Karel Holomek: Rok 2012 byl rokem propadu, ale i nadějí

Bývá dobrým pravidlem se vždy koncem roku zamýšlet, jaký ten rok vlastně byl,
co špatného i dobrého se v něm událo, a na základě toho předvídat, zda příští
rok – i roky další – budou lepší nebo horší. Nic víc se s tím asi nedá dělat,
protože naše osobní touhy a přání se díky našemu úsilí, s ohledem na širší
okolnosti, jen stěží naplní.

Tím nechci říci, že každý z nás nemá býti angažovaným občanem a usilovně
pracovat při nápravě věcí veřejných i soukromých. Ale právě toto prozření, které má úzkou souvislost s mým poměrně zralým věkem,
mne vede k tomu, abych úvahy konce roku a prognózy na rok příští příliš
neprožíval.

Budiž tedy, přesto si všimnu právě těch širších okolností, které ovlivňují vše
další.

Naše vláda se potácela na hraně existence a zachránila se vždy na poslední
chvíli. Její úsilí o prosazování reformní legislativy bylo paradoxně příčinou
jejích potíží, protože opozici i občanstvu se připravované reformy příliš
nezamlouvaly. Vyvolaly rozčarování nejméně poloviny národa a pro romskou
populaci znamenaly propad na ještě hlubší dno než dříve. Varování ombudsmana nic
neplatilo, nikdo ho nebral vážně.

Hlas lidu ani protesty davů rovněž nic nevážily. Dokonce se ozvaly protestní
hlasy z řad koaličních poslanců, kterým spíše než o věc samu šlo o to, jak
získat více moci a z ní plynoucí skvělé až lukrativní pozice. Když přišel na
přetřes pád vlády a hrozba rozpuštění parlamentu, raději couvli, protože by
přišli o prebendy v podobě skvělých trafik, jak jinak. Tím se dostáváme obloukem
k reformám, které byly tím pádem zachráněny.

Malý človíček však přišel opět zkrátka: ti, kteří mu měli sloužit a pracovat
pro něj, měli moc práce s udržením pozic a přemýšlením, jak to udělat, takže na
lidi dost zapomněli.

V tomto směru nás do příštího roku zcela evidentně změna nečeká.

Začátkem příštího roku končí pan prezident Klaus a o něm si také něco povíme.
Ale tím pádem se vyrojilo tolik kandidátů na prezidenta, že je skutečně s
podivem, že mezi nimi nenacházíme nějakou Romku nebo Roma. V té konkurenci by se
moc neztratili. No, už se stalo!

Avšak zkoumání názorů kandidátů je hodno naší pozornosti. Tak (dnes již bývalý
kandidát) pan Okamura doporučpval Romům, aby založili vlastní stát, a nezastírá,
že by byl potěšen, kdyby tam pak všichni Romové aspoň z Česka odešli. Jak milé!

Paní „Bobo“ zase prohlašuje, že nepřizpůsobiví nám nebudou diktovat, jak a komu
dávat peníze. Miliardové korupce jí evidentně nevadí, zato sociální dávka ve
výši 6 000 Kč měsíčně pro nepřizpůsobivého ano.

Z pana prezidenta Klause se postupem času až ke konci jeho mise stal téměř
neúprosný nepřítel Evropské unie a její Nobelovu cenu považuje za tragedii,
ne-li za skandál. To nám, Romům, dělá ovšem pan prezident naschvál, protože pro
nás je EU jediná naděje, že aspoň někdo řekne našim autoritám, jakých prohřešků
se Česká republika právě proti nám dopouští.

Aby toho nebylo dosti, došlo to tak daleko, že náš pan premiér Nečas ani
nejel do Bruselu na Den lidských práv 10. prosince, kdy reprezentace EU Nobelovu
cenu přebírala, a poslal tam jen velvyslance. To je jistě skandál, klidně bych
tam jel, kdyby mne pan premiér pověřil, abych třeba s díky vyjádřil svůj postoj
k EU a ocenil její podporu věci lidských práv.

Ale v tom to právě vězí: lhostejný postoj pana premiéra k lidským právům
dokumentuje nejen jaksi přílišné názorové přilnutí k jeho„guru“, ale i jeho
opravdovou „nepodporu“ lidských práv, abychom se drželi terminologie užívané tam
nahoře na Hradě. Ostatně rozprášení Sekce lidských práv po všech možných
rezortních koutech, které má vláda v úmyslu, říká jasně, jak se to u nás s
lidskými právy má.

Bylo by jistě zajímavé zkoumat, jaké postoje prezidentští kandidáti zaujímají
vůči EU, a podle toho se ve volbách zařídit. Tento přístup by mohl být jedním z
našich novoročních předsevzetí.

Tož tak! Doufám, že popis letošních událostí, který zdaleka není úplný,
nevyvolává v pozorném čtenáři skepsi nebo nedostatek víry v lepší časy. To jsem
neměl v úmyslu.

Právě naopak! Horší to totiž už ani být nemůže. Což nemusí být vnímáno jako
věcný argument, vycházející z konkrétních signálů vedoucích ke zlepšení. Jinak
to ovšem nemůže dopadnout, nechceme-li opravdu, aby se naše republika stala
republikou banánovou, prožranou korupcí, pokrytectvím, nekulturností a arogancí
v chování politiků státních i regionálních.

Ale jestli to tak bude nebo nebude, je taky trochu naše věc. Trochu? Úplně
zásadně hlavně naše věc! Dovolili jsme našim papalášům strašně moc. Je třeba je
definitivně odstřihnout od všech lumpáren. Nevíte jak? Já taky přesně ne.
Nepochybně musíme hledat cesty a možnosti na půdě občanské společnosti a jejího
posilování.

A to budiž náš program pro příští roky a v tomto smyslu pracujme. Věřte mi,
že pak se změní i postoj lidí v celé společnosti i vůči nám Romům. Problém
soužití ukázal slabiny naší demokracie a zasloužili se o to Romové, byť možná
nevědomky. Teď ukažme i své angažmá ve schopnosti čelit nedostatkům ve svých
řadách, ale i mimo ně.