Kinga Kali: Poslední otroctví evropského kontinentu

Instituce otroctví byla v Rumunsku – s ohledem na evropskou historii zcela ojedinělým způsobem – zrušena teprve v polovině 19.století, před 157 lety. Zákon, který artikuloval zrovnoprávnění a povinné propuštění „soukromých” cikánských otroků, kteří byli ve vlastnictví bojarů, vstoupil v Moldavsku v platnost 20.února 1856 (o něco dříve, v roce 1855, vyhlásila obdobný zákon Valachie). Nabízí se zde otázka, jak mohlo dojít k tomu, že otroctví v těchto končinách přetrvávalo ještě dlouho po vypuknutí éry evropského osvícenství; v době, kdy byl Dunaj ve smyslu pařížské mírové dohody z roku 1856 prohlášen za mezinárodní paroplavební linku, čímž uvolnil v zemích, o nichž je zde řeč, lodní dopravu a obchod; respektive v době, kdy Franz Liszt v Maďarsku právě psal svou slavnou studii o cikánské hudbě? Odpověď lze podle recentních hypotéz historiků hledat ve společensko-hospodářském kontextu historie rumunské šlechty a jeho vývoji – k tomu se však vrátím později.

Přestože k cikánskému zrovnoprávnění v jednotlivých knížectvích došlo na papíře už před více než stoletím a půl, oficiálně je v Rumunsku osvobození cikánských otroků pravidelně vzpomínáno až od roku 2011, a to 20.února: na legislativní úrovni je pamětní den definován zákonem 28/2011 – do té doby byl v rámci širších komunitních kruhů vzpomínán obvykle výhradně z popudu romských organizací. Fakt, že toto potěšující završení etnoemancipačního procesu, probíhajícího od první třetiny 19.století – neboli zákonem stanovené osvobození cikánských otroků v Rumunsku – začalo být bráno na vědomí až po uplynutí století a půl, vypovídá o mnohém. V první řadě o tom, že proces zrovnoprávnění Romů nebyl dosud ani zdaleka završen a nelze jej zdaleka považovat za uzavřený (což je skutečnost, již vykazují v Rumunsku pochopitelně také další zřejmé známky). Ve srovnání se společenským obrazem cikánů ve východní Evropě 19.století se veřejná mentalita v dané otázce změnila skutečně jen nepatrně: tato historická zátěž má až do dnešního dne značný vliv na jejich společenský status. I dnes přistupuje většinová společnost k Romům nejčastěji coby k občanům druhé kategorie, a to i přes (dosti zžídkavé) integrační snahy oficiálních struktur – za všechny zde zmíním kauzu Romů, sestěhovaných násilím na smetiště z různých městských částí na periferii rumunské Kluže, jejichž ghettoizace byla realizována na objednávku starosty města. I proto je mimořádně důležité si připomínat – jak v romských tak v neromských kruzích – tuto ostudnou (a neúměrně dlouhou) dějinnou etapu, jež platí společně s Porrajmos za nejnelidštější, nejtemnější a nejtragičtější kapitolu této etnické skupiny, a spolu s tím také za ostudnou skvrnu na dějinách lidstva jako takových.

Dějiny cikánského otroctví

Historikové se dodnes přou na téma počátku cikánského otroctví v Rumunsku – v otázce původu a charakteru otroctví (tumunsky robia, romsky rrobija) – této ekonomicko-společenské instituce trvající několik století – se jednotlivé teorie zásadně rozcházejí. (Jen pro zajímavost zde dodávám, že historicky první rumunský dějepisec, který ve svých pracech věnoval podrobnou pozornost „cikánům s mnoha dětmi” – jak je nazýval – byl Dimitrie Cantemir, moldavský panovník a polyhistor ze 17.století). Stěžejní otázkou historiografického sporu bylo už v období mezi dvěma světovými válkami to, zda cikáni do daného prostoru dorazili již jako otroci, nebo zda byli zotročeni teprve rumunskými knížaty, ve společensko-hospodářských podmínkách vytvořených feudálním systémem.

Jedna z dnes nejobecnějši přijímaných teorií tvrdí, že podle tradičního historického pohledu dorazili cikáni na území Rumunska původně jako otroci společně s Tatary, kteří je do oblasti odvlekli, a usadili je zde nedobrovolně. Tak kupříkladu podle historika Nicolae Iorgy sem dorazili v zástupech otroků v letech 1241-1242, společně s mongolskou invazí. Tato teorie jinými slovy předpokládá, že cikáni měli otrocký status už v období středověku, ještě před vytvořením hospodářsko-politických vztahů diktovaných feudálním společenským systémem. V počátečním období se prameny zmiňují nejen o cikánských, ale také o bulharských, tureckých či tatarských otrocích, sloužících na knížecích, klášterních a bojarských panstvích (to se týkalo zejména klášterů v Beszterce, Neamţ, Moldoviţa, Poiana Siretului). Podle jiných teorií však byli do otrockého stavu poníženi nevykoupení váleční zajatci – tuto domněnku sdílí větší počet rumunských historiků; otrocká instituce mladých rumunských šlechticů se zprvu přizpůsobila praxi, obvyklé ve východoevropských státech: nevykoupení váleční zajatci se propadli do otrockého stavu, stejně jako tomu bylo v ruských či tatarských zemích. Cikáni přicházející sem ve vlnách ovšem brzy zatlačili do pozadí tatarské, pečeněžské, kumánské, srbské či bulharské otroky, z dobových listin pomalu zmizely výčty otroků jiných etnik, kteří podle názoru historiků bezmála splynuli s těmi cikánskými a společnost je s nimi začala ztotožňovat. Takto zřejmě došlo k tomu, že se v rumunských knížectvích etnonymum cikánů stalo synonymem termínu otrok.

Historik P.N. Panaitescu však v roce 1939 přišel s alternativní hypotézou, podle které není cikánské otroctví ani zdaleka tak dávného původu, přičemž jednoznačně doporučil historikům, aby namísto přisuzování původu otroctví hektickému období tatarských nájezdů (čímž zároveň jako by zbavovali rumunskou historii břemene), raději učinili pokus podchytit původ této instituce v rámci vlastního historického vývoje a popsat její vznik v jeho rámci. Silnou stránkou jeho do té doby nevídaného předpokladu byl fakt, že nahlížel moment vzniku otrocké instituce jako proces, interpretoval ji v hospodářském a společensko-historickém kontextu a vysvětloval ji tudíž výhradně s pomocí společenských a hospodářských specifik doby; namísto aby ji pojil k jedné konkrétní a ojedinělé hisotrické události. Podle P. N. Panaitesca je instituce otroctví formou podřízenosti a závislostního vztahu, jež se udržela naživu kvůli své společensko-hospodářské funkci: byla produktem rumunského feudálního řádu, který měl na jejím dalším udržení eminentní zájem – podle historika poskytují hospodářsko-společenské podmínky doby dostatečné vysvětlení pro takto dlouhé zachování instituce cikánského otroctví. (Spory historiků pochopitelně dosud zdaleka neustaly; nová teorie pouze přilila olej do ohně – stejnou linii ovšem reprezentují také další historici, například studie Nicolae Gheorghe či Sama Becka podporují identickou teorii o původu cikánského otroctví). Historici z obou stran názorového spektra se nicméně shodují na tom, že cikáni plnili důležitou roli v hospodářství feudálního systému, o němž lze předpokládat, že nejen generoval, ale také udržoval společensko-hospodářské podmínky, vedoucí v konečném důsledku k cikánskému otroctví. Vlastnictví cikánských otroků patřilo k majetku a symbolickému statusu feudálních elit. Otroci neobohacovali svého feudála ani tak svým počtem, jako spíš kvalifikovaným pracovním výkonem. Na jejich práci závisel v podstatě celý chod hospodářství, ať už je řeč o kovářích-zbrojířích, kovářích, vyrábějících podkovy, zámečnících, klempířích, dřevorytcích, dlabačích necek, rýžovačích zlata, kotlářích, košíkářích či cikánech, obstarávajících roli bavičů: medvědářích či pěvcích-muzikantech (za potomky posledních jmenovaných, tzv. lăutarů, se považují kupříkladu členové světově proslulé skupiny clejanských hudebníků Taraf de Haïdouks). V jednotlivých knížectvích plnili cikánští otroci pravidelně také roli městských metařů – a, což je ještě významnější – také městských katů. Během středověku tedy tvořili důležitou společenskou kategorii, a to i přes svůj otrocký status, ať už je řeč o cikánech panských, klášterních či o těch, kteří byli majetkem bojarů.

Nejranější pramen pocházející z území dnešního Rumunska, který dokládá jednoznačnou přítomnost cikánů, pochází z října roku 1385: v darovací listině rumunského knížete Dana I. čerstvě dostavěnému Tismanskému klášteru Panny Marie se krom většího množství stavovských statků hovoří také o 40 cikánských stanovištích, na základě někdejších statků Vodiţa-ského kláštera sv.Antonína lze tedy usuzovat, že o přítomnosti cikánů coby majetku lze v daném knížectví hovořit už o dost dříve. Cikány z tismánského kláštera od té doby pravidelně zmiňují také listiny ze 14.-15.století. (Za zmínku stojí, že konec 14.století platí v poměrně pozdě založených rumunských knížectvích za zlatý věk organizace církve a mytologické období zakládání klášterů). Jiná darovací listina z roku 1388 zase dokládá, že valašský kníže Mircea cel Bătrân věnoval jím založenému klášteru Cozia 300 cikánských stanovišť – což mohlo znamenat skutečně velký počet cikánských otroků, vzhledem k tomu, že jedním stanovištěm byla obvykle míněna jedna velkorodina. Ze stejné doby pochází také první zmínka o cikánech v Sedmihradském knížectví: podle listiny z Fogarasföldu patřilo valašskému bojaru Mirceovi cel Bătrânovi 17 tzv. stanových cikánských otroků (’ciganus tentorianus’).

V Moldávii se o jejich přítomnosti hovoří poprvé konkrétně v roce 1428, taktéž v darovací listině, jejímž prostřednictvím věnuje Sándor Jó klášteru Beszterce celkem 31 cikánských stanovišť a 12 tatarských chalup, respektive také několik otroků bulharských – zmíněný klášter pak, jak vyplývá z pozdějších dokumentů, vlastní cikánské, tatarské a bulharské otroky v poměrně hojném počtu. (O sedentarizační politice moldavského knížectví je mj. třeba vědět, že v roce 1418 přijalo a usídlilo celkem 3000 arménských rodin, jejichž jedna část později přesídlila do Sedmihradska, kde založila tamní arménskou diasporu. Masový příchod cikánů do Moldávie datují historici stejným datem – o tomto migračním procesu jsme se již zmínili výše.) V obdobných moldavských darovacích listinách jsou zmíněni také cikáni patřící ke klášterům Visnevati a Moldaviţa (datovatelné podle listin z let 1429, respektive 1434). Tyto rané prameny zmiňují cikány už od začátku coby majetkové příslušenství, přičemž je zde na místě zdůraznit, že v daném historickém období byla finanční hodnota cikánských stanovišť velmi vysoká. Ze svědectví dobových listin mimo jiné vyplývá, že téměř půl století vládnoucí vajda, István Nagy, se často vracel do Moldávie z vítězných tažení s několika desítkami tisíc cikánských otroků (na základě dokumentů z let 1471 a 1474), z nichž velkou část věnoval klášterům.

Práva cikánů a práva nad cikány

Přestože stáli cikánští otroci v Moldávii a Valachii na nejspodnějším stupni společenské hierarchie, hráli mimořádně důležitou roli v jejím ekonomickém životě, a to zejména prostřednictvím řemesel, která ovládali a provozovali. Instituce otroctví nebyla zprvu upravena zákonem, nýbrž tzv. zvykovým právem. V oficiálních listinách se termín otrok (rob) objevuje teprve od počátku 17. století – do té doby sloužil k pojmenování společenského statusu termín cikán. Zákoník moldavského vajdy Vasile Lupa, zveřejněný roku 1646 (Pravila lui Vasile Lupu) již shrnuje nařízení týkající se otroků do 4O článků. Procházíme-li jednotlivé paragrafy valašského trestního zákoníku z roku 1818, nalezneme zde kupříkladu následující právní vyjádření: „Každý cikán se již otrokem rodí.”, respektive „Cikáni bez majitele jsou majetkem knížectví.” Ze stejného období pochází také jeden z nejotřesnějších dokumentů – v roce 1837 vzpomíná rumunský dějepravec Mihail Kogălniceanu na věci, které spatřil v dětství v hlavním městě Moldávie, Kišiněvu: „viděl jsem lidská stvoření, jež nosila na rukou i na nohou řetězy, jiným zase obepínaly čela železné obruče, další měli na krku obojek. Ti nejnuznější z cikánů byli trestáni bičováním a jinými, ještě krutějšími, tresty: nechali je hladovět, byli zavěšováni nad oheň, zavíráni do samotek či vhazováni do ledové řeky. Vysmívali se svátosti jejich manželských svazků: odtrhávali jejich ženy od mužů, dívky od jejich rodičů, kojence od prsů jejich matek, a tak je dále prodávali obchodníkům, přicházejícím sem z nejrůznějších venkoských částí Rumunska, na způsob dobytka.”

Zájmy majitelů otroků tak byly chráněny jasně ohraničenými právními nařízeními (drept ţigan – což je termín, jenž v doslovném překladu znamená, vskutku ironicky, „cikánské právo”, ve skutečnosti však znamenal právo nad cikány) – pomocí těchto zákonů vládli neomezenou mocí nad takřka každičkým momentem života otroků. Cikánské otroky mohli jejich páni volně kupovat i prodávat, stejně jako svá zvířata – jejich cena se s postupem doby měnila. V roce 1785 tak měla například v Moldávii cikánská žena cenu 50 stříbrných, muž-otrok pak 60 stříbrných – děti do 14 let stály polovinu. Peněžní hodnota otrokyně závisela mimo jiné na její kráse či tanečním umění, svou cenu měl také zpěv, kuchařské schopnosti či schopnost předpovídat budoucnost. V případě cikánských mužů byla rozhodujícím faktorem jejich praxe a zručnost v jednotlivých řemeslech. Velice podporovány byly také sňatky mezi jednotlivými otroky – děti, vznikající z jejich svazků, rozhojňovaly majetek pána. Fungovala také praxe párování (podobně jako u černošských otroků na americkém Jihu), v jejímž rámci bylo s fyzicky mimořádně vybavenými muži a ženami zacházeno na způsob domácího skotu a byli plánovaně párováni.

Ve Valachii a Moldávii tak majitelé otroků disponovali mnohem přísnějšími, a také nelidštějšími pravidly než v Sedmihradsku, které spadalo pod země Maďarské koruny. Otroci z rumunských knížectví měli povětšinou právo pouze na vlastní život – což obvykle znamenalo také to, že se jejich majitel musel starat o to, aby zůstali naživu (přestože pro dobové právo nebylo charakteristické, že by byl za vraždu cikána odsouzen byť jediný velmož, a to ani v případech, kdy byl čin zcela zjevný). Vývoj života každého otroka byl zcela závislý na feudálovi, i navázání sňatku bylo možné výhradně s jeho svolením – a pokud byli otroci majetkem dvou různých pánů, bylo třeba získat povolení obou. Pokud se cikánští otroci sezdali bez tohoto svolení, byli rozděleni, což platilo i o jejich dětech, coby předmětu vlastnictví a užitečné pracovní síle.

Práva cikánů v rumunských knížectvích procházela v průběhu historie spíše zanedbatelnou transformací. Až od 18.století – 400 let od počátků otroctví – byl jejich sňatek prohlášen za nerozlučný a majitelé otroků již neměli právo rodiny rozdělovat a odebírat děti rodičům; to vše pochopitelně s platností čistě teoretickou. Také sňatky s cikánskými otroky tvořily zajímavou transgresivní sociální kategorii: předstoupil-li tehdy jedinec „rumunského původu” před oltář s cikánem, sám na sebe tímto krokem přijal otrocký status. Existoval ovšem také společenský posun v opačném gardu: otrok, jemuž feudál ve výjimečném případě „udělil milost” a osvobodil jej z otroctví – což byl skutečně zcela sporadický jev – se stal „Rumunem”, neboli svobodným člověkem.

V Sedmihradsku, náležejícímu k Maďarskému království, byla společenská situace cikánů nesrovnatelně lepší – krom částí, spadajících přechodně pod správu moladvských, respektive valašských vajdů. Cikáni se zde stali už v letech 1400 nevolníky Koruny, a tento jejich staus zůstal zachován i v časech turecké okupace. Být nevolníkem Koruny znamenalo, že měli právo se po zemi pohybovat prakticky svobodně, přechodne se usazovat na územích patřících ke Koruně, měli právo na autonomii v rámci vlastního kmene, nevztahovala se na ně branná povinnost, bylo jim uděleno právo svobodného vyznání (přesnějši řečeno, Koruna tolerovala, že nevyznávají křesťanství). Výměnou za tato práva odváděli sedmihradští cikáni Maďarskému království stanovenou daň, jejíž výše byla mnohem nižší než jakou platili ti, co zde byli řádně usazení. V 16.století bylo v Sedmihradsku založeno cikánské vojvodství, usedlí cikáni, kteří se zřekli nomádství, však zíroveň ztratili svá dosavadní privilegia. Také v časech vlády Habsburků se v Sedmihradsku programově pokoušeli o sedentarizaci cikánů – pouze s dílčím úspěchem.

Zrušení otroctví – cikánská emancipace

Teprve ve druhé třetině 19.století byla na území rumunských knížectví, pod vlivem osvícené rumunské generace intelektuálů studujících na západě, artikulována myšlenka, že otroctví je ostudným barbarstkým pozůstatkem minulosti a je třeba je co nejdříve zrušit. Od roku 1830 zde posiluje abolicionistické hnutí: v roce 1837 osvobodil moldavský kníže Grigore Alexandru Ghica několik tisícovek cikánských rodin, které byly do té doby majetkem státu, v roce 1840 získali svobodu také další moldavštví knížečtí a klášterní otroci. V těchto letech získává hnutí za osvobození otroků v Rumunsku čím dál větší počet sympatizantů – nezapomeňme, že jde o dobu, kdy Rumunsko přeci jen usilovalo o ztotožnění se s hodnotovým řádem Západu a za svůj modernizační vzor považovalo Francii. V roce 1848 pálí bukurešťští univerzitní studenti veřejně zákony o otroctví. Díky modernizačním snahám je v letech 1843 a 1856 cikánské otroctví v Rumunsku postupně zrušeno: svobodu získají nejprve panští cikáni, následně klášterní a nakonec tí, kdo byli ve vlastnictví bojarů.

V Moldávii byl zákon o zrušení otroctví přijat 22.prosince 1855: jedním z jeho strůjců byl právě již zmíněn Kogălniceanu; v únoru 1856 pak odhlasoval zrušení otroctví také valašský kníže Barbu Ştirbei. V důsledku toho bylo 20.února zveřejněno nařízení, jímž vstoupilo v platnost osvobození otroků a jež zajišťovalo všem „obyvatelům cikánského původu” na území Rumunských knížectví rovnoprávnost. Ve smyslu daného nařízení bylo majitelům osvobozených otroků vypláceno odškodné ve výši deseti zlatých za každého cikána – odškodné bylo během následujících let vypláceno ze státního odškodňovacího fondu. Zákon nařizuje osvobozeným cikánům usazení, nomádům dává možnost svobodné volby ohledně konkrétní vesnice, kde tak učiní, i oni jsou však povinnováni mít trvalé bydliště – bývalé otroky bojarů pak usazuje místní vedení v blízkých městech a vesnicích, s ohledem na výběr samotných cikánů.

Tyto zákony představovaly poslední etapu téměř dvě desetiletí trvající, nadmíru významné společenské reformy – do dnešního dne však nelze říci, že by tato společnost dospěla ke kýžené sociální rovnosti. Podle kvalifikovaných odhadů se osvobození týkalo celkem čtvrt milionu otroků. Zrovnoprávnění vedlo z pochopitelných důvodů k masovým exodům bývalých otroků, nejprve do sousedních zemí, odtud do západní Evropy a ještě později do Spojených států – velká část osvobozených nevěřila, že bude mít jejich rovnoprávnost v Rumunsku dlouhého trvání. Tuto migrační vlnu z 19.stoleí považují historici za 2.velkou migraci tohoto etnika. Byla to právě tahle vlna, s níž na území Maďarska dorazili v hojném počtu tzv. „olašští cikáni”.

Po proběhlé společenské reformě lze v Rumunsku vysledovat společenskou mobilitu týkající se cikánů: se zrovnoprávněním se zároveň rozběhl proces společenského pozvednutí Romů, což vedlo mimo jiné k tomu, že mnoho z nich opustilo svá tradiční řemesla a pokusilo se uplatnit v jiných oborech. Mihail Kogălniceanu píše v roce 1891: „Přestože od vyhlášení rovnoprávnosti neuběhlo ještě ani 50 let, z cikánských řad se nám již dnes rekrutují živnostníci, umělci, vynikající vojenští důstojníci, lékaři, ba i parlamentní poslanci.”

Kogălniceanu tak de facto zformuloval podstatu plánovaných společenských transformací, zahájených rokem 1856. Přesto nelze říci, že by byl proces zrovnoprávnění Romů v Rumunsku završen, což ostatně platí o celém východoevropském bloku – 157 let po zrušení cikánského otroctví jsou Romové většinovou společností dosud cejchováni, stále zde panují staré, přetrvávající stereotypy, i nyní je vůči nim uplatňována společenská ostrakizace. A právě v zájmu transformace této mentality požadují romské neziskové organizace opakovaně a pravidelně, aby byl historický fakt cikánského otroctví zaveden do učebnic v rumunském školství.

Kinga Kali