Ján Slepčík: Ko sal u khatar aval? Kdo jsi a odkud jsi přišel?

Před čtyřmi lety jsme se rozloučili s vynikajícím písničkářem a skvělým
vypravěčem Jánem Slepčíkem „Ačem“ (17. 2. 1950 – 15. 3. 2008). Jako vzpomínku na
něj uvádíme překlad úryvku z jeho nedokončené autobiografie, která začíná poutí
rodiny z Pardubic na východní Slovensko.

Ani ve snu by Janča nenapadlo, co chtějí jeho rodiče udělat. V
devětapadesátém bydleli ještě v Pardubicích, kam přišli hned po vojně. Tehdy se
do Čech přestěhovalo hodně Romů. Jančo chodil v Pardubicích do školy, do třetí
třídy, a měl hodně kamarádů, ale všechno to byly gádžovské děti, protože tam,
kde bydleli, Romové nežili. Jednoho rána, bylo to v říjnu, se Jančo a jeho
sestry probudili – dvě byly starší než on, Anuška a Helena, Lída byla o dva roky
mladší – a všichni čtyři sourozenci udiveně pozorovali, co se to děje. Venku
před domem stálo nákladní auto. Otec s několika dalšími muži nosili skříně a
postele, nakládali je do auta a vezli na nádraží. Jančo a jeho sestry se
rozplakali, že odtud nikam nechtějí. Ale tatínek s maminkou je utěšovali, že
tam, kam pojedou, se jim bude líbit.

K večeru bylo už všechno přestěhováno na nádraží, večer vzali jen kufry a šli.
Na nádraží Jančo a jeho tři sestry ještě plakali. Tři další sestry zůstaly v
Pardubicích, žily už s muži. Nejstarší byla Maryška, říkali jí Phúri, pak Edža,
a ještě Růžena, říkali jí Luksa.

Přistavili rychlík a oni nasedli. Nikdy předtím v rychlíku neseděli, tehdy ještě
jezdily parní lokomotivy, a Jančovi a jeho sestrám se to líbilo tak, že přestali
plakat. Jančo už jel vlakem víckrát, protože tam, kde bydleli, v Pardubicích,
bydlela nad nimi jedna starší paní, Burešová, a ta ho brala na výlety. Ale ještě
nikdy neseděl v rychlíku, celou noc až do Košic nespal a díval se oknem ven.
Ráno, když přijeli do Košic, to bylo už horší, nelíbilo se mu nádraží, bylo
staré a špinavé. V Pardubicích bylo nové nádraží, právě dostavěné, čisté. Ale
žádné z dětí nemluvilo, byly zvědavé, kde budou bydlet. Vydali se pěšky na cestu
a netrvalo to snad ani dvacet minut, když přišli na okraj města. Napjatě
sledovali, kam je jejich rodiče vedou.

Až přišli k takové ulici, která byla celá zarostlá, jenom úzká cestička stoupala
vzhůru do svahu. Jančo se zeptal tatínka, kam to jdou.
„Tady budeme bydlet, mé děti, ještě chvíli do kopečka a už tam budeme.“

Ten kopeček nebyl kopeček, ale kopec, velký kopec. Když došli asi do jeho půli,
tatínek povídá: „Dnes tady přespíme u Lengíčka, mého bratrance, támhle v tom
domku nahoře.“

Lengíček bydlel po pravé straně vysoko nad ulicí. Jeho žena byla maličká,
přezdívali jí Lengáňa. Když už stoupali nahoru tím prudkým svahem, Lengáňa vyšla
ven z domu, aby dala slepicím. Sotva uviděla, kdo se blíží, volá: „Muži, pojď se
podívat, kdo k nám jde, náš Dzigis je tady, i s dětmi!“

Jančo se podíval na své sestry – jaký Dzigis? Nikdy předtím neslyšeli, že by byl
někdo jejich otci řekl Dzigi. Měli co dělat, než se vydrápali až k domu. Všichni
jeho obyvatelé zatím vyšli ven a začali je líbat.

Leng měl jenom dvě děti, byly už větší, jejich dcera měla asi dvouletou holčičku
s nějakým gádžem z Pardubic a synovi Andrišovi bylo už skoro patnáct let.
Pozvali je hned do domu, co měli, nanosili na stůl a mluvili o tom, jak je to
dobře, že se vrátili z Čech domů na Slovensko. (Staří Romové považují dodnes
Slovensko za svůj domov.)

Janča už to nebavilo poslouchat, a tak šel ven na dvorek. Podíval se dolů na
cestu, stály tam nějaké romské děti a volaly ho dolů. Poprvé viděl tolik
romských dětí pohromadě. Zeptal se jich, proč chtějí, aby šel dolů?

„Chceme vědět, kdo jsi a odkud jsi přišel,“ odpověděli mu. Trošku se bál, ale
řekl si, co mně můžou udělat, a sešel k nim dolů na cestu. Jako první k němu
přišli dva kluci, bylo na nich vidět, že jsou bratři, a ten větší povídá: “Já
jsem Ďula od Gába a tohle je můj bratr Milan. Oba mohli být stejně staří jako
Jančo. Potom k němu přišel takový malý světlý chlapeček a povídá: „Já jsem Ďoďo,
maminka mi řekla, že jsme příbuzní.“ Stranou od nich stál ještě čtvrtý chlapec,
ten vypadal úplně jako gádžo a byl z nich největší.
„Já jsem Gejza, a jestli si myslíš, že když jsi přijel z Čech, že tady budeš
dělat frajera, tak můžeš hned dostat!“

A hned skočil na Janča, ale ten se nedal a začli se prát. Nebyla to rvačka, jako
když se rvou chlapi, jenom zápasili, jednu chvíli byl vespod Jančo, druhou Gejza,
a pak je od sebe chlapci odtrhli. Potom ještě seděli na cestě a vyprávěli
Jančovi, co dělají celé dny, a Jančo jim vyprávěl o Čechách, co on tam dělal a
jaké měl kamarády. Chlapcům nešlo do hlavy, jak to, že neměl romské kamarády.
Gejza seděl stranou a poslouchal. A jak tak mluvili, ani nevěděli, jak to
uteklo, a už byl oběd. Jančova maminka, Márinka, tak ji všichni oslovovali, ale
pokřtěná byla Helena, na Janča volala: „Synáčku, pojď jíst!“

Kluci mu řekli, že přijdou po obědě. Jančo vešel do domu, k obědu byla slepičí
polévka a pečené slepice. Matka se ho ptala, s kým to venku mluvil.

„To byli romský kluci, mámo,“ řekl, ale to, že se pral, nezmínil. Vzal si své
jídlo a šel jíst ven před dům, styděl se jíst před lidmi, které dobře neznal, a
venku bylo tak krásně. Po obědě pro Janča přišli kluci a vzali ho k Romům, kteří
bydleli o něco výše. Gejza s nimi ale nepřišel, čekal na ně nahoře. Kluci
ukázali Jančovi kde kdo bydlí a Gábův Ďulka povídá: „Pojď, Jančo, s námi,
ukážeme ti, kde rostou dobrá jablka a hrušky.“ Přivedli ho do velikánské zahrady
a prováděli ho po ní, Jančo si myslel, že je to jejich zahrada, a tak se zeptal
Ďuly: “To vy máte tak velikánskou zahradu?”

Ďula se začal smát. „Ne,“ řekl. „To je Seranky.“ „Kdo to je?“ zeptal se Jančo.

„Jedna gádžovka, co tady bydlí.“
„A nebude na nás křičet?“
„No a co, ať si křičí, když přijde, tak utečeme, tys ještě nikdy nebyl krást?“

„Ne.“
„To nic, my tě naučíme.“
Jančo jim na to nedokázal odpovědět, styděl se jim říct, že se trochu bojí. Jak
tak mluvili ani nevěděli odkud, přišla taková stará gádžovka s holí v ruce. Ďula
povídá: „To je ona, Serankaňa, ještě neutíkej, počkáme, až bude blízko.“
Gádžovka z dálky volala: „Čekaj Šuštotár, ja ci dám!“ Když už od nich nebyla
daleko, řekl Ďula: „Teď utíkáme!“ Když už byli venku ze zahrady, zeptal se Jančo:
„Co to volala ta gádžovka?“ Ďula povídá: „Volala na mě, mám takovou přezdívku,
Šuko kár.“ Jančo se začal smát a zeptal se ho: „Tobě je jedno, že ti tak
říkají?“ „Jo, mně je to jedno, říkají mně tak všichni.“ To bylo v sobotu, u
Lengíčka zůstali až do pondělí, protože čekali na nábytek, který jim měl přijít
po železnici.

Ko sal u khatar aval?

Aňi andro súno le Jančuske na avľahas, so leskeri daj the o dad kamenas te
kerel. Andro pendato the ejňato berš mejk bešenas Párdubicate, kaj avle te bešel
minďár pal e vojna. Akor avle pro Čehiko te bešel but Roma. O Jančus phirlas
Párdubicate andre sikaďi andre trito u sas les but kamaráta, aľe sa gádžikane,
bo odoj, kaj on bešenas, na bešenas Roma. Jekh ďives tosárla, andro oktobros,
ušťile o Jančus the leskere pheňa – duj sle phúreder le Jančustar, e Anuška the
e Helena, u e Lida sas terneder duj berš – u savoredžane ča dikhenas, s´odá pes
kerel.

Ávri anglo kher ačhelas báro motoris u o dad the mejk vajkeci murša phiravnas o
šifoňera, o háďi pre odá báro motoris, u ľidžanas pre štácija. O Jančus the
leskere pheňa, chudle te rovel, hoj on na kamen ňikhaj odárig te džal. Aľe
lengero dad the daj lenge phenenas, hoj odoj, kaj džana te bešel, pes lenge
páčinela.

Kia ráťate imár sas savoro otľigendo pre štácija, ráťi imár ča ile o kufri u
džanas pre štácija. Pre štácija mejk o Jančus the leskere trin pheňa rovenas,
aľe mejk trin pheňa ačhile Párdubicate, on imár dživenas romenca. Mejkphureder
sas e Mariška, vičinenas la Phúri, paľi e Edža, u mejk e Ružena, la vičinenas e
Luksa. Priačhade o richlikos u on bešle andre. Ňigda anglodá andro richlikos na
bešenas, akor mejk sle o mašini pre angara u le Jančuske the leskere pheňenge
pes odá igen páčinelas, ta preačhle te rovel. O Jančus mašinaha imár džalas
buterval, bo odoj, kaj bešenas Párdubicate, opral lende bešelas jekh phureder
gádži, e Burešová, u oj les peha kidelas pro víleti, aľe mejk ňigda na bešelas
andro richlikos.

Calo drom dži ke Kaša na sovlas u dikhelas preke o blaka. Tosárla, sar doavle
ke Kaša, odá sas imár goreder, na páčinelas pes lenge e štácija, esas puraňi u
melaľi. Párdubicate sas névi štácija, akor la dokerde, žúži. Aľe na vakerenas
ňič, sle zvedave, káj bešena. Mukle pes te džal pešones, talam tel o biš minuti
doavle pro ágor fóroske. Ča dikhenas, kaj len lengero dad the daj ľidžan. Avle
ke ajsi uca, sa sas zabárarďi, ča ajso usko dromoro sas andro partos. O Jančus
phučľa le dadestar kaj odá džan.
„Adaj bešaha, mre čhavóre, mejk sikrica opre le partociha, imár avaha odoj.“

Odá partocis na sas partocis, aľe partos, báro partos. Doavle talam andro jepaš
partos, o dad phenel: „Adáďive presovaha kadaj ko Lengocis, ov mange bratňákos,
andre kodá kheroro kodoj opre.“

O Lengocis bešelas účes opral e uca pre čáčuňi séra. Leskeri romňi sas ajsi
cikňóri, vičinenas la Lengáňa. Akor sar imár džanas opre ole báre partoha, e
Lengáňa avľa ávri andral o kher te del le kahňen te chal. Mejk ča len dikhľa,
vičinel: „Há, av te dikhel, ko ke amende avel, amáro Dzigis adaj the le
čhavórenca.“

O Jančus dikhľa pre peskere pheňa, sávo Dzigis, ňigda anglodá na šunde, hoj
vareko te phenďahas lengere dadeske Dzigi. Sas len so te kerel mejk dogéle dži
ko kher. Savore andral odá kher avle ávri, savore len chudle te čumidkerel.

Le Lengocis sas ča duj čhavóre, aľe imár báreder, lengera čha sas jekh čhajóri
talam dujeberšengeri, varesavestar gádžestar Párdubicatar, u o čho o Andrišis,
leske sas maj dešupándž berša. Ile len minďár andro kher, rakinde so len sas pro
skamind u vakernas pal odá, sar hin mištes, hoj avle pal e Čehiko khére pre
Slováťiko. (O phúre Roma phenen dži adáďive pre Slováťiko – khére.) O Jančus
imár našťi šunelas odá, so vakernas, ta géľa ávri pre dvóra. Dikhel téle pro
drom, odoj ačhenas varesave romane čhavóre u vičinenas les téle pro drom.

Eršinovar dikhľa ajcí romanen čhavóren khetáne, phučel lendar, soske kamen, hoj
te džal téle?
„Kamas te džanel, ko sal u khatar avľal!“

Sikrica daralas, aľe peske phenďa, so mange šaj keren, géľa ke lende téle pro
drom. Eršuno ke leste avle dujdžane, diťholas pre lende, hoj hine phrala, odá
báreder phenel: „Me som o Ďulus le Gabiskero u kada hin míro phral, o Milaňis.“

Soduj džane šaj úle ajse phúre sar o Jančus, paľi ke leste avľa ajso ciknóro
párno čhavóro u phenel: „Me som o Ďoďis, e daj mange phenďa, hoj sam fameľija.“

Pre séra ačhelas mejk štárto, odá diťholas sa sar gádžo u sas maškar lende
mejkbáreder: „Me som o Gejzas, te peske gondoľines, hoj avľal pal o Čehi, hoj
adaj kereha frajeris, ta minďár šaj chudes!“

U minďár chuťľa pro Jančus, aľe ov pes leske na diňa, chudle pes te márel. Na
sas odá ajso máriben, sar te pes máren báre murša, ča pro pasi, jekh idejos sas
o Jančus télal, áver o Gejzas, paľi len pestar o čháve otčhide. Paľi mejk
bešenas pro drom u vakernas pal odá, so on keren cale ďivesa. O Jančus lenge
vakerlas pal o Čehi, so ov odoj kerlas, save kamaráta les sas, le čhávenge na
džalas andro šéro sarodá, hoj le Jančus na sle romane kamaráta. O Gejzas bešelas
pre séra lendar u ča šunelas. Sar avke vakernas aňi na džandle kana, sas imár
dílos. Le Jančuskeri daj e Marinka, avke la vičinenas savore, aľe irinelas pes
Helena, pre leste vičinlas: „Mro čho, av te chal!“

O čháve leske phende, hoj avena pal díloskero. O Jančus géľa andro kher te chal,
pro dílos táde kahňakeri zumin the peke kahňa. E daj lestar phučelas kaha ávri
vakerlas.

„Romane čháve, mamo,“ aľe odá, hoj pes márďa, na phenďa, iľa peske o cháben u
géľa te chal ávri, ladžalas te chal anglo nípi, so len mišto na prindžarlas, u
ávri sas šukáres. Pal díloskero avle vaš o Jančus o čháve u ile les opre ko
Roma, o Gejzas aľe na avľa, užarlas pre lende opre. O čháve le Jančuske sikade,
kaj ko bešel, le Gabiskero Ďulus phenel: „Av Janču amenca, sikavaha tuke, kaj
báron láčhe phába, hruški!“

Ile les andre ajsi igen bári bár u sa leske sikavenas. O Jančus peske gondoľinďa,
hoj odá lengeri bár, phučel le Ďulustar: „Odá tumen ajsi bári bár?“

Ov chudľa te asal: „Ná, phenel, la Serankakeri.“
„Odá ko?“ phučel o Jančus.
„Jekh gádži, oj adaj bešel.“
„U na vičinkerla pre amende?“
„No u so, ta mi vičinkerel, te avla, ta denašaha, tu mejk na salas ňigda te
čorel?“
„Ná.“
„Odá nič, amen tut sikavaha.“
O Jančus lenge pre adá na džanlas so te phenel, ladžalas lenge te phenel, hoj
sikra daral. Sar avke vakernas, aňi na džandle khatar, avľa ajsí phúri gádži
bakuľaha andro vast. O Ďulus phenel: „Odá oj, e Serankaňa, mejk ma denaš,
použaras, sar ela bliskones.“
E gádži dural vičinelas: „Čekaj Šuštotár, ja ci dám!“
„Sar imár lendar na sas dúr, akana denašas!“ phenďa o Ďulus. Sar imár sle ávri
andral o bár, phučel o Jančus: „Odá so vičinelas odí gádži?“
O Ďulus phenel: „Pre mande vičinelas, man hin ajsi priezviska, Šuko kár.“
O Jančus chudľa te asal u phučel pes lestar: „Tuke odá jekh, hoj tuke avke
phenen?“
„Ná, mange odá jekh, savore man avke vičinen.“
Odá sas sombatone, ko Lengocis esle dži hetvine, bo užarenas pro nábitkos, so
anenas andro vagonos.