Flamenco: Ty nejsilnější lidské emoce. Rozhovor s Kateřinou Hager

Rozhovor s Kateřinou Hager, režisérkou nového dokumentárního filmu Děti flamenka.

O čem tvůj dokument vypráví?

Film je jakousi exkurzí do unikátního světa flamenkové hudby skrze životy dvou velmi talentovaných hudebníků – dvanáctiletého kytaristy Amóse Lory a stejně starého flamenkového zpěváka Abrahama Motose.

Jak vznikl nápad natočit dokument zrovna o flamencu?

Prvotní inspirace se váže už k mému prvnímu pobytu ve španělské Granadě, kam jsem před 16 lety odjela společně se svým přítelem, dnes již manželem. Byl to právě on, kdo mě seznámil s flamenkem, protože se už řadu let věnuje flamenkové kytaře. V Granadě jsme spolu žili téměř rok ve velmi autentické čtvrti Sacromonte, kde se flamenco aktivně udržuje už po staletí. Byla to pro mě neuvěřitelně zajímavá zkušenost. Tehdy mě flamenco velmi zaujalo nejen jako umění, ale také jako svébytná kultura, jako komplexní hudební „jazyk“, který slouží nejen k vyjadřování těch nejsilnějších lidských emocí, ale dokáže stmelovat i ty, již ho ovládají. Už před 16 lety jsem měla potřebu zachytit všechno tohle ve filmu, ale takovou možnost jsem tehdy bohužel neměla.

Později jsem se do Španělska vrátila jako studentka UK a kultuře flamenka jsem se věnovala ve své bakalářské práci. Přestože jsem práci obhájila na výbornou, dobře si vybavuji, že mně oponent tehdy vytkl, že mám k flamenku až jakýsi „milostný“ vztah, od kterého se je třeba ve vědecké práci přece jen oprostit.

Já jsem naopak cítila, že bych o flamenku chtěla vyprávět nejen na papíře, ale také skrze dokumentární film, který by byl srozumitelný i pro širokou veřejnost. Záhy po škole se mi však postupně narodili tři synové, takže své plány na film jsem musela na delší dobu odložit. Paradoxně to však byli právě moji synové, kteří mi nevědomky pomohli „doladit“ námět filmu. Skrze zkušenost rodičovství jsem si uvědomila, že děti skýtají velmi zajímavý úhel pohledu na flamenkovou kulturu. Flamenková hudba je totiž specifická tím, že si dodnes vystačí bez notových zápisů a klíč k ní se mnohdy předává právě v rámci rodiny či komunity. Na dětech je pak krásně vidět proces této reprodukce.

Co tedy – pro tebe osobně – flamenco znamená?

Osobně mám k flamenku velmi blízko, protože ho mám možnost slyšet několik hodin denně díky svému muži. Ale zatímco se jedná pouze o individuální zájem, ve Španělsku (zejména v Andalusii) lze najít komunity, kde je flamenco součástí každodenní reality i životní filosofie lidí. Tak je tomu například v případě mého protagonisty Abrahama; flamenco představuje pro jeho rodinu nejen způsob vyjádření jejich gitano identity, společenský rituál, způsob zábavy, ale v neposlední řadě také důležitý zdroj obživy a hrdosti.

Řada flamenkových umělců, se kterými jsme spolupracovala, mě přesvědčovala o tom, že se jako Gitanos s uměním flamenka už rodí. Pravdou však je, že v některých rodinách, kde se flamenko udržuje, si děti osvojují specifický rytmus flamenka ještě předtím, než se naučí mluvit. A je třeba zdůraznit, že rytmus flamenka je velmi složitý a pro západní hudbu nezvyklý. Už jen tím, že se počítá většinou na dvanáct dob a důraz se klade na ty nepřízvučné. Existuje však bezpočet komplikovaných variant, takže pro mě osobně je flamenco především krásným cizím jazykem, který se však nikdy nebudu schopna naučit.
Co se textů písní týče, otec Abrahama mi k tomu jednou řekl, že flamenkové písně mohou vyjadřovat mnoho, ale taky nic. Existuje velká škála flamenkových stylů a písní. V některých se zpívá o lásce, o vztahu k domovu, o žalu, o zkušenostech marginalizace Gitanos jako etnika. Jedna z písní, která zazní ve filmu, se jmenuje “Mladistvá delikvence” a reflektuje problém drog a kriminality.

Jak uvidí i diváci ve filmu, při některých flamenkových sešlostech zpěváci mnohdy improvizují. Vypůjčí si třeba část existující písně a navážou na ni svou vlastní improvizací. Největší důraz je ale kladen na silný emocionální prožitek. Flamenkový zpěv musí mít především duši, ale současně respektovat daný rytmus.

Jak dlouho se dokument točil?

Natáčení se připravovalo od léta 2011 a film se točil v období od listopadu 2011 do prosince 2012. Celkem se jednalo o 25 natáčecích dnů. Ve Španělsku jsme natáčeli třikrát a jednou se točilo v Praze, kde kytarista Amós koncertoval v rámci mezinárodního hudebního festivalu „Kytara napříč žánry.“

Natáčení bylo nesmírně zajímavé ve všech ohledech. S Amósem jsme natáčeli v Salamence, kde bydlí, ale doprovázeli jsme ho i do Andalusie, kam se odmalička jezdí inspirovat a učit flamenko do velmi specifické čtvrti v Almeríi. Podařilo se nám být také u natáčení jeho prvního vlastního alba v Madridu. S Abrahamem jsme natáčeli hlavně ve vyhlášené flamenkové čtvrti Caño-Roto v Madridu, ale také během tradiční flamenkové sešlosti španělských Gitanos, které se říká „juerga“. Ta začínala ve tři hodiny v noci a představovala asi jeden z nejintenzivnějších zážitků celého natáčení.

Velkou nevýhodou pro natáčení byl samozřejmě fakt, že oba protagonisté bydlí ve Španělsku a naše natáčení v zahraničí bylo časově i finančně omezené. Přestože jsem se snažila být alespoň v častém telefonním kontaktu s rodinami obou dětí, nebylo vždy možné přijet hned druhý den s kamerou.

Rodinu Abrahama také nebylo mnohdy jednoduché zastihnout. Internet nepoužívají a mnohdy bylo velmi obtížně se jim dovolat. K tomu je ještě třeba přičíst, že moje španělština je sice obstojná, ale určitě ne perfektní, takže když ten telefon nakonec zvedli, neznamenalo to ještě, že jim budu všechno rozumět. Nejlepší tedy bylo domlouvat s nimi vše osobně a pokud možno ne moc dopředu, což bylo ale v případě plánování přesunu štábu do zahraničí někdy docela dobrodružné. Když už se nám ale podařilo sejít ve Španělsku, vždycky to stálo za to. Jejich vřelost, otevřenost a trpělivost vůči nám byla nekonečná.

Proč právě Amós a Abraham?

Od začátku jsem hledala děti, které ve flamenku vynikají. Hledala jsem je zvláště v Andalusii, kde se lze s flamenkem setkat mnohem častěji než ve zbytku Španělska. Také jsem předpokládala, že se bude jednat o Gitanos, neboť právě mezi nimi je flamenco nejpopulárnější a z tohoto etnika se ve Španělsku tradičně rekrutují vynikající umělci. Překvapením pak bylo, že jsem na internetu narazila nejdříve na Amóse, jenž byl ze Salamanky a navíc nepochází z gitano komunity. Samozřejmě mě ohromil jeho talent a velmi mě zajímalo, jak se k flamenku dostal, jak se ho naučil. Kontaktovala jsem Manuela, jeho otce, a vysvětlila mu, o čem bych ráda točila dokument. Skrze něj jsem se pak seznámila s Abrahamem a jeho rodinou. Amós je už ve Španělsku dost mediálně známý, takže jsem měla možnost vidět řadu jeho nahrávek přes internet. Abrahama jsem poprvé slyšela zpívat až první natáčecí den. Ale oba kluci měli obrovské charisma, navíc jejich cesty k flamenku byly dost různorodé; těžko bych našla zajímavější hlavní protagonisty. A jestli jsme přátelé? S oběma kluky i jejich rodinami mám velmi vřelý vztah a myslím, že pokud bychom žili v jednom městě, vídali bychom se nejen kvůli natáčení. Když jsem však kluky poznala, bylo jim oběma dvanáct, dnes už Amósovi roste knír a Abraham začíná mutovat. Pokud bych měla možnost, točila bych s nimi ráda dál. Jsem velmi zvědavá, kam budou jejich cesty směřovat. 

Kateřina Hager se narodila roku 1977 v Praze.

Původně se věnovala studiu herectví, na pražské Konzervatoři J.Ježka studovala pod vedením Jaroslava Duška.

V 90. letech krátce působila jako televizní reportérka pro TV Premiéra, kde připravovala reportáže z oblasti kultury, posléze pracovala jako šéfredaktorka mezinárodního časopisu The Collage, jenž se zaměřoval na lidskoprávní tematiku především v oblastech Balkánu, Kavkazu a Blízkého východu.

V roce 2011 úspěšně absolvovala magisterský program na Univerzitě Karlově v Praze, obor kulturní antropologie. Filmovou průpravu i bohaté pracovní zkušenosti z oblasti filmové produkce získala především v Pražské filmové škole (Prague Film School), kde se jako produkční podílela na vzniku desítek studentských filmů.

V roce 2012 založila vlastní produkční společnost Bohemian Productions.
Hudební dokument Děti flamenka představuje první celovečerní film Kateřiny Hager a vychází z jejího dlouhodobého zájmu o hudební kulturu flamenka. Inspiraci pro film čerpala režisérka také z vlastního dlouhodobého pobytu v Andalusii.

Kateřina je vdaná a je matkou tří synů.

Teaser dokumentu Děti flamenka si prohlédněte zde.