Irena Drevňáková: Hrdina je pro mě táta

„To je přece přirozené“, „to by udělal na mém místě každý“. Tvrzení, jež v až
groteskně vzácné shodě slýcháme z úst těch, kdo udělali něco, co se běžnému
jednání a zkratovitým lidským reakcím v napínavých situacích naopak zcela vymyká
– namátkou si vezměme za příklad všechny ty řidiče či náhodné kolemjdoucí, kteří
bez váhání prchají od poražených kočárků, záchvatem stižených epileptiků,
nemohoucích starců či nejrůznějších handicapovaných spoluobčanů. Ve svém zřejmě
nejvýznamnějším díle Kaddiš za nenarozené dítě se maďarský laureát Nobelovy ceny
za literaturu, spisovatel Imre Kertész, zabývá mimo jiné příbuzným tématem; tok
jeho úvah vyvěrá z pramene předpokladu, že nikoli zlo, ale dobro je ve světě
člověka výjimečné a exkluzivní, bezmála překvapivé. Na příkladu táborového
vězně, který ani v extrémních podmínkách koncentráku neváhá „vrátit“ spoluvězni
příděl, který omylem dostal místo něj, demonstruje skutečnost, že biologickému
pudu přežít dominuje v některých případech pud ještě silnější, totiž pud k
přežití na metafyzické, či chcete-li, morální, úrovni.

O zachráncích životů není snadné psát bez jistého ukoptěného patosu –
hrdinství obecně sluší mnohem více semknutá ústa a krátké, významné pohledy než
pokusy o psychologickou analýzu či pátrání po neviditelném znamení na čelech
vyvolených. Podobné snahy mohou často a snadno sklouznout do esoterických vod
blankytných andělských mytologií. Mladá dáma, za kterou jsme se vypravili, má do
éterické bytosti na první pohled víc než daleko: ranařka s cigaretou, maskáčovým
tílkem a očima, kterým se na jihovýchodě přezdívá termínem „huncút“ tj.
roztomilý a neodolatelný ďáblík a filuta, v jejíž společnosti se člověk nicméně
okamžitě cítí volně a akceptován. Mladá maminka Irena Drevňáková měla u sebe ve
chvíli, kdy se nečekaně stala svědkyní vážné autonehody, dvě ze svých tří dětí,
přesto jednala reflexivně, nepromarnila ani vteřinu drahocenného času – okamžitě
se vrhla do vody, přičemž během letu k rybníku ještě stihla duchapřítomně
zavolat záchrannou službu. Ve vodě pak strávila čistého času hodinu a deset
minut, a díky její statečnosti a akceschopnosti přežilo nakonec všech pět
pasažérů.

K Drevňákovým do Telče jsme se vypravili s mou malou dcerkou a fotografem Petrem
– mírné počasí babího léta slibovalo příjemný víkendový výlet. Dům, který
příbuzní obývají, se nachází zhruba 4 kilometry od centra – přeochotná Irena nám
tedy ihned zařídila odvoz z nádraží až na místo určení. Dorazili jsme k
chátrajícímu domu, který se jeho obyvatelé marně snaží vzkřísit k životu: i
přesto, že v rodině pracuje, kdo může, na kompletní opravy zoufale chybí
finanční prostředky. Dvorkem se prohání dvojice přívětivých psů, rodina nám
vychází v ústrety. Milá, laskavá paní s přímým pohledem – Irenina maminka, která
se představuje jako Monča – nás zve dovnitř a rozbíhá se klasické kolečko omluv
za „nepořádek“ a pobídek ke konzumaci kávy a čerstvě napečených, naducaných a
sladkým sněhem poprášených koblih.

Okamžitě si připadám jako doma: kombinace lehkých formálních piruet s nenucenou
srdečností se tu mísí v poměru, který je mi blízký a příjemný. Klubko copatých
holčiček se ujímá mé dcery a za malou chvíli je už odvedle slyšet jejich pištivý
smích nad pouťovými zvuky linoucími se z něčího mobilu. My dospělí zatím ladně
bruslíme po hladině konverzace.

Ani se mi příliš nechce načínat téma, které Irenu provází posledními měsíci a
vrhá ji z všedních dnů plných nemalých praktických starostí do absurdně
kontrastních situací – na rauty s krevetami, před blesky bulváru nebo do
ceremoniačních sálů pražských vládních budov. Když na ně nakonec v průběhu
povídání přece jen vzpomíná, je vidět, že kožené obřady, provázející ocenění,
které ji samo o sobě zjevně těší, na ni ve své formální podobě valný dojem
neudělaly.

K našemu shromáždění u stolu se přidružuje statný, podmračený muž kolem
třicítky, a po chvíli se rezolutně vloží do debaty. Řekni, jak to bylo, pobízí
Irenu. Že ti zachránění, že to byli gádžové, co nám sem prý chodili sprostě
nadávat pod okno! Já bych se nemohl zachovat tak jako ona!, ukazuje prstem na
dívku, a v hlase se mu mísí hrdost s hořkostí.

Tiše, tiše.., mírní ho přítomné ženy.

Nebudu tiše! Když je někdo s..ně, je potřeba se k němu zachovat o to hůř!

Byli to přece lidi, připomíná, teď už mírně rozčílené, ženské osazenstvo rodiny.

Usrkávám kafe a držím se radši zpátky. Neodbytně se vkrádají neveselé myšlenky
na to, pokolikáté už jsem svědkem situace, kdy i zdánlivě průzračně „čistý“,
jednoznačný případ napadne plíseň nesmiřitelné etnické polarizace, oné věčné
opozice my-oni.

Znovu si Irenu prohlédnu. Vypadá na osmnáct. Drobná, usměvavá, plachá, ale
zároveň plná energie, ale ne té neurotické, bipolární – zářící oči v živé tváři
jsou po okraj plné klidného sebevědomí. Představuji si, jak stojí rozkročená na
masivu plechu, plnícím se pomalu vodou, a pod ní zápasí o každý nádech změť těl
ve strašlivé dezorientaci. Ireniny dlouhé tmavé vlasy splývají až téměř k pasu,
snědé, pevné svaly se lesknou v pozdně letním slunci. Štíhlá lýtka má pevně
zapřená, maskáčové tílko pomalu vlhne potem, olejem a špinavou vodou. Nemůže být
pochyb! Je to ona – Lara Croft!

Rozhovor s Irenou Drevňákovou

Ireno, koho považuješ za hrdinu? Ať už ze svých známých nebo z těch co
osobně neznáš?

Kdo je pro mě hrdina…? (dlouze se zamyslí) Asi Lara Croft! (směje se). Ne,
já nevím. Asi můj táta..

A proč?

(hrdě) Protože je to frajer! Co chce, toho docílí. Je to hodně silný chlap,
co se umí chovat k lidem kolem sebe. Je férový.

A kdo je pro tebe naopak zbabělec?

Nevím, s takovými lidmi já se nebavím. Člověk, který je lakomý a falešný,
chlapi, kteří bijou svoje ženy. Nebo třeba ženy, co týrají svoje děti. To přímo
nenávidím. Každý dobrý člověk se ale za určitých okolností dovede stát tou
největší s…ní.

Bála ses něčeho jako malá?

Nebála?! Čeho jako? Tmy, dodává přísedící maminka, která by, jak se mi zdá, o
své dceři dokázala mluvit celé hodiny – hrdost a mateřská láska z ní přímo
sálají. Ale teď se bojím víc – aut. Zažila jsem už několik bouraček, nejhorší
asi v Kostelci u Jihlavy v zatáčce, to jsem šla pětkrát přes střechu. Nerada
jezdím s jiným řidičem. Jen tak s někým za volant nesednu. Od té poslední nehody
to ještě zesílilo. Mámě se navíc zabili při autonehodě dva čtrnáctiletí bratři I
kdyby seděl na místě řidiče prezident, klidně ho okřiknu, mně je to jedno,
přizvukuje maminka.

Když už mluvíte o prezidentovi, zaznamenali jste kauzu s chrastavským
„ostřelovačem“?

Kdybych tam stála já, tak mu jednu natáhnu“, durdí se Monika Drevňáková. „Je
to pěknej šmejd. Tohle se nedělá. Ve světě je to pěkná ostuda, Česká republika z
toho má ostudu! A ještě si bude otvírat hubu. Nelíbí se mi to.

A co říkáte na našeho prezidenta?

Já ho nemusím, ale respektuju ho, jako hlavu státu. Je to člověk jako my,
kdyby se to stalo mně, viděla bych to přece stejně.

Jaké bylo předávání stříbrné pamětní medaile?

Srandovní. (směje se) Monika: pro ni to bylo srandovní, pro mě to byl zážitek
…ve Valdštejnském paláci! Všechno muselo být podle protokolu…řekli nám,
odkud kam máme jít, já vedla jeden slavnostní špalír. Pak pustili slavnostní
hudbu, jako v opeře. Kolem mě všichni brečeli, ale já dostala záchvat smíchu.
(smějí se) Do toho zpíval sbor Boni pueri. Pak nás dotáhli na Staroměstské
náměstí a na Malou stranu. Byla to nádhera, ale chtěli ještě na Petřín, to už
jsme nemohli. Museli jsme jet domů – starat se o děti, jít do práce.

Vídáš se ty nebo tvá rodina s někým ze zachráněných?

Nevídám se s nimi, akorát s jedním z nich si píšu na facebooku. Jednou tu za
mnou byli jejich rodiče, ale od té doby nic. Je možné, že až jim bude dobře nebo
budou mít čas, ještě se nějak ozvou. Nejmladší z těch pěti na tom byla hodně
špatně, zaklínila se v autě a byla v bezvědomí, museli ji odvézt vrtulníkem.

Jak ta událost odplouvá v čase – mění se nějak tvoje vzpomínky?

Mám to před očima každý večer. Často nemůžu spát, mám před očima tu holku
nebo kluka, promítá se mi, jak to celé bylo. Už se to naštěstí trochu zklidňuje,
dřív jsem na to musela myslet neustále.

Kdo ti nejvíc pomohl?

Danka, tady moje sestřenice. Byla od té doby vlastně pořád se mnou, věnovala
se mi, všude mě doprovázela. Počkala u mých dvou dcer, když se to stalo. Starší
dcerka, čtyřletá, všechno viděla, a pořád o tom mluví. Vždycky, když jdeme
okolo, tak na to vzpomíná.

Danka: Něco takového jsem viděla úplně poprvé, byla jsem v šoku. Do toho malá
Nela řvala, bála se o mámu. Tak jsem zavolala strejdovi, ten pak přijel a šel jí
na pomoc. Přitom ani neumí plavat. Strejda ode mě odtahoval toho řidiče, protože
on jak byl v šoku, tak se po mně sápal a chtěl mě potopit.

Tvoje záchranná akce musela vyžadovat slušnou fyzickou kondici. Čím se
udržuješ ve formě?

(směje se) Lítám kolem dětí, uklízím, pořád někde něco. Sport žádný nedělám.
Je ale pravda, že když se to stalo, druhý den jsem byla pěkně vyřízená. V
rybníce jsem nedosáhla na dno, všude byly tak 2 metry vody. Pomohlo mi to auto,
zapřela jsem si nohy o okýnka. Ramena mě bolela, byla jsem pěkně namožená z
toho, jak jsem podpírala jednoho z těch kluků – vážil 100 kilo.

Poznámka redakce RV:

Rodina Ireny Drevňákové se potýká s existenčními problémy. Nezaměstnanost
v celém kraji dopadá na místní Romy s dvojnásobnou tíží. Mužům se daří
příležitostně pracovat na jednotlivých stavebních zakázkách, rodina se ale i tak
musí velice omezovat. Pro Irenu Drevňákovou je nyní plánem číslo jedna najít
bydlení ve městě Telč a osamostatnit se. Vyzýváme tímto čtenáře, kterých se její
příběh dotknul a zároveň mají možnost být ve složité situaci jakkoli nápomocni
(finančním darem, zprostředkováním kontaktu, apod.), aby kontaktovali redakci
Romano Voďi. Děkujeme.