalistiky.
V 89. roce jsem totiž začala připravovat a psát svůj první cyklostylovaný
bulletin. Třiadvacet let demokracie i s jejími stinnými stránkami, na něž mnozí
nebyli připraveni a snad ani být nemohli, přineslo u většiny národa kromě
zhnusení politikou tak obrovskou touhu po změně, že zapomínají, čemu oni nebo
jejich příbuzní a sousedi a ostatní museli čelit před těmi 23 a více lety.
Zapomněli, jak diktátorskou tvář komunistický režim měl, co to vlastně znamenalo
nesmět říct nic, jen držet hubu a krok a i ten podle předem určených pravidel.
Možná mám štěstí, že mám práci, která mě baví, že netrpím nouzí, že mám pořád
ještě na výběr, ale i tak si myslím, že řada lidí velmi rychle zapomněla, co
komunističtí funkcionáři uměli. Umístění KSČM v letošních krajských volbách není
jen varováním pro české politiky, ale, přemýšlíme-li alespoň trochu, i pro nás
všechny, pro celý národ.
Opravdu jsme tak hloupí, že si myslíme, že by nás komunisti v politice
ochránili před zvyšující se nezaměstnaností, korupcí atd.? A za jakou cenu?
Právě proto si já osobně velmi cením aktivity jihočeských studentů, kteří po 23
letech zvedli svůj hlas nejen proti participaci KSČM na moci, jde-li o
zastoupení na radnici, ale zejména, jde-li o ochotu ostatních stran vytvářet
koalice, z nichž by mělo mrazit. Paměť národa by neměla být tak krátká!
