Jozef Miker: Cítím se být vlastencem

Před necelým rokem jsme tématu identit(y) věnovali celé číslo (RV 4/2012). V rubrice „Pod povrchem“ se problematikou její plurality zabýval etnolog a sociální antropolog Zdeněk Uherek. Také první letošní Romano Voďi se k tématu identity, její konstrukce a realizačním mechanismům vrací, tentokrát prostřednictvím nedávno proběhlých prezidentských voleb a jejich ohlasu v řadách romské menšiny.

Jak obtížná může být pro příslušníka negativně vnímané minority otázka identity, ilustrují případy, kdy jsou jednotlivci žádáni o svobodnou identifikaci s širším celkem. Na pozadí nedávných prezidentských voleb, skrze příbuzné téma způsobu percepce a vztahu reprezentantů minority k „domácí“ politické agendě, chápané příslušníky majority jako výsostně vlastní, vyvstala na stránkách Romano Voďi otázka po povaze a podobách identity znovu, v mírně odlišném nasvícení.

Jozef Miker

Patřím ke generaci Čechoslováků. Když jsme se z východoslovenských Sobranců přestěhovali do českých Teplic, chodil jsem do 7.třídy ZDŠ . V občanské nauce jsme tenkrát probírali vlastenectví a pan učitel se mě zeptal, jak to cítím. Vyprávěl jsem mu o svém dědovi, který bojoval v 1. světové válce, v roce 1936 odešel od rodiny do Španělska jako interbrigadista a vrátil se v roce 1945 s generálem Svobodou. Taky o tom, kde všude bojoval; od Sokolova přes Dukelský průsmyk až po Prahu. Řekl jsem, že se cítím být vlastencem, že je to dokonce mou povinností. Spolužáci se mi smáli, že cikáni žádnou vlast nemají. Pan učitel se rozčílil a řekl: "Cikáni žijicí v Československu žijí ve své vlasti“.

Každý z nás, kdo byl na vojně, přísahal věrnost vlasti. Po rozdělení republiky jsme přijali české občanství. Mnohé z nás zajímá česká kultura, české filmy, naše ženy obdivují české zpěváky. Mnoho mladých Romů mluví už jen česky. Často se stane, že i když odejdou za lepším životem do zahraničí, po nějakém čase se přece jenom vrátí. Zajímá nás politické dění v naši zemi. Chodíme k volbám, volíme Čechy do zastupitelství, parlamentu či senátu; nyní jsme poprvé volili i prezidenta (ačkoli se přiznám, že druhého kola jsem se, jako mnoho dalších Romů, nezúčastnil, protože naši favoriti do 2. kola nepostoupili.) Mnozí z nás jsou sportovní fandové: prožíváme ligu stejně jako MS nebo olympiádu. Když jsem byl před časem u bratra v Anglii a jeden Pákistánec se mě ptal, odkud že to pocházím, rozčílil jsem se: doktor, a neví, kde leží Česká republika!

My Romové jsme vlastenci, kteří milují svou vlast – Čechy – jejichž vlast však nemiluje je. Proto bychom chtěli, aby nás naše vlast milovala stejně, jako milujeme my ji!