Jarmila Balážová: Nebát se snít a občas si natlouct kolena ...

Letos jsem vánočními dárky a jejich sháněním tak nějak předčasně unavená… A moc
nechápu, čím to vlastně je, vždyť jsem, upřímně řečeno, zase tolik nesháněla,
všehovšudy se to dá spočítat zatím jen dohromady asi tak na tři hodiny prosezené
u internetu. Jenže mě unavuje poslední dobou řada věcí a já marně a marně
přemýšlím, čím to je. Přemíra práce? No, pracuji hodně, všichni kolem mě se na
tom shodují, na druhé straně jsou lidé, kteří rozhodně pracují více.

 Zdál se mi sen, tedy spíš to byla napůl realita a napůl fantazijní
představy, poprvé jsem totiž viděla během pěti hodin dva díly oné opěvované „upírovské
love story“ – Stmívání atd. Obecně musím říct, že mám ráda pohádky a nenávidím
horory. Tohle není horor, ale ti hodní upíři a hodní vlkodlaci pěkně rozjedou
vaši fantazii, tedy moji určitě. Takže jsem se pak bála sama v bytě usnout. No,
k smíchu v mém věku, já vím. Jenže mi to připomnělo mé dětství a kromě toho
strachu pod peřinou a třikrát se opakujícího přesvědčení, že v pokoji nikdo
není, došlo i k vyvolání určitých pocitů z dětství, i těch pozitivních, víte.
Toho, na co jsme se nejvíc těšívali, z čeho jsme měli největší radost, proč
nebylo tak složité nás o Vánocích a i jindy prostě nadchnout, udělat nám radost
a vzbudit v nás opravdový pocit těšení se na něco.

 No jasně, že neprozradím žádnou novinu, s níž by tady už nebyli
psychologové a rozumové různých oborů přede mnou. To, že okamžitě nedostanete
všechno a musíte si na to počkat, v podstatě ohromným způsobem zvyšuje nejen
touhu, ale logicky i hodnotu toho, co tak strašně a v tomto případě nějakou dobu
marně chcete. To je tedy základ, jenže jak to zajistit, když všichni ostatní,
například v rodině, přispěchají s dárečky, máte jediní razit tuhle cestu, sice
správnou, ale řadící vás okamžitě do pozic „nemilovaných“? Kdybych měla ryzí a
neochvějnou povahu, imunní vůči dětským očím, zvládla bych to a utěšovala se
tím, že časem, lety, tedy realističtěji desítkami let, dnešní malí,
neobdarovaní, tím co chtěli, dojdou věku rodičů nebo tet a zjistí, že tříbit
touhu je vlastně strašně moudré. Jenže co do té doby? Nejsem tak morálně
neochvějná, ne v tomto případě. Tak se alespoň snažím přemýšlet o dárcích míň
konzumně, přesněji v kombinaci reklamou nabízených dárků s těmi, které alespoň
vyostřují dětskou fantazii. To je to, co je dětskému věku přece tak blízké, ta
ochota uvěřit v existenci draků, upírů, dobra a zla a všeho, co tak rychle u
většiny z nás mizí v dospělosti. Ta realita života z nás dělá pěkné suchary, ale
chlácholíme se tím, že nejsme naivní, ale praktičtí a moc dobře víme, zač je
toho loket a jak nemilosrdný život dokáže být!

 Ano, víme a přichází to někdy dost rychle a krutě, o to vzácnější jsou
chvíle, kdy je ta vaše ještě chráněna jistým věkem a k němu snít prostě patří!

 Nedá se moc snít o lepším světě bez válek, o tom, že se všichni budou mít
rádi,ale dá se snít o dobru a zlu, to existovalo a existuje stále, i když ne
takto černobíle. Dá se v nás tříbit cit pro to lepší a ochotu oceňovat ty, kteří
líp jednají. Mohou to být super hrdinové z filmů nebo ze sousedního domu anebo
vy samotní! Děti i dospělí si stejně nejvíc pamatují zážitky a emoce, a ty jim
luxusně zabalený dárek, který nic nevzbuzuje, prostě neposkytne.

 Budu-li hodně návodná, je velký rozdíl, když si jen tak rozbalím brusle,
anebo jejich součástí bude to, že ten, kdo mi je dá, byť možná nešikovně, ale o
to víc se to někdy cení, připraví první milou lekci, u níž si možná i potlučeme
kolena, ale budeme rádi a jen tak na to nezapomeneme.

 Takže milí moji, nebojte se, že se „ztrapníte, nechtějte všechno rychle
vykoupit jen penězi, ale investujte i sebe, svůj čas, nápad a ochotu realizovat
s těmi, na nichž vám záleží, něco jen pro ně, klidně bláznivého.

 Přeji vám a sobě, ať každý z nás dokáže o svátcích vánočních alespoň jednu
takovou věc a ať si každý tohle jednoduché a dokonce bez abstinenčních příznaků
proveditelné předsevzetí dokáže aplikovat celoročně.