Farář Jiří Rous: Idea Vánoc spočívá v tom, že je Bůh uprostřed nás a sklání se k člověku

V brněnské čtvrti Zábrdovice, jež je tradičně dlouhá léta obývána nezanedbatelným počtem Romů, stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie a s ním je spojena římskokatolická farnost, ve které již léta slouží farář Jiří Rous, národní ředitel pro pastoraci Romů v ČR při České biskupské konferenci. Tato farnost spolupracuje už řadu let s Romy díky jeho úsilí, ale také díky snaze sociálních pracovníků, dobrovolníků a dalších. Funguje tu zkušebna pro zkoušky kapel a farář Rous si cení také klubu pro předškoláky a školáky, díky němuž se dostává dětem ze sociálně slabých rodin pomoci ve vzdělávání.

Jiří Rous umí romsky, hlásí se k romské národnosti, ačkoliv k této minoritě etnicky nepatří a říká, že více než hromadných systémových a společenských snah si cení každodenní drobné práce, o kterou se právě na faře snaží.

Vy jste byl k víře veden rodinou, pokud vím. Jak ale potom přijala, že se pro vás kázání a víra ve slovo Boží stane posláním a prací, když jste studoval zemědělství?

No ano, u mě byla cesta k Bohu jednoduchá a byl jsem k ní skutečně veden od útlého dětství rodinou. Chodili jsme pravidelně do kostela, rodiče i sourozenci – jedna starší a dvě mladší sestry – byli věřící a já taky. V dospívání mě ale potkalo období, kdy jsem byl Bohu trochu dál, hledal jsem jiné cesty, procházel obecně složitým obdobím hledání sebe sama. Zásadním se mi pak stalo setkání se společenstvím lidí, to bylo na vysoké škole, kteří měli k Pánu velmi blízko a já skrze ně pochopil, že chci, aby tomu tak bylo i v mém případě. K těm lidem mě přivedla starší sestra, která už v té době v Jihlavě studovala a snažila se najít si přátelé, s nimiž by mohla sdílet i lásku k Bohu.

Kdy ale přišlo to zásadní rozhodnutí – přerušit studium zemědělství a začít studovat teologii, prostě přesvědčení, že Bohu budete sloužit i v rámci své práce? Jaké skutečnosti na to měly vliv?

Mluvil jsem se svým duchovním vůdcem, který mě v mém křesťanstvím doprovázel a zmínil se mu o úvahách, které mě tenkrát provázely. O úvahách sloužit Pánu a neoženit se, o možnosti sloužit, ale mít i rodinu, protože jsem tenkrát byl velmi zamilován a už jsme hovořili o svatbě. A myslel jsem si, že nad tím právě proto mávne rukou. O cestě kněžské jsem neuvažoval, neboť jsem si myslel, že na ni nestačím, že neumím mluvit, atd. Dal mi jediný komentář. Řekl, že nemůžu něco umět, když jsem se to ještě nezačal učit. Pak, když jsem přijel domů, probudil jsem se s nutkavým pocitem, že bych to přece jen měl zkusit. A vzápětí následovala myšlenka: „Neblázni, tvoje nynější studium a směřování bylo přece úplně jiné!“ Snažil jsem se najít odpověď v knize s náboženskou tematikou a z ní na mě vykoukl odkaz z bible. Nelenil jsem, vzal do ruky bibli a hledal příslušný odkaz. Nic takového tam nebylo, našel jsem ale jiný text o pastýřské službě v církvi, o tom, že Bůh hledá a potřebuje pomocníky. Samozřejmě, že jsem text znal, mnohokrát před tím jsem jej slyšel, četl, ale tenkrát to bylo jiné. Něco uvnitř mě chápalo, že ten text je v tu chvíli určen mě a do dneška věřím, že snad ta tisková chyba ve zmiňované knize, kvůli které jsem toho dne vzal do ruky bibli, tam byla snad opravdu kvůli mně, abych pochopil a sám rozhodl, kudy mají mé kroky směřovat dál.
Takže jste nechal zemědělství a začal studovat teologii.

Jak to přijala rodina?

Jedna věc je vést k lásce k Bohu, druhá přijmout, že se to stane vašim životním údělem, službou, každodenním chlebem.
Na reakce sester už si nevzpomínám, maminka byla ráda, já myslím, že se jí tím možná i splnilo tajné přání, ale otec byl velmi zaskočený a snažil se mě přesvědčit, ať se ještě rozmyslím. Když ale viděl a pochopil, že to myslím vážně, už neprotestoval.

Člověk čas od času rekapituluje, hodnotí, ohlíží se zpět a snaží se bilancovat. Někdy se mu stane, že některých kroků lituje nebo o nich pochybuje.

Pochyboval jste někdy o rozhodnutí, které vám v roce 1990 změnilo život?

Ano, patří k životu se zamýšlet a vyhodnocovat. A je to tak správně. Nemůžu říct, že bych někdy pochyboval o cestě, kterou jsem si vybral a o její správnosti. Já pochyboval někdy o sobě, o tom, jestli na tu cestu a tu práci, službu, stačím, jestli na ni mám dost schopností, předpokladů, trpělivosti. Bylo to většinou spojené s nepřijetím toho, co dělám, že mě mnoho lidí napadalo a tvrdilo, že to, co dělám a jak to dělám, je špatně. Taky to občas souviselo s mojí slabostí, s mým vnímáním ubohosti vlastního života.

A jací lidé to byli, na kritice kterých lidí vám tak záleželo?
Vždycky to jsou nejbližší, protože na nich vám záleží nejvíc, a když se setkáváte se zpochybňováním toho, co děláte nebo jak to děláte, tak vás občas napadne, jestli té věci místo pomoci spíš neškodíte.
Ptám se záměrně, neboť i řada Romů se často setkává – alespoň o tom tak hovoří – s nepřijetím. Zajímá mě, co jim poradit? Jak se z toho dostat, jak nepropadnout sebelítosti, depresi, nepřenášet z generace na generaci, že se pak vlastně už sám začnu vymlouvat, že tohle nejde, protože mi to stejně nevyjde, ať udělám co udělám..?

Nevím, co jim poradit, protože z osobní zkušenosti a znalosti mnohých z nich vím, že mezi Romy je spousta takových, kteří, ačkoliv se snaží, pracují, vzdělávají se, mají i vysokou školu a dosáhnou na běžné standardy této společnosti, přesto se stávají terčem diskriminace a častého nepřijímání. Jejich zkušenosti nepřijetí jsou velmi časté, praktické, odůvodněné. Nevymýšlí si, oni se velmi snaží, jejich pocity jsou oprávněné.

Já vím, sama jsem Romka, ale co může pomoci? Zabýváte se tím vy osobně? Co jim můžete poradit? Co radí víra? Myslíte, že kdyby člověk věřil v to hodnotné, dosáhl by nejen poznání,ale i úlevy?

Určitě jsou na tom líp ti, kteří jsou hluboce věřící, protože oni mohou najít pochopení a přijetí u Boha. On je zdrojem mé hodnoty, je na mé straně, stojí při mně. Nemusí být závislí na reakcích lidí, z nichž někteří vám prostě chtějí ublížit nebo nejsou schopni nezevšeobecňovat, negeneralizovat. Co ale poradit nevěřícím, nevím, snad kdyby zkusili najít víru a správné lidi. Je to těžké, slyšel jsem od Romů, od nichž vím, že se snaží, strašné historky. Ty by bolely každého, každému by ublížily, každého by naštvaly. Co ale s tím, nevím.

Neměla by ale právě v takových případech více promlouvat a jednat institucionalizovaná církev? Ptám se, protože vy jste národní ředitel pro pastoraci Romů v ČR při České biskupské konferenci.

Církev má v dnešní době ve společnosti malé slovo, jak jistě víte. Lidí, kteří v rámci katolické církve chodí do kostela, je přibližně tolik jako Romů – taková menšina jsme. Existují různé předpisy, nařízení, doporučení, které kolují uvnitř církve. Netýkají se jen ČR, ale obecně všech zemí. Já myslím, že je hodně výzev a informací do vlastních řad.
Já jsem věřící, ale nestává se mi příliš často, že bych slyšela od kněze slova o toleranci, potřebnosti vzájemného respektu. Podobná slova zaslechnete spíše v souvislosti s nějakou katastrofou, jde-li ale o vzájemné soužití, tak ne.

Proč? Myslíte, že na vině je i to, že ačkoliv je většina Romů věřících, tak nejsou přímo praktikující a chodící každý týden do kostela? Takže farář pak nemá v podstatě na očích důvod, proč o podobných záležitostech hovořit?

Určitě to může být jeden z důvodů. Záleží ovšem na každém knězi, na farnosti, jejím složení. Já osobně nemám rád tyto „celospolečenské“ snahy, které už tak trochu zavání politikou. Neříkám, že nejsou správné, ale sám se do nich nerad nutím. Já sám se snažím a mám rád, když pro Romy, kteří o to stojí, existuje nabídka, konkrétní pomoc a také se o ni společně s dalšími snažím. Ty velké akce, manifesty a tak, nemám rád. Neříkám, že nejsou potřeba, ale můj šálek kávy to není.

Dobře, ale víra přece má být o tom, pomáhat bližnímu svému, ne?

Určitě, ale – a teď budu hodně upřímný – jak jsme hovořili o špatných zkušenostech Romů s nepřijetím, existuje také řada lidí, kteří přicházejí do kostela, například starších, a mají s Romy osobní špatnou zkušenost. A pak je například ten kněz nechce zbytečně popouzet.

Chápu, ale to jsme v začarovaném kruhu. Určitě by pomohlo, kdyby věřící viděli v kostele a na faře pomáhající Romy, ale co církev jako instituce? Mají samotní kněží dostatek osobních zkušeností či informací o Romech? Ne každý je tak zasvěcený a má tolik osobních a dlouholetých zkušeností jako vy.

Já myslím, že církev dělá dost, existují opravdu předpisy, jdoucí katolickou církví napříč státy, existují doporučení, že by měla mít každá diecéze člověka na toto určeného. Jinak to určitě záleží na každém knězi zvlášť, jak zná svoji farnost, co je schopen pro ni udělat, co považuje za dobré. A určitě by pomohlo velmi výrazně, to jsem na vlastní oči viděl, kdyby konkrétní farníci viděli snahu Romů přijít do kostela, na faru, pomoci. To funguje, já myslím, že pak jsou schopni být dokonce na Romy hrdí.

Vás dnes v Brně, a to nejen ve čtvrti Zábrdovice, zná spousta Romů. Kdy jste ale poznal vy je? Měl jste nějaké zkušenosti v dětství, dospívání?

Ne, vůbec žádné, moje první zkušenost se váže až k vysoké škole. Jdu takhle Brnem a vidím partičku několika asi dvanáctiletých romských dětí poflakujících se na ulici. A pak ke mně přišly a chtěly cigaretu. Tu samozřejmě nedostaly, zato různé názory na kouření a pozvání, ať přijdou mluvit o Bohu. Přišly, já jim vyprávěl o Bohu, ony mně o sobě, tak to vlastně všechno začalo.

Jak říkám, brněnským Romům jste hodně známý. A také účastníkům blokády proti neonacismu, kde jste společně s dalšími kněžími sloužili mši proti násilí. Při sčítání lidu jste se symbolicky přihlásil k romské národnosti, hovoříte romsky, jste rád, že se vám na faře již několik let daří pracovat se skupinami dětí, z nichž část chodí do předškolní výchovy, další zase na doučování. Pomáhá vám vaše znalost romského prostředí a romštiny?

Asi ano, myslím, že Romové to vnímají tak, že jsem na jejich straně. Já to ale považoval za nutnost. Setkáváme se s tím, že děti, které tu máme v přípravce předškolní výchovy, neuměji dostatečně česky, jejich mateřský jazyk je romština, a pokud jim chceme pomoci, je nutné se s nimi domluvit. Samozřejmě, že řada Romů už dnes naopak romsky nemluví, ale my pracujeme s opravdu chudými rodinami a u nich se s tím jazykovým handicapem, se kterým jim chceme pomoci, setkáváme. Ty se snažíme připravit do školy, jde o náročnou práci, jde o malé třídy – dvě – dohromady asi 17 dětí, ale my je musíme vyzvedávat z rodin, pak je tam zase vodit. Jde o velké personální nasazení. Na to pak navazuje doučování dětí, které už na školách jsou, ty docházejí na faru 4 x týdně, kromě doučování tu mají volnočasové aktivity a další vyžití. Většina z takto formovaných dětí je slušná a chytrá. Tohle je práce, systematická, každodenní, která mi dává smysl a radost. Jeden člověk, který tady na faře bydlí, je Rom, učí na jedné škole s velkým počtem romských dětí, další spolupracovnice učí na další škole s velkým počtem romských žáků, takže my o kontakt s nimi nepřicházíme, máme o nich informace.

Chystáte něco na Vánoce i pro tyto děti? Eventuelně pro jejich rodiče?

Ano, budeme mít dvě besídky, na ty přicházejí rodiče podívat se, jak se dětem vede. Kromě toho probíhají na Náměstí svobody a Zelném trhu takové Vánoce, oslavy, na pódiu vystupují i naše děti, a to je pro rodiče to pravé ořechové, akce, na kterou zajdou.

Jak vy sám vnímáte a prožíváte Vánoce, co pro vás znamenají i z biblického hlediska?

No, já je prožívám asi dost jinak než většina lidí. Pro mě představují vysokou zátěž, obrovské pracovní nasazení. Několik dnů v kuse sedím ve zpovědnici, jde o dlouhé hodiny. Pak příprava, opravdu je to časově náročné. Jinak ale idea Vánoc samotných pro mě znamená, že Bůh je uprostřed nás, že Bůh se sklání k člověku. To je něco, na co se vždy velmi těším, protože z toho jsem vlastně živý, že Bůh je takhle blízko, že se sklání k člověku, že se stává člověkem, a že mu na každém člověku záleží, že jsme pro něj velmi důležití.

A přání? Co byste přál našim čtenářům, Vánoce jsou přece o narození Ježíše Krista, o rozjímání a snad i přáních, ať už o těch, která bychom rádi dostali, přijali, nebo o těch, které sami chceme dát.

Přál bych lidem, vašim čtenářům, aby přijali Ježíše Krista, Boha, protože oni sami velmi touží, myslím, po tom, aby svět přijal je, aby je přijal Bůh. Proto bych všem přál, aby dokázali přijmout Boha.