Lukáš Kováč: Být dobrým učitelem se nedá naučit

Odjakživa se chtěl stát učitelem v oboru hotelnictví a gastronomie. To se mu taky před dvanácti lety splnilo. Pedagogickou kariéru odstartoval LUKÁŠ KOVÁČ na jedné z pražských středních škol, po ukončení pedagogického minima na Západočeské univerzitě, dnes působí na Střední škole pedagogické, hotelnictví a služeb Litoměřice, kde vyučuje odborné předměty týkající se ekonomie, gastronomie a výživy.

Co bylo vaší motivací stát se učitelem?

V tom jsem měl jasno už poměrně v útlém věku. Podle rodičů jsem měl od svých deseti let tendenci pořad někoho poučovat a předávat mu znalosti. Rád jsem se vzdělával, zajímal se o věci, které mé vrstevníky nezajímaly. Sice se mi ten cíl trošku oddálil tím, že jsem chtěl vyučovat odborné gastronomické předměty, ale nakonec jsem vysokou školu zaměřenou na tento směr vystudoval a vystudoval jsem i pedagogickou část, a nikdy jsem toho nelitoval.

Setkal jste se někdy s negativní zkušeností? Třeba ze strany kolegů? Přeci jenom Rom za katedrou není zrovna častým jevem…

Ale to víte, že ano. V předchozím zaměstnání jsem kvůli jedné kolegyni zažil na vlastní kůži, co to je, když někomu vadíte jako Rom, byť můžete být vzdělaný a pracovitý. Kolegyně nemohla překousnout, že na rozdíl od ní jsem vystudoval odborné předměty a jsem tedy v oboru plnohodnotně kvalifikovaný pedagog. Zlom přišel po roce a půl, když jsme spolu museli spolupracovat. Přiznala se, že pro ni bylo těžké přijmout, že Rom zaujal lepší pozici než ona. Nakonec uznala, že mé kvality jsou opravdu na vysoké úrovni a že jsem si své pracovní místo zasloužil. Jednou jsem také musel čelit obvinění, že jsem si titul koupil. Až po čase se z mého kolegy stal opravdu dobrý kolega. A zase mi mezi čtyřma očima řekl, že by nikdy nečekal, že by Rom mohl být vysokoškolák.

Čím si to vysvětlujete?

Víte, moje zkušenosti mě utvrzují v tom, že majorita žije neustále v předsudcích. Romové, podle některých výzkumů, po dlouhou dobu byli a možná stále jsou vnímáni jako nevzdělatelní nebo méně vzdělatelní, bez dalšího zájmu o vzdělání. A to má bohužel stále ještě většina hluboko zakořeněné. A pokud se ocitne Rom na vyšší pozici a ještě k tomu s vysokoškolským vzděláním, tak to veřejnost nechápe a někdy i špatně vnímá.

Pozorujete, že by vás studenti, jejich rodiče, vnímali jinak poté, co zjistí, že jste Rom?

Tak tohle jsem vnímal někdy v mých prvopočátcích, kdy jsem začínal učit v Praze a v hradeckém kraji. To jsem byl asi trošku za učitele exota, někdy jsem přistihl žáky, že na mě pohlíželi trošku jinak. Dnes po osmi letech na naší škole v Litoměřicích to prakticky ani nevnímám a nezabývám se tím. Spíš v posledních letech zaznamenávám od rodičů kladný postoj, vnímám i to, že Roma učitele vítají pozitivně i rodiče romských studentů.

Když zmiňujete romské studenty, kolik jich vlastně na vaší škole studuje a jaká je jejich úspěšnost dokončení studia?

U nás v Litoměřicích nežijí Romové v takové koncentraci jako třeba v jiných městech. Nemůžu říct, že bychom byli školou s velkým počtem romských žáků, ale nejsme ani školou, která by zaznamenala nezájem romských studentů o studium. Momentálně máme kolem osmi set studentů a Romů, kteří se za Romy otevřeně prohlašují, u nás studuje tak kolem deseti, což není zanedbatelné číslo. Poslední tři roky si všímám, že romští studenti mají tendenci studia dokončit a nevybírat si jen z učňovských oborů, ale vrhají se častěji i do těch maturitních. Ještě tak pět let zpátky byl objem studentů větší, ale zdálo se, že někteří časem narazili na nějakou socioekonomickou bariéru, kdy rodina neufinancovala dojíždění nebo nákup školních pomůcek. Nebo se z nich stali takoví „školní turisti“, kdy první rok přestupují ze školy na školu, až ze vzdělávacího procesu nakonec úplně vyskočí.

Myslíte si, že současný výběr učebních oborů odpovídá reálné poptávce zaměstnavatelů?

Nevím, jak to funguje jinde, ale třeba naše škola se snaží neustále inovovat studijní obory a přizpůsobovat je poptávce v regionu. Reagujeme na poptávku po elektrikářích, proto už druhým rokem máme otevřený tříletý obor elektrikář, od září proběhla i třetí aktualizace oboru hotelnictví a turismus, který si nejvíce vybírají romští studenti. Plánujeme otevřít nové obory pro cestovní ruch, animátorů a průvodců, v oblasti gastronomie se zaměřit na hotelovou gastronomii. Nabízíme studentům i několik maturitních oborů, jako je sociální činnost, mohou studovat předškolní a mimoškolní pedagogiku nebo pedagogické lyceum, které je spíše gymnaziálního charakteru.

Je problém umístit studenty na praxe, když třeba mají piercingy, růžové vlasy, výrazné tetování, cizí přízvuk? Máte od poskytovatelů praxí informaci, že si zákazníci nepřejí, aby je obsluhoval třeba Rom?

Romští studenti nikdy nebyli odmítnuti na praxi jenom kvůli barvě kůže, hotel v Karlových Varech si je naopak velmi pochvaluje a Romové patří mezi jedny z nejlepších na praxi. Ale pokud jde o výrazné tetování, tak většina smluvních pracovišť je ztotožněná s naším kodexem, jak by měl vypadat pracovník ve službách a který je zakotven i ve školním řadu. Každý uchazeč o gastronomický obor se s ním musí ztotožnit. Pokud někdo bude mít piercing, musí být přelepený. Výrazné tetování, dnes běžné u mladých, zase zakryté dlouhou košilí. Ale stává se, že studenti mají potetovaný obličej, obočí nebo prsty, ti pak nemohou v tomto oboru působit, protože je to proti kodexu, který se běžně v praxi uplatňuje. Jde nám především o to, aby naši absolventi neměli později při hledání práce problémy s odmítnutím.

Proč podle vás učitelé oproti dřívějšku ztratili prestiž a úctu rodičů, a tedy potažmo i studentů?

Každý učitel vám dnes řekne, že je to profese nevděčná. Rodič v dnešní uspěchané době očekává, že může přenést část svých kompetencí v oblasti výchovy a informovanosti dítěte na školu. Mnohokrát to nevychází. My jsme v podstatě vzdělávací instituce, ta výchovná je rovněž důležitá a úzce s ní souvisí, ale je těžké zformovat šestnáctileté dítě, které si nese návyky chování a vystupování z rodiny. Děti kopírují své rodiče, kteří návyky běžné společnosti také občas nemají. Tady to moc smysl nemá, ale třeba v předškolním věku nebo na prvním stupni to naopak smysl má obrovský. Prestiž našeho povolání se snížila na žebříčku hodnot dávno. Naše profese je společensky i ekonomicky nedoceněné povolání. Je to i tím, že dlouhodobě nemáme podporu ani na vládní úrovni, ani u veřejnosti. Mnoho lidí zastává názor, že jako učitel odučíte pár hodin a jdete domů. Neuvědomují si, že děti ve škole tráví podstatnou část dne, něco zahrne příprava, písemky, úkoly… Každá hodina je jiná, každá třída je jiná a dobrý učitel se tomu musí přizpůsobit.

Jak se díváte na šikanu, která se v posledních letech nevyhnula ani pedagogům. Je to nový fenomén, že žáci či studenti šikanují kantory, nebo tu tento problém byl vždycky a jen se o něm dnes daleko víc mluví?

Šikana žádný nový fenomén rozhodně není. Jen se využívají nové prostředky, které jdou s dobou. Ať je to elektronizace nebo jiný způsob, jak na někoho zaútočit. Šikana se vždycky objevovala a objevovat bude, jen je otázka, co je šikana a co obtěžování ze strany studentů. Já osobně mám zkušenost s obtěžováním, kdy před lety vznikly fiktivní profily s mým jménem na různých seznamkách, chodily mi podivné emaily apod. Já to tehdy řešil s klidem, obeznámil jsem o tom policii, a vyšetřování trvalo asi dva roky. A opravdu nejsem sám, kdo se s tím setkal, i někteří mí kolegové mají podobnou zkušenost.

Podle mnohých odborníků narůstá agresivita ve společnosti. Vnímáte to z pozice pedagoga také tak?

Tak, jak narůstá agresivita ve společnosti, narůstá i u studentů. Většinou to začíná nevhodným chováním, které si nesou z domácího prostředí. Já pozoruju, že nejvíce agresivních žáků je v učňovských oborech. Model vyloučení žáka z hodiny, tak jak funguje například v Americe, kde mají pro tyto případy speciální třídu a svou roli do jisté míry sehrávají i psycholog a speciální pedagog, není v našich podmínkách uskutečnitelný. Já jsem toho názoru, že pokud učitel není autorita a student jeví známky agrese, tak se z toho později vyvine konflikt. Učitel by se měl zajímat, proč se tak student chová. Těch problémů může mít několik: doma se něco děje, špatně se vyspal a učitel po něm chce, aby okamžitě vzal tužku a začal psát test. Chování takového dítěte, které je dysgrafik, pochází z rodiny, kde se o něj nikdo nezajímá, nebyl nikdy vyšetřen v pedagogicko-psychologické poradně, nebude stíhat psát, dřív nebo později vygraduje v agresi. Učitel, který problém neodhalí, bude žádat pro žáka trest, ale ten, který problém odhalí a poskytne žákovi podpůrnou pomoc, může tím jeho agresi snížit. A tady má právě smysl inkluze jako taková, může pomoci nejen žákům, ale i učitelům, aby vzdělávací proces byl příjemnější a lépe uchopitelný.

 

Je těžké v dnešní době motivovat děti k lepším školním výsledkům?

Pokud chci po studentovi, aby nějakým způsobem vyhledával informace, chci to současně z několika zdrojů. Dnes není tendence najít si v odborné knize informaci a tu si v jiné ověřit. Dnes sednou ke Googlu a první věc, která na ně vyskočí, je pro ně ta zaručená. Já se snažím se studenty takto nepracovat, a naopak je vést k tomu, aby si informace ověřovali a vyhledávali správným způsobem.

Je z vašeho pohledu školský systém, tak jak je zavedený, v dnešní době dostatečný?

Školský systém, tak jak jej tady známe po generace, je na velmi dobré úrovni. Pokud jej tedy srovnám se školstvím v Evropské unii, nemyslím si, že bychom měli oproti jiným státům jakkoliv školství rozladěné nebo ve špatném stavu. Naopak, spousta i našich studentů odchází do zahraničí jako plně kvalifikovaní zaměstnanci.

Jaký zastáváte názor na jednotné státní maturity?

Osobně patřím mezi zastánce státních maturit, a to i přesto, že mám výtky ke společné matematice pro všechny typy škol. Matematika mi přijde zbytečně přeceněná, až nadhodnocená, a určitě by stálo za to ji rozlišovat. Střední vzdělání student nenabude tím, že složí maturitu z gymnaziální matematiky. Na jedné straně chápu, že pokud chceme pokračovat na vysoké škole, měli bychom mít všichni stejnou startovací čáru. Na druhou stranu by to byla možnost, jak ulevit nejen školám, ale hlavně i žákům samotným, kteří se chtějí dál specializovat na určitou profesi. Jasně, pokud studuji průmyslovou školu a chci jít dál studovat technický směr, pak má matematika v takovém rozsahu smysl. V opačném případě to moc smysl nemá. Ale jsem zastáncem státní maturity především z jednoho prostého důvodu, že nám zprůhlední a zviditelní učňovské školství. Můj názor je, že spousta studentů, kteří jdou na střední školu, často přecení své síly a přijdou na to, že na maturitní obor zkrátka nemají. A právě státní maturita bude společně se státní přijímací zkouškou bariérou, která navrátí zpět do učňovského školství žáky, kteří se budou profesně vzdělávat a nebudou zbytečně utíkat do maturitního vzdělávání.

Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.