Csaba Báder: Hospodářský status Romů má úzkou souvislost s podobou politické moci

V reakci na nedávné schválení nové maďarské ústavy, která je terčem kritiky mnoha evropských odborníků, politologů i představitelů intelektuálních elit a na průběžný a stále vzrůstající počet těch, kdo se rozhodnou z Maďarska definitivně odejít, přinášíme rozhovor s předsedou sdružení RomNet, Csabou Báderem. V posledních letech opustilo zemi kromě romských exulantů také množství kulturních činitelů, seniorů v tíživé ekonomické situaci a v neposlední řadě také studentů a čerstvých absolventů, jejichž možnosti uplatnění na domácím pracovním trhu jsou čím dál omezenější. Cílovými zeměmi uprchlíků jsou pak především Velká Británie, Kanada a Německo.

1. Je nová vlna exodu kvalitativně odlišná od těch předchozích (např. 90. léta a Kanada)?

Problém zůstal stejný. S tím rozdílem, že nyní se Romové vydávají do Kanady hromadně.  Zatímco v 90. letech získal status uprchlíka prakticky každý, nyní jich má to štěstí jen velmi málo. 

2. Jaký je podíl ekonomických, respektive politických emigrantů na celkovém počtu? Má smysl tyto kategorie rozlišovat?

Jde v podstatě o jedno a totéž. Hospodářský status Romů má úzkou souvislost s podobou politické moci. Od 90. let prudce klesá hospodářská aktivita Romů, s čímž si politika neumí, nebo ani nechce, poradit. V tom smyslu jsou političtí emigranti zároveň emigranty hospodářskými. Ještě jsem neslyšel o případu, že by do Kanady prchali „majetní“ Romové. 

3. Lze vůbec za současné politické situace v Maďarsku organicky vydělit „romskou“ emigraci z celkového rámce?

Standardní představitel emigranta jedná promyšleněji, i on před něčím prchá, obvykle ale celou proceduru úředně řeší nejprve z domova a teprve na základě zhodnocení svých vyhlídek se rozhoduje, zda emigrovat, či nikoli. To je časově poměrně náročný proces, který nicméně lze uskutečnit a který v dlouhodobé perspektivě zvyšuje šance na dosažení žádoucího výsledku v naději na kvalitnější život. Romové často volí rychlejší a levnější proces: žádost o uprchlický status, jenž jim však přináší výsledky pouze v krátkodobém horizontu, protože v dnešní světové hospodářské politice není přípustné, aby byl členský stát Unie považován za hrozbu – většina žádostí je tudíž zamítnuta. Stále se lze ovšem setkat s romskými rodinami, které uprchlický status získaly. Já sám jich znám hned několik. Důležité je také říci, že jak v 90. letech, tak dnes se nemalé množství emigrantů hlásí k romské národnosti za účelem zvýšení svých šancí na uprchlický status. Oficiální statitika neexistuje, ale osobně se domnívám, že 10% žadatelů o azyl, kteří se u úřadu k romské národnosti hlásí, jsou etničtí Neromové. 

4. Mohl byste ve stručnosti popsat nejpalčivější potíže, jichž se emigranti obávají? Je podle Vašeho názoru na místě vnímat současný stav jako krajně alarmující? Co bývá obvyklým spouštěcím mechanismem exodů v tak velkém měřítku?

Obavy, které emigranti zažívají v rodné zemi, pocházejí v první řadě z diskriminace a vzrůstající aktivity ultrapravickových politických skupin. Všichni sdílí strach z toho, že nebudou moci poskytnout svým rodinám to, co společnosti západního typu považují jednoduše za základní životní podmínky – stravu 3x denně, nárok na vzdělání, výuku, zdravotní služby prosté diskriminace. Plus chce každý ochránit svou rodinu před aktivitami extremistů. 

5. Jakou zkušenost emigranti v cizině obvykle učiní? Kolik z nich se vrátí a jaké jsou nejčastější důvody jejich návratu?

V Kanadě se setkávají v první řadě s tím, že nikoho nezajímá jejich národnost a etnická příslušnost. Drží se hesla „chovej se lidsky ke všem bez rozdílu, oplatí ti stejnou mincí.“ Emigranty však pochopitelně v každém případě může potkat příjemná i nepříjemná zkušenost. Nikdo by si to neměl představovat tak, že mu začnou zčistajasna létat do pusy pečení holubi. Vybudování společenské a materiální prestiže tvrá minimálně pět let, kterým může předcházet třeba i každodenní živoření. Setkal jsem se ale už i s takovými, kterým nestačilo ani dvacet let. Ti se nevrátí zpátky jen proto, že nemají našetřeno dostatek na to, aby doma začali nový život, nebo si pořídili třeba byt. Jinak řečeno, nejdůležitější je, aby se naučili mluvit danou cizí řečí alespoň na průměrné úrovni, protože bez znalosti jazyka je prakticky nemožné začít nový život v cizině; využití tlumočníků je poměrně nákladné a byrokraté umí znepříjemňovat život i v zahraničí. V případě Romů je pak třeba počítat s tím, že například v Kanadě se nikdy nesetkají s tím, že by jim někdo nadával do cikánů, protože většinou nemají ponětí, co a kdo to znamená. Dívají se na ně tedy raději jako na Španěly, Araby nebo jiné národnosti. Jedním z nejčastějších důvodů návratu z Kanady pak je zamítnutí žádosti o uprchlický status. Další jsou nasnadě: stesk po vlasti, rodině, přátelích, krach nadějí, vkládaných do uskutečnění snů. Opět mám k dispozici pouze kanadská data, ale u 90 % návratů je důvodem zamítnutí žádosti. I přesto se minimálně 50% pokouší dál; přičichli k západnímu typu demokracie, a té není tak jednoduché odvyknout.