Jarmila Vaňová: Romové jsou obvykle na okraji zájmu veřejnosti i samospráv
Jarmila Vaňová, novinářka, která vyměnila žurnalistiku a tvorbu televizního národnostního pořadu za terénní sociální práci na nechvalně známém slovenském sídlišti Luník IX, svého rozhodnutí zpětně nelituje. Sama říká, že nešlo nedělat sociální žurnalistiku, když se každodenně setkávala s lidmi, kteří se nacházeli v zoufalé situaci a sami nevěřili, že se dá v jejich životě cokoliv změnit.
Jak pro vás bylo náročné dělat kvalitní novinařinu ve vyloučených lokalitách a romských osadách? Přijedete tam, něco natočíte, ale co dál…?
Z mého pohledu to nebylo těžké. Vyloučené a segregované romské lokality byly mým pracovním terénem. Že jsem Romka a ovládám romštinu, mi umožňovalo být lidem blíž, působit důvěryhodněji, mnoho věcí mi nebylo nutné vysvětlovat. Vždy jsem ale měla na paměti, že moje etnicita nemůže převažovat nad profesionalitou. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat Romy jako hodnotné lidi, nebrat jim jejich lidskou důstojnost. Ze začátku jsem se setkávala s tím, že samotní Romové mi říkali, „už tolik novinářů tady bylo, a vždy nás jenom zesměšní. Co vy vyřešíte a jak nám pomůžete?“ Na to jsem odpovídala, že jim neslibuji, že jejich problém vyřeším, ale dám jim prostor na to, aby oni sami ve svém mateřském jazyce vyjádřili to, co cítí, mluvili o tom, co považují za důležité.
A to je krůček k tomu, aby se informace dostala k široké veřejnosti, k těm, kteří mají kompetenci to řešit. Ostatně naše natáčení nebyla jen o práci, strávila jsem v lokalitách hodně času, vyslechla jsem si kopec problémů, často jsem jim mimo kamery radila co dělat. Přestože nebylo cílem problém i vyřešit, naší snahou se mnoho věcí podařilo správně nasměrovat, například dobrou komunikací se starosty.
Má i „pouhé“ informování moc něco změnit?
Samozřejmě, že ano. Bez pravdivých a nezkreslených informací bychom žili v zajetí manipulace, lží a polopravd. Dělala jsem vlastně sociální žurnalistiku. K romskému tématu se nemůžete postavit bulvárně. Vyvažovat to oproti jiným médiím je náročné, ale je potřeba to dělat právě tímto způsobem. Už tím, že se těmto tématům novinářsky věnujete, pomáháte. Úkol médií je nezastupitelný. Vždy je však na novináři, do jaké míry bude pravdivý a nakolik podpoří zažité klišé či stereotyp.
Západní novinařina se daleko víc orientuje i na pozitivní zprávy, ale u nás i na Slovensku převažují pořád ještě ty negativní. Čím to je?
Každý extrém je škodlivý, protože nám to může zkreslit skutečný stav a realitu. Divák může nabýt pocit, že všechno je špatně. Na druhé straně se nemůžeme tvářit, že všechno je jen dobré. Obojí jsou pravdivé informace a měly by být vyvážené.
Jak se zpětně díváte na národnostní pořady? Neměla by se jejich témata objevit i v hlavním vysílání? Jsou určeny pouze Romům, nebo mají sdělit něco o Romech směrem ven?
Především Romům. Samozřejmě, že jsou témata, která zajímají z různých důvodů i většinovou společnost. Národnostní program nemá být v žádném případě vnímán jako nějaká pomůcka pro majoritu nebo nějaké informování o Romech. Má vycházet z potřeb komunity, jejího jazyka a samozřejmě má mít vizi jak informovat a zároveň mít i pozitivní vliv na komunitu i veřejnost. Romská témata se objevují i v hlavních vysíláních, ale víme všichni, že převážně v podobě bulvární či negativní informace, často podporující stereotypy.
Jak jsou podle vás romská média a samotní romští novináři, kteří se věnují romským tématům, vnímáni? Stejně jako ti většinoví?
Stávalo se často, že jsme se věnovali velmi vážným tématům, která v široké veřejnosti příliš nezarezonovala. Mělo to více důvodů, třeba vysílací čas. Pokud se po čase objevil novinář, který nebyl Rom a nepracoval pro romské médium, a to stejné téma znovu „objevil“, stávala se z něj doslova hvězda, protože on měl přece tu odvahu… U romských novinářů se na to nikdy nebude pohlížet stejně, i kvůli jednostrannosti témat. Ta jsou ale tak široká, že se dají pokaždé zpracovat minimálně tak dobře, ne-li lépe, než by je zpracovali většinoví novináři. Vždy je to ale o osobnosti, nedá se škatulkovat.
Někteří romští novináři na Slovensku kandidovali ve volbách za romské strany. Není to střet zájmu?
Pokud kandiduje veřejně činná osoba z médií, musí se na čas, kdy kandiduje a dělá si předvolební kampaň, z médií stáhnout. Tak tomu bylo i u mě, když jsem kandidovala do obecního zastupitelstva, kde působím už druhé volební období. Tehdy jsem kandidovala za obec s 1800 obyvateli, protože Romové tam neměli žádné zastoupení a já jim chtěla ukázat, že o věci veřejné je třeba se zajímat. A že působení v samosprávě vám dává větší možnosti na dosahování potřebných změn.
Dnes jsou tam už spolu se mnou další dva romští poslanci. Nevidím rozdíl, zda se kandiduje za romské nebo neromské strany, ovšem pravdou je, že větší šance na úspěch ve velkých volbách je ve straně majoritní, pokud získáte zvolitelné místo. Já jsem kandidovala v ostatních komunálních volbách za romskou stranu, ve které i dnes působím, protože lokální úroveň je v tomto jiná, tam je šance na úspěch i přes romskou stranu, záleží, jaké šance v lokalitě máte.
Co byl pro vás osobně nejsilnější motiv pro vstup do politiky?
Přesvědčení, že se donekonečna nedá čekat na to, kdy za nás někdo vyřeší, co nás trápí. Je snazší být nespokojený a nic pro změnu nedělat než se snažit být součástí politiky, která rozhoduje, určuje a nastavuje systém, využívá či nevyužívá nástroje pomoci, rozvoje lokality, regionu, země. Zajímá mě lokální a regionální politika, protože v tom prostoru žiji. Romský politik může ovlivnit dění stejně jako majoritní. Příkladů z praxe máme dost – romské starosty, poslance. Romům záleží na tom, aby zejména na lokální úrovni měli své zástupce, protože pokud je nemají, tzv. romská otázka je obvykle někde na okraji zájmu samospráv.
Dnes působíte především jako terénní sociální pracovnice. Jak jste se k této oblasti dostala?
Tím, že jsem celý svůj profesní život novinářsky fungovala v chudých lokalitách, kde vidíte hrozné životní podmínky, posloucháte tisíce strastiplných příběhů, kde vnímáte hlad lidí, zimu, nevědomost a závislost, tak v podstatě vždy nějak pomáháte. Působím sice dost přísně a tvrdě, avšak uznávám hodnoty jako spravedlnost, rovnost, svobodu a úctu k člověku a k životu. A když jsem začala uvažovat, že skončím s aktivní novinařinou v romském vysílání, protože tam se dlouho neúnosně zhoršovala situace od nefunkční komunikace s vedením až po podvody a finanční problémy, zmínila jsem se o tom po jednom natáčení starostovi Luníku IX, se kterým jsem se zběžně znala.
Ten mi hned řekl, „tak pojď ke mně“ – dělat sociální pracovnici. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, ale jak rostlo mé znechucení z redakce, nakonec jsem se rozhodla jeho nabídku přijmout. Věděla jsem, že Luník IX prochází změnami, na které se dlouho čeká, a pokud už mám pomáhat, tak tam, kde je to nejvíce třeba. Sociální práci mám i vystudovanou, takže přestože to pro mnohé včetně mého manžela bylo překvapující, já to brala jako přirozený posun a velkou výzvu. Ale vedle toho učím romštinu i na střední škole – Konzervatoři Jozefa Adamoviče v Košicích – a mám i další aktivity.
Luník IX má pověst, která v lidech vyvolává strach a obavu. Jaký je doopravdy?
Je specifický, ať už složením obyvatel, prostoru, hodnot, či problémů. Možná v mnoha lidech vzbuzuje strach a ti, kteří se tam odváží přijít, se cítí být hrdiny. Je to místo plné dětí, hluku, života, přestože život tam je velmi těžký. Mnozí nesou své břemeno důstojně. Jiní méně. Jak budeme Luník vnímat, je na každém z nás. Záleží jen na tom, s jakým úmyslem tam vstupujete a co očekáváte. Pokud jste vnímaví, postupně dokážete rozlišovat, co je dobré a co ne. Luník je třeba zažít.
Změny se tu však dějí a věřím, že ještě i budou. Po více než 15 letech třeba začalo fungovat veřejné osvětlení. Vybudovala se dětská hřiště, odpočinková zóna. Na sídlišti najdete lavičky, které jsou i po dvou letech v pořádku. Samospráva převzala od města několik bytových domů, které postupně rekonstruuje, zavádí se voda, nové stoupačky, opravují se střechy. Připravuje se nová výstavba, instalují se kamery. Rekonstruují se různé společenské prostory. Odstranilo se neplatičství. A přestože práce je ještě hodně, dá se říct, že se Luník mění k lepšímu. Značně k tomu přispěl starosta Luníku a poslanec města Košice Marcel Šaňa.
V jednom rozhovoru jste řekla, že je třeba zohlednit, jak se lidé v chudobě rozmýšlejí. Co jste tím myslela?
Že i chudoba má svá nepsaná pravidla. Pokud se v tom vyznáte, zjistíte, že romská chudoba je stejná jako každá jiná. Člověk žijící v extrémní či generační chudobě přebírá určité vzorce chování, formy přežití. Vy jako profesionál byste těmto věcem měla porozumět, nesnažit se lidi měnit tak, aby žili podle vás a měli stejné životní hodnoty. Romům ze segregovaných a sociálně vyloučených lokalit se vytýká, že nepovažují vzdělání za hodnotu. Tou se stane v okamžiku, kdy si dokážou řešit bydlení a práci. Matka, která řeší, jestli má co uvařit, nepovažuje za důležité, zda její dítě dostane ve škole jedničku nebo napíše úkoly. Když jí vysvětlíte, proč by měla podepsat zařazení do nultého ročníku, musí to sice udělat sama, ale už má informaci, se kterou může naložit.
Čím to je, že u nás i na Slovensku Romové patří po roce 89 mezi skupinu lidí nejvíce ohroženou chudobou, nezaměstnaností a bytovou politikou?
Říká se, že Romové nebyli připraveni na transformaci společnosti. Z části to je i pravda. Nicméně pravdou je i to, že společnost nás vědomě vytlačovala na okraj, vyčleňovala z procesů a z veřejného života. Samotní Romové reagovali tím, že najednou chtěli všechno své – romský klub na škole, i když tam byl klub pro všechny, svůj romský kostel, i když tam byl kostel pro všechny. Možná jsme neměli sílu se vzepřít a možná jsme jen pozdě pochopili, že segregace měla často pěknou nálepku „pro Romy“. Postavení Romů nebylo nikdy zcela ideální, ale ztráta určitých jistot způsobila příliš velkou závislost. Zajímavé je, že nejprve nás společnost doslova izolovala, aby nás později za velké peníze integrovala. Jak se v tomto daří, vidíme všichni.
Jak vnímáte fakt, že majorita volá po tom, aby se Romové přizpůsobili většinové společnosti, a zároveň jim příliš vstříc nevychází?
Že nenávist a zloba způsobuje, že takoví lidé nevědí, co vlastně chtějí. Pokud uvidí žebrající dítě, budou nadávat, jak se romská matka nestará. Pokud uvidí luxusně oblečené Romy, budou reptat, kde na to vzali. Je to alibismus a předsudky. Tím se ale není třeba příliš zabývat. Měli bychom se naučit fungovat na občanském principu, ne na etnickém. Protože můžete být kýmkoli – Romy, Poláky, Čechy, ale vždy budeme občané dané země. Toto povědomí nám Romům chybí, protože cítíme a víme, že jsme vnímáni jako druhořadí občané a že v první řadě nás ostatní vnímají jako Romy. My však potřebujeme lidi, kteří nám tu pomocnou ruku dokážou podat. Bez jejich dobré vůle, pochopení, vzájemné úcty a tolerance to prostě nedáme. My sami se nemůžeme poddat stagnaci, ale můžeme jednak vyvíjet společenský tlak, mít legitimní požadavky, dokázat se bránit neduhům třeba zejména tím, že se dokážeme starat o své rodiny, vychovat generaci mladých lidí, kteří si své místo ve společnosti dokážou najít.
S tím se pojí i emancipace romských žen. Jak vnímáte jejich postavení třeba i na Luníku?
Na Luníku ani moc ne, i když i tam jsou ženy, které pracují a které se snaží, ale ten posun k vlastní emancipaci mi nepřijde zas až tak velký. Pozice romské ženy je tam stále ještě dost tradiční. Ale určitě to chce jen čas a vytvoření vhodného prostoru. Ostatně v současné době působíme s ženským romským hnutím hned v pěti lokalitách na východním Slovensku. Někde je žen jen pět, jinde deset, ale my nechceme mít hodně členek, chceme být v kontaktu s těmi, které mají zájem a dokážou pak ovlivňovat jiné ženy v lokalitě, a to se nám i daří. Spolupracujeme se ženami ze středního Slovenska a navzájem se podporujeme.
Jak je stále ještě vnímána žena v partnerství, tradiční rodině a v okolí, které je převážně romské?
Hodně záleží na lokalitě, vzdělání a sociálním postavení. V romském prostředí jsou ženy dnes emancipované, vzdělané a úspěšné, ale stále tu jsou i ženy odkázané pouze na manžela, které přísně dodržují status tradiční romské ženy a mnohé jsou s tím natolik ztotožněné, že se v této pozici cítí spokojené. Čím více segregována, sociálně odkázána a vyloučena komunita je, tím je pevnější postavení Romky v tradiční pozici. Ovšem být emancipovaná a zároveň být Romkou se nevylučuje. Tradiční neznamená špatné. Každá kultura má své zvláštnosti, kterými dokáže svět obohatit. Myslím, že jako romský národ máme svou hodnotu a neměli bychom se toho vzdávat jen proto, že nám někdo bude tvrdit opak. V první řadě musí změna nastat v hlavě člověka. Pokud je vyrovnaný a spokojený s tím, kdo je, nemusí tyto otázky donekonečna řešit.
Kdy jste pocítila vy, že je čas být ambiciózní, vzdělávat se a být moderní emancipovanou ženou, která ale neopouští hodnoty tradiční romské rodiny?
Nikdy jsem k ničemu nepřistupovala s ambicemi. Chtěla jsem jen dělat svou práci dobře a mít z ní dobrý pocit. A přestože jsem vždy uznávala hodnoty romské rodiny, šla jsem si vždycky vlastní cestou. Rodina je pro mě na prvním místě. Velkou oporou mi vždy byl můj manžel, který dokázal převzít značnou část odpovědnosti za děti a domácnost. Podporoval mě ve studiu a ve všem, co jsem dělala. Někdy si myslím, že mě posouval i za cenu, že sám obětoval své sny, možná jen podporoval ty naše společné. Děti jsme vychovali tak, aby z nich byli dobří lidé a aby své romství nebraly jako přítěž, ale jako hodnotu.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
