Ivan Gabal: Jsou vzdělání a školský systém nástroje změny nebo konzervace statu quo?

Rámcové srovnání situace romských menšin v pěti nových členských státech z
unijní perspektivy, které je v běhu, klade na vzdělání centrální význam. Vidí ho
jako motor mezigenerační změny a prostředek obratu od segregace k integraci.
Výchozí však musí být analýza stavu a vývoje i analýza bariér. Přinejmenším
proto, že akcent na desegregační politiku, který byla páteří unijních dokumentů
i deklaratorních závazků vlád pěti nových členů EU (ČR, SR, Maďarsko, Bulharsko,
Rumunsko) nepřinesl žádoucí výsledky ani obrat nepříznivého vývoje. S ohledem na
rozdílnou situaci, postavení i početnost romských komunit v jednotlivých zemích
asi nelze hledat uniformní integrační politiku EU a postup musí být více
„národní“. Nicméně je společným jmenovatelem situace všech pěti zemí spíše
tendence k prohlubování segregace a sociálního vyloučení a spolu s tím i expanze
interetnických střetů a silná migrace zejména balkánských romských komunit do
západní Evropy.

Pokud jde o vzdělání, jsou vývojové tendence, jakkoli s velmi různou
intenzitou, ve všech pěti zemích obdobné:

1.

Silné podíly dětí ukončujících základní vzdělávání předčasně s adekvátními
důsledky ve zhoršení vyhlídek na kvalifikaci nebo střední vzdělání a znovu se
vynořujícím problémem vysokých podílů dětí s poruchami gramotnosti v oblasti
čtení, psaní, počítání, nemluvě o sociální nebo IT gramotnosti.

2.

Narůstající či posilující tendence k segregovanému či etnicky
homogenizovanému školství, a to jak objektivním tlakem segregovaných bydlišť a
lokalit, segregačním tlakem majoritní populace v umísťování dětí do základních
škol, ale v neposlední řadě i nezanedbatelným subjektivním zájmem romských
rodičů ulehčit a zjednodušit dětem základní vzdělávání pobytem ve „vlastním“ a
známém prostředí s převahou romských žáků.

3.

Prosazení romských chlapců a dívek do středního vzdělání v podobě vyučení a
zejména úplného středního vzdělání zůstává řádově nižší než u jejich vrstevníků
a řadí se spíše mezi stále výjimečnější a méně úspěšné. Překonání bariéry mezi
základní a střední školou je ve všech zemích největší překážkou zvýšení podílu
středoškoláků, a to z důvodu objektivní náročnosti a malé podpory ze strany škol
i v důsledku klesajícího faktického zájmu a potřebné podpory dětí v romských
rodinách. Výzkumy sice ukazují převažující kladné postoje romských rodičů, ale
realita je jiná.

4.

S výjimkou Maďarska, kde je poslední předškolní rok v mateřské škole povinný
a státem hrazený, je v ostatních zemích podíl dětí, které přichází do školy po
mateřské škole a předškolní přípravě v jejím rámci stále řádově nižší než u
neromských vrstevníků. Tento stav samozřejmě od počátku snižuje šance romských
žáků držet se svými vrstevníky výkonově krok.

5.

Významnou odlišností oproti praxi i koncepčnímu přístupu v zemích západní
Evropy je přetrvávající existence a podpora speciálních škol v exkomunistických
zemích a tendence ke klasifikaci sociálního znevýhodnění a speciálních
pedagogických nároků dítěte jako důvod k jeho vyřazení ze základního školského
kurikula. Spolu se segregační tendencí existence speciálního školství nadále
nové členské země odlišuje z hlediska vzdělávací a školské praxe i šancí na
vzdělání u znevýhodněných žáků. Jejich dráhy diverguje oproti majoritě namísto
tlaku na jejich inkluzi a konvergenci. A opět, i zde se projevuje nejen
neschopnost hlavního školského proudu integrovat tyto žáky namísto jejich
vytlačování, ale také ochota a zájem romských rodin akceptovat speciální školské
dráhy jako osvědčené a přijatelné nebo snadnější.

Při úvaze nad těmito závěry o převažujících společných a nepříznivých
trendech ve vývoji vzdělání romských žáků všech pěti nových členských zemí se
nelze zbavit dojmu silné setrvačné tendence v jejich školských systémech. Tíhnou
ke vzniku „romských“ tříd nebo škol, mají tendence k oddělování, respektive
vytlačování sociálně znevýhodněných žáků do speciálního školství mimo hlavní
proud a stále nejsou schopny doplnit či nahradit znevýhodnění generované
sociálním původem motivační aktivitou a výkonností školy. Důsledkem toho jsou
žáci s neukončeným vzděláním nebo bez kvalifi kace, vysoké podíly dětí s
narušenou gramotností a přetrvávající nízké počty dětí, které dosáhnou na
střední nebo dokonce vysokoškolské vzdělání. A to navzdory enormnímu růstu počtu
míst na středních a vysokých školách po pádu komunismu.

Závěr je tedy zřejmě o tom, že ve všech postkomunistických zemích se ve vztahu k
romským žákům vzdělání nestalo motorem mezigenerační změny a školské systémy se
nestaly nástrojem motivujícím ke vzestupu mobility romských žáků, ale naopak
nástrojem mezigeneračního přenosu znevýhodnění. To vše navzdory legislativním,
soudním i politickým tlakům na desegregaci a inkluzi. Je sice třeba opět
zdůraznit, že tyto tendence se prosazují s velmi rozdílnou intenzitou a v
rozdílných podmínkách na široké škále od situace Maďarska, které se v inkluzivní
školské politice dostalo nejdále, až po Rumunsko a Bulharsko, kde vzdělanostní
propad zasahuje daleko větší podíly romské populace. Přesto je možné hovořit o
společné setrvačné existenci konzervativního „postsocialistického“ školského
systému, který se nedokáže vyrovnat s heterogenitou žáků a doplnit sociální a
etnické rozdíly, znevýhodnění a nerovnosti, aniž by generoval vysoké podíly žáků
se vzdělanostním, kulturním, kvalifikačním a sociálním defi citem nebo tyto žáky
vytlačil mimo hlavní vzdělávací proud. A protože jsou i nadále ve všech pěti
zemích problémem spolehlivá data a systematické sledování vývoje, nelze se
vyhnout hypotéze o možném zhoršování tohoto trendu.

A zřejmě rovněž univerzálně platí, že stejně jako se objektivně zhoršilo
postavení romských komunit a jejich nezanedbatelná část se „propadla“ do
segregovaných a sociálně vyloučených komunit, došlo i k dalšímu zhoršení
motivační a výchovné výkonnosti rodin vůči vzdělání dětí.

Pro vzdělanostní politiky zde vzniká velký rébus. Kde začít? U romských rodin a
zejména matek v obnovování zájmu o systematické a aktivní vzdělání jejich dětí?
U navštěvování mateřských škol a motivování dětí k vzestupné mobilitě? U takové
modernizace školských systémů, které by vědomě překonávaly, doplňovaly a v
jistém smyslu „nahrazovaly“ či negovaly nestimulující rodinné zázemí vlastní
motivační aktivitou a schopností pracovat diferencovaně se všemi dětmi na celé
škále jejich výkonnosti, zájmu a mobilitních aspirací? A co je v tom celém
„česká otázka“? Podle mě to, zda vývoj u nás bude tendovat k přebírání spíše
vzdělávacího habitu a kultury západoevropských školských systémů a staneme se
jakousi lokomotivou integračních výkonů romských žáků vzhledem k ostatním
postkomunistickým zemím, nebo zda se budeme propadat na balkánské standardy a
posilovat segregované, speciální a „pologramotné“ romské školství. Možná se
pletu, ale jinou alternativu nevidím.

A ještě zcela závěrem musím zdůraznit, že jakákoli modernizační i komparativní
hodnocení a rozhodování o tom, zda výkonově stoupáme nebo klesáme, jsou
myslitelná jenom tehdy, pokud se bude systematicky, kvalifi kovaně a srovnatelně
měřit vše, co je na vzdělanosti dětí a výkonech škol možné, a to včetně
etnického původu žáků. Překonat stávající a prohlubující se propast mezi
vzdělanostními drahami a šancemi romských a neromských žáků dokážeme jen a pouze
tehdy, pokud tyto nerovnosti budeme neustále monitorovat. Bez spolehlivých
informací se modernizační a reformní politika dělat nedá. To si musí uvědomit
jak tvůrci školského prostředí a systému, tak aktéři z romského prostředí.
Věřím, že alespoň v této dílčí oblasti, kde vykazujeme ve srovnání s dalšími
zeměmi nepochybně vyšší výkonnost a vybavenost, snad již máme odpor ke sbírání
etnických dat za sebou.

***

Dr. Ivan Gabal je sociolog, pracuje ve své firmě GAC, která se zabývá
hledáním řešení a politik pro složité společenské problémy. GAC zpracovala prvou
mapu vyloučených lokalit a první srovnání vzdělanostních drah romských a
neromských žáků. Ivan Gabal žije a pracuje v Praze, jeho manželkou je Jana
Hybášková, velvyslankyně EU v Iráku. Ivan Gabal letos kandidoval do Senátu jako
nezávislý za Zelené a KDU v Praze.