Michal Mižigár: Aby se neztrácely romské dějiny

Kamarádi ho znají pod přezdívkou „Mižu“. MICHAL MIŽIGÁR chtěl být kuchařem, ale dopadlo to jinak: sedmadvacetiletý absolvent Univerzity Karlovy v Prazednes ovládá několik cizích jazyků a studuje historii v Budapešti.

Michal rád pracuje s dětmi a snaží se jim ukázat, čeho mohou v životě dosáhnout, když budou chtít. Vidět je také po boku známé zpěvačky Idy Kelarové a jejího dětského sboru Čhavorenge. Sám úspěšně vystudoval střední i vysokou školu, libuje si v lingvistice, lektoroval nespočet přednášek o romské kultuře, pracoval na Americké ambasádě. Na tom všem by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby Michal nebyl nedoslýchavý. Jeho potíže se sluchem, kvůli kterým je pro něj mnoho věcí obtížnějších než pro druhé, navíc vznikly úplně zbytečně.

Když ho jako malého chlapce přivedla maminka na pravidelné očkování k obvodnímu lékaři, upozorňovala předem, že je nemocný a má horečky. Pediatr přesto Michalovi injekci aplikoval a ujistil maminku, že se nic nestane. Bohužel stalo: Michal začal následkem lékařovy chyby nedoslýchat. Lékař pak v očkovacím průkazu přeškrtl datum s aplikací a připsal poznámku „omyl“.

Už od brzkého věku se tak učil odezírat a doma nikoho nenapadlo, že by mohl mít problémy se sluchem. Přišla na to až paní učitelka ve školce – všimla si, že Michal nereaguje, když na něj mluví. Když pak měl nastoupit do první třídy na základku, nechtěli ho přijmout a navrhovali mamince, aby ho zapsala do zvláštní školy. Ta to však rezolutně odmítla.

„Bylo to těžké. Maminka chodila od školy ke škole, ale nálepka „hluchý Rom“ byla silnější. Až v srpnu před začátkem školního roku se jí povedlo mě zapsat do jedné z nejlepších základních škol tady v Písku.“

Až do šesté třídy Michal na základní škole fungoval bez problémů, pak ale musel přestoupit, protože se škola rušila. Nový kolektiv mu to, že je Rom a že nedoslýchá, „osolil“ – s negativními reakcemi na svou adresu byl konfrontován denně.

Rozhodl se, že proti šikaně a rasismu bude bojovat všemi možnými způsoby, jen ne násilím. Začal spolužákům a učitelům prezentovat romskou kulturu a tradice, sám se začal zajímat o romskou historii a psát o romských zvycích do školního časopisu. Velkou oporou mu byl jeho strýc, pan Matěj Sarközy, který ho do všeho zasvěcoval. Aniž by tušil, že existuje studijní obor romistika, pustil se Mižu do sbírání romských textů a pohádek, vedl si statistiky romských slov a sledoval rozdíly mezi jednotlivými dialekty. Příspěvky psal i do píseckých novin a úspěšně se účastnil Literární ceny Mileny Hübschmannové organizace ROMEA.

Od kuchyně k akademii

V klubu studentů, do kterého chodil, se Michal před asistentem zmínil, že po základce nepůjde na obchodní akademii, jak se od něj očekávalo, ale na pomocného kuchaře. Vedoucí klubu však zasáhl a sehrál podobně houževnatou roli, jako před časem Michalova maminka – rozhodl se mu pomoct s přípravou na přijímací zkoušky a nenechat ho, aby se vzdal snu o maturitě. Navíc dostal „ultimátum“ od rodiny – když se na akademii nedostane, na kuchaře bude muset. Rodina se o Michala velmi bála a nechtěla dovolit, aby byl v jiném městě na internátu. Několika měsíční dřina s doučováním, kterému zasvětil i prázdniny, se vyplatila, Michal v přijímacím řízení uspěl.

Během studia uspořádal úspěšnou výstavu o Romech, kterou spojil s oslavou jejich dubnového Mezinárodního dne. „Během toho roku jsem se seznámil se spoustou lidí. I díky tomu dopadla výstava lépe, než jsem čekal. Vystavovali jsme fotky Evy Davidové, spolupracovala s námi Jihočeská univerzita nebo Muzeum romské kultury a celé to mělo velký úspěch,“ vzpomíná. Mezi lidmi, které tehdy Michal potkal, byla i zpěvačka Ida Kelarová, se kterou se vydal na svůj první letní tábor s dětským sborem.

Pro další studium zvolil obor romistika na Univerzitě Karlově v Praze. „Ono mi to bylo asi nějak předurčené. Navíc zastávám názor, že když se chce Rom něco dozvědět o své historii, tak musí jít na vysokou školu, protože z běžných zdrojů, to není možné studovat,“ říká.

Na univerzitě se začal zapojovat do různých projektů neziskovek a stal se z něj „aktivista na plný úvazek“. Po škole absolvoval stáž na Americké ambasádě – jako poradce pro kulturní a politické oddělení. Na starosti měl styk ambasády s Romy, účastnil se různých setkání, doprovázel velvyslance do vyloučených lokalit. „Tam jsem si uvědomil, jak moc mi romistika a vzdělání v tomto oboru pomohly. Mohl jsem díky nim odborně zodpovídat různé dotazy a vyjadřovat se k tématům, která se týkaly Romů,“ přibližuje Michal.

Po zkušenosti na ambasádě pracoval jako projektový asistent v Nadaci OSF. Od roku 2009 se věnuje především dětem z Čhavorenge. „Ida je člověk, který vás postaví před největší výzvy. Díky ní jsem začal přednášet po Evropě o Romech – a naučil se díky tomu i anglicky,“ říká.

Aby se neztrácely romské dějiny

Po čase se však Michal rozhodl, že projektů a aktivismu bylo dost a vrátil se ke svému původnímu a největšímu cíli: přednášet a učit o romské historii. V současné době pokračuje ve studiu na Středoevropské univerzitě v Budapešti – v programu pro Romy, kteří se po bakalářském stupni připravují na magisterské studium. U přijímaček uspěl jako jediný student z Česka.

„Začátky pro mě byly velice těžké a moje angličtina dost špatná. Skoro jsem nespal, pořádně jsem nejedl, ale nakonec jsem to zvládnul. Jsou tu lidé z více než třiceti různých zemí. Je pro mě důležité být na místě, kde nejsem jediný, kdo je ,jiný‘, že se seznamuji s lidmi z jiných kultur,“ přibližuje.

V Budapešti má v plánu zůstat – rád by dál studoval historii a přispěl jako vědec k tomu, aby se z paměti nevytrácely romské dějiny a nevyvracel romský holokaust. „Rád bych také přispěl k tomu, aby si více mladých úspěšných Romů uvědomilo svou romskou identitu. Mezi námi je těch úspěšných mnoho, ale často se stydí za to, že jsou Romové. Neznají svoje dějiny, nevidí ve své etnicitě nic dobrého – a to bych rád změnil. Vidím to jako svoje poslání,“ vysvětluje svou motivaci Michal.

Podobně jako mnoho mladých úspěšných Romů i Michal si je vědom, že jeho práce má i odvrácenou tvář – vzdálenost od svých nejbližších. „Svoji rodinu miluji, ale nemohu s ní být tak často, jak bych chtěl. Soukromý život nemám prakticky žádný, všechen volný čas věnuji studiu a práci. Jsem si vědom toho, že je to daň za to, že chci dosáhnout svého cíle a měnit životy,“ říká.

 

Článek vyšel v magazínu Romano voďi. Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.