Iveta Němečková: O transformaci praktických škol

V posledních měsících se v médiích a komunikačních sítích rozjela vlna reakcí na
plánovaná opatření, která by měla mimo jiné pomoci řešit situaci romských žáků
ve vzdělávacím systému. Opatření přijala vláda ČR v minulém roce a byla součástí
Strategie boje proti sociálnímu vyloučení.

Předmětem celé komunikační kampaně bylo především opatření, které mělo za cíl
transformovat tzv. základní školy praktické. Pod názvem „petice proti rušení
praktických škol“ se rozběhla po celé České republice a i na mne se obracela
řada občanů, rodičů a přátel s dotazy, o co vlastně jde.

Za touto peticí stojí především Asociace speciálních pedagogů, která argumentuje
potřebností škol pro děti s lehkou mentální retardací a varuje před jejich
zrušením. Protože, jak uvádí jedna z autorek dokumentu, Jana Smetanová: „…
současná situace je vyhovující – díky speciální péči máme jednu z nejnižších
úrovní negramotnosti.“

Dovolím si dodat, že speciální školství je široký pojem. Zahrnuje podporu
především pro děti s těžkým zdravotním postižením (zrakovým, sluchovým, tělesným
a lehkým, středním a těžkým mentálním postižením). Navržená transformace se
netýká celé sítě speciálních škol. Jde v ní výhradně o jeden typ škol – škol pro
děti s lehkým mentálním postižením.

O co vlastně jde a jak se také lze na současnou situaci podívat? Základní školy,
které vyučují podle programu pro děti s lehkou mentální retardací, jsou sice ve
vzdělávacím systému novou institucí, ale jen podle názvu. Ve skutečnosti jde o
školy, které navazují na dlouholetou tradici zvláštních škol a podobně jako ony
vzdělávají děti, u kterých byla diagnostikována tzv. lehká mentální retardace.
Pro úplnost musím dodat, že do těchto škol chodí ve skutečnosti i děti, u
kterých mentální postižení diagnostikováno nebylo. To ostatně vyplývá také ze
zprávy České školní inspekce z roku 2010.

Dalším faktem je, že v těchto školách je umístěn neúměrně vysoký podíl romských
dětí – daleko větší, než odpovídá pravděpodobnosti. Těžko lze uvěřit, že více
než čtvrtina dětí z romských rodin trpí lehkou mentální retardací, když u
ostatní populace výskyt takového postižení nepřevyšuje 2%. Na tento fakt také
důrazně upozornil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, když v roce 2007
vynesl proti ČR rozsudek pro „nepřímou diskriminaci“ romských dětí ve
vzdělávání.

Podívat bychom se také měli na to, že ve většině zemí Evropy (a nejen Evropy)
chodí děti s lehkým mentálním postižením převážně do běžných základních škol. V
těch zemích, kde je vzdělávací systém na dobré úrovni, mají ve škole zabezpečenu
velmi dobrou odbornou podporu. Jsou přijímáni jak učiteli, tak spolužáky.
Nacházejí si širší okruh přátel, získávají dobré sociální dovednosti. To je
dobrý vklad do jejich dalšího života – vlastně je to dobrá zpráva pro všechny.
Tyto tzv. integrované děti se i v dospělém životě pohybují ve společnosti
snadněji a s vyšší mírou samostatnosti.

A ostatní děti ve třídě se naučí počítat s tím, že lidé se speciálními
potřebami jsou běžnou součástí společnosti. Do systému speciálního školství jsou
zařazováni žáci, pro které taková podpora již není dostatečná, mezi ostatními
dětmi by nebyli dobře přijímáni a v jejich nejlepším zájmu je navštěvovat školy
mimo hlavní vzdělávací proud.

Myslím, že je třeba také zdůraznit: transformace není totéž co zrušení. Cílem
transformace je především vytvořit lepší podmínky pro vzdělávání dětí, které
potřebují podporu, a ty, které s touto podporou budou prospívat v běžné škole,
prostě vzdělávat s ostatní populací.

V rámci transformace je důležité přiblížit vzdělávací programy tzv. praktických
škol programům škol běžných a především tomu, co budou současní školáci v
dospělosti potřebovat. Chceme přeci, aby uspěli na středních školách, učilištích
a v dospělém životě? Není žádným tajemstvím, že právě absolventi bývalých
zvláštních škol mají největší potíže s uplatněním v zaměstnání a jak často je
najdete mezi obyvateli v sociálně vyloučených lokalitách.

Ano, pokud bude transformace úspěšná, určitý počet škol pro děti s lehkým
mentálním postižením zcela jistě zanikne – nebudou potřeba. Jejich žáci budou
chodit do běžných základních škol a odborná podpora jim bude poskytována tam.
Není to i pro speciální pedagogy dobrý cíl? Pomoci dětem zvládnout vzdělávání v
běžné základní škole, dosáhnout dobrých výsledků a v dospělosti najít širší
možnosti uplatnění?

Na závěr bych ráda svůj komentář shrnula zamyšlením nad otázkou, v čem je výhoda
společného vzdělávání dětí v jedné škole a v čem jsou naopak skryta rizika?
Děti, které chodí do školy s ostatní populací, dosahují při dostatečné podpoře
lepších výsledků a jsou více motivovány ke vzdělávání. Jejich uplatnění v
dospělém životě je daleko snadnější, vybírají si povolání z širšího spektra
možností.

Velkým bonusem oproti vzdělávání ve speciálních školách je také možnost
přirozeného kontaktu s ostatními vrstevníky, budování vztahů a získávání
odpovídajících sociálních dovedností. A právě to je pro dospělý život a
uplatnění ve společnosti velmi důležité. A nejen pro ně.

Všimla jsem si již před mnoha lety, že děti, které se v přirozeném prostředí
setkávají, komunikují a spolupracují s těmi, které potřebují vyšší míru podpory,
jsou jaksi lidsky zralejší. Dívají se na svět s větší mírou pochopení a
porozumění potřebám svým i potřebám ostatních. A to je hodně velký bonus pro nás
všechny.

Myslím si, že k tomu, abychom spěli ke společnému vzdělávání všech dětí,
potřebujeme především připravit podmínky na základních školách, připravit jejich
učitele, poskytnout systém podpory speciálních pedagogů a psychologů – třeba
těch, kteří teď tuto podporu poskytují svým žákům v praktických školách.

Iveta Němečková

působí a působila jako koordinátorka projektu koalice Společně do školy, jako
speciální pedagožka i ředitelka, lektorka vzdělávacích programů, koordinátorka a
metodička programu Step by Step, realizovala projekt zaměřený na integraci
romských žáků do základního vzdělávání, spolupodílela se na přípravě
mezinárodního vzdělávacího programu zaměřeného na práci s předsudky a
stereotypy. Je dlouholetou zastánkyní inkluzívního vzdělávání, působila jako
koordinátorka projektů včasné péče. Je lektorkou vzdělávání dospělých,
organizátorkou a koordinátorkou vzdělávacích akcí.