Hokejista Dominik Lakatoš: Můj největší hrdina je táta
S DOMINIKEM LAKATOŠEM jsme se setkali přímo na zimním stadionu liberecké Tipsport Arény. Dorazil rovnou z posilovny, spokojený po vítězném zápasu proti Plzni z předchozího dne. „Rozhovory už mám nacvičené, stejně odpovídám pořád na to samé dokola,“ svěřuje se s úsměvem, který mu nezmizí z tváře po celou dobu našeho povídání. Přes své mládí působí Dominik jako klidný, rozvážný kluk, který napíná veškerou energii, která z něj přímo čiší, k hlavní náplni svého života, kterou je jeho milovaný hokej. I když se pokouším položit mu otázky směřující mimo sport, vidím, že se mu do společenských témat příliš nechce. Stejně tak ho příliš nezajímají ani složitosti týkající se etnické identity. Není se vlastně čemu divit; když se nad tím zamyslím, dojde mi, že sportovec jako on tráví většinu svého života v jakési sociální bublině, kde záleží především na tom, jaké výkony člověk podává a kde se příslušnost k etniku příliš neřeší. Přestože tedy Dominik své romství ani v nejmenším nepopírá, do delšího vyprávění o něm se mu příliš nechce. Oči mu svítí zejména tehdy, když se mluví o sportu.
Jaká máte jako loňští mistři očekávání od letošní sezóny? Vyhráli jste extraligu, týmu se mimořádně dařilo. Zároveň jste byl vyhlášen nováčkem sezóny. Co očekáváte sám od sebe?
Očekávání máme všichni samozřejmě vždycky nejvyšší. Štěstí je vrtkavé, ale my jsme loni fakticky bodovali a pochopitelně celý tým doufá v to, že to zopakujeme i letos. Já bych si sám pro sebe přál hlavně to, aby se mi konečně povedlo to tam vsadit, protože ať se snažím sebevíc, letos se mi zatím ještě nezadařilo.
V kariéře vrcholového sportovce hraje odjakživa důležitou roli podpora a maximální nasazení celé rodiny. Jak jste to měli zařízené u vás?
Mě ke sportu přivedl dědeček, pak se samozřejmě angažovala celá rodina. Musím jim hrozně moc poděkovat, dělali pro mě všechno, co mohli. Od malička mě doprovázeli na všechny tréninky, podporovali mě oba, máma i táta. Své plány musela kvůli mně přizpůsobovat i moje ségra, která teď studuje, ale občas pořád jezdí na mé zápasy. Do Liberce jsem přijel ve 12 letech, naši jsou ale původně z Kolína. Přesto za mnou dodneška jezdí, kdykoli to jde, a když mám zápas, přespí u mě doma.
U sportu se hodně mluvívá o poměru talentu a píle, drilu, každodenní dřiny. Jak to bylo u vás? Myslíte si, že je oboje stejně důležité?
Tak já znám ze svého okolí různé případy – lidi, kteří to zkoušeli „protlačit“ jenom vůlí a tréninkem. Pokud vám ale nejde třeba bruslení, je jasné, že i když budete dřít sebevíc, špičkový hokejista z vás asi nebude. Můžu vám k tomu tedy říct jen to, co se dá očekávat: pravidelný trénink, a to nejen na ledě, ale i třeba v posilovně, je hodně důležitý, ale zapotřebí je i nějaký talent a vztah k tomu sportu. Musíte ho mít rád. Já jsem na ledě každý den, včetně víkendů. Jen výjimečně si vezmu „day off“.
V dětství vás údajně postavili před hokejku a míč a dali vám vybrat. Nelitujete někdy toho, že jste si zvolil právě hokej? Napadlo vás třeba někdy, co byste mohl dělat, kdybyste se hokejem neživil?
Nelitoval jsem toho nikdy, je to můj celý život. Už jako malý žáček jsem sedával právě tady, kde teď děláme rozhovor, v rohu a fandil. Nedokážu si představit, že bych dělal cokoli jiného, a i táta se mi směje, že neumím držet ani lopatu a jako dělník bych se neuživil. (směje se) Hokejem jednoduše žiju.
V některých rozhovorech se vás dříve ptali na vaše romství. U vás v rodině jste romštinu slýchal? Máte „olašské“ příjmení – mluvilo se u vás některým z dialektů?
Já to upřímně řečeno moc neřeším. Soustředím se opravdu spíš na ten hokej. Vím, že táta romsky uměl, ale ani nevím, jestli to byla olašská romština nebo jiná, protože na nás děti tak nikdy nemluvil. A ani jsem mezi Romy nevyrůstal.
Pro mnohé Romy můžete být jako stoupající sportovní hvězda dnes už vzorem. Měl jste vy sám někoho takového mezi dalšími Romy?
Bohužel se musím přiznat, že z romských sportovců nikoho moc neznám. Vím, že jsou úspěšní třeba v boxu, ale konkrétně jsem se o to nikdy nezajímal. Co se ale romských vzorů týče, nevím, jestli to sem patří, ale můj obrovský vzor byl vždycky můj táta. Z neromských sportovců pak samozřejmě Jaromír Jágr.
Jste nejspíš na počátku skvělé kariéry. Pomýšlíte na zahraničí, třeba na NHL? Vzděláváte se kvůli tomu specielně třeba v jazycích?
Na všech školách jsem dělal angličtinu, ale co si budeme povídat, víte, jaká tady úroveň výuky často je. Takže jsem zatím získal jenom úplné základy, k nejdůležitější domluvě. Teď ale na své angličtině pracuju dál, beru hodiny a doufám, že se ji naučím pořádně. A NHL by se mi samozřejmě líbilo. (směje se)
Máte při své vytíženosti čas i na nějaký soukromý život? Jak obvykle relaxujete?
Chodím do posilovny, dělal jsem kdysi i bojový sport. Jinak ale, když mám náhodou jeden den volna, nedělám prostě vůbec nic. To je pro mě absolutní luxus. To znamená, že jsem doma a hraju třeba playstation. A pak se z vedlejšího pokoje občas ozve: „Ježiš, ty už zase hraješ?!“ Mám totiž přítelkyni, která je na moje hektické tempo naštěstí zvyklá. Respektive, nic jiného jí nezbývá. A taky máme společného pejska a starost o něj zabere překvapivě spoustu času. (směje se)
Přinesly vám úspěch a s ním spjatá sláva i nějaké negativní reakce? Třeba závist okolí?
Já se snažím tyhle věci vytěsňovat. Ano, určitě se objevilo pár lidí, kteří si nejspíš něco řeší, ale naštěstí se to odehrává za mými zády. S přímými reakcemi takového druhu moc zkušeností nemám, a ani bych to neřešil. Rozhodně to ale není tak, že bych byl třeba zaplavený nějakými hnusnými maily nebo vzkazy.
Ve sportu jsou oblíbené nejrůznější rituály, maskoti, pověrčivost. Máte něco takového?
Tak to samozřejmě mám, svoje věci, které si říkám třeba před zápasem. Ale s tím jsem se ještě nikdy nikomu nesvěřil, a pověrčivý jsem, takže si myslím, že by se to ani říkat nemělo, aby se to „nezakřiklo“. Věřím, že tyhle věci fungují, nicméně třeba maskota žádného nemám. Mám jeden řetízek na krku, od táty, který vůbec nikdy nesundávám, ani při zápase. Plus pak mám ještě svoje kérky, které pro mě mají osobní význam. Několik na ruce a jednu ještě na noze.
Myslíte si, že by se veřejně známé osobnosti měly vyjadřovat třeba k politickým událostem? Jste si vědom toho, že byste třeba svými postoji mohl ovlivnit mladé lidi, kteří k vám vzhlížejí?
Tyhle věci jdou bohužel mimo mě. O politiku se příliš nezajímám, jenom občas něco zaregistruju, ale necítím se v ní dostatečně zběhlý, abych ji komentoval. Myslím si, že by se k tomu měli vyjadřovat lidi, kteří tomu rozumí, takže třeba politické vedení a lídři. Nebylo by mi příjemné, kdybych třeba plácl nějakou pitomost o něčem, v čem se pořádně nevyznám. Patřím k těm, kdo se soustředí v první řadě na své věci, což je v mém případě hokej.
Takže jste třeba ani nezaznamenal nedávný případ s ministrem Babišem, který na návštěvě Romů ve Varnsdorfu prohlásil, že bývalý romský koncentrační tábor v Letech u písku byl pracovním táborem pro ty, kdo pracovat nechtěli?
Ne, o tom jsem neslyšel. Ale i kdybych si o tom výroku myslel cokoli, je to jeho názor a na ten má právo každý.
Pěstuje si Liberec nějakou „líheň“ mladých talentů? Existuje u vás něco jako sportovní akademie?
Hned vedle nás je základní škola, se kterou spolupracujeme. Je to paráda, mladí kluci, co hrajou za Bílé Tygry, to mají blízko. Škola je přímo zaměřená na lední hokej a krasobruslení. Pokud vím, tak kluci mají i speciálně upravený rozvrh a jsou celkově podporováni – tamní učitelé třeba spolupracují s našimi trenéry.
Pro více fotografií sledujte facebookové stránky Romano voďi.
