Eva Zdařilová: Odškodňovací programy v České republice
Širšího okruhu romských pamětníků války v České republice se dotkly programy
tři. Jako první začal v ČR v roce 1998 působit Švýcarský fond s finančním
vkladem švýcarských bank, který zamýšlel jednorázovou finanční částkou podpořit
„potřebné osoby, které byly z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení
nebo z jiných důvodů pronásledovány, nebo se staly jinak oběťmi holocaustu/ šoa,
stejně tak jako potomky obětí.“1
Nejdříve mohly žádat osoby, které se narodily
před 31. prosincem 1944, prožily válku na území Československa a doložily svou
sociální potřebnost. Fond byl zaskočen, kolik žadatelů v ČR tyto podmínky
splňuje, a tak po přijetí žádostí zúžil definici příjemců na osoby, které
prošly koncentračními tábory. Než k této změně definice příjemců došlo,
založila Romská občanská iniciativa2 Ligu na pomoc romským obětem války a za
vydatné mediální kampaně nashromáždila přibližně 3 000 žádostí o příspěvek
především od osob, které válku prožily na Slovensku a nové podmínky nesplňovaly.
Ze solidarity k této skupině žadatelů a jako výraz nesouhlasu s jednáním
Švýcarského fondu stáhl následně žádosti Výbor pro odškodnění obětí romského
holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou, který zastupoval tzv. české Romy. Jedinými
žadateli tak zůstali tzv. moravští Romové zastoupeni Muzeem romské kultury v
Brně, z nichž 221 osob nakonec příspěvek získalo (Zdařilová, 2007: s. 35).
Zcela logicky se neúspěšní žadatelé cítili být podvedeni, ač často nevěděli
přesně kým, byli zklamaní a k dalšímu programu přistupovali velice skepticky.
Tím byla německá nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost zřízená v roce 2000
vládou Spolkové republiky Německo. Žádosti pro nadaci v ČR vyřizoval coby
partnerská organizace Českoněmecký fond budoucnosti (dále jen ČNFB). O možnosti
zde žádat se automaticky dozvěděli ti, kteří byli organizovaní ve Svazu
bojovníků za svobodu3 – tedy především tzv. čeští a moravští Romové. Ostatním
romským žadatelům se cesta k žádosti otevřela téměř náhodně. V tu dobu terénní
sociální pracovník v Praze Jakub Steiner zkusmo pomohl žádost podat několika
svým klientkám. ČNFB je přijal a s nadací Připomínka, odpovědnost, budoucnost
vyjednal kategorie v otevírací doložce „Ukrývání se před rasovou perzekucí“ a
„Omezení osobní svobody“ – tedy kategorie definované tak, aby se do nich „vešli“
Romové perzekuovaní nacisty ve Slovenském státě. Vzhledem k tomu, že do uzávěrky
příjmu žádostí už zbývalo jen několik měsíců, začala se na podpoře žadatelů
podílet nezisková organizace Člověk v tísni. Té se podařilo získat už existující
databázi žadatelů u Švýcarského fondu od bývalých zaměstnanců Ligy, které
obeslala dopisem s nabídkou nové možnosti žádat a s výzvou, ať se v případě
zájmu o asistenci při sepsání žádosti obrátí na zaměstnance Člověka v tísni.
Přibližně 30 brigádníků začalo následně objíždět potenciální žadatele a nahrávat
jejich výpovědi k válečnému období. Transkripce výpovědí se dvěma posudky
historiků se k posouzení posílaly německé nadaci, která v počátku provedla i
několik namátkových kontrol přímo u žadatelů. Když v postup získala důvěru,
nebyli další žadatelé už nahráváni, ale brigádníci zaznamenávali výpovědi
žadatelů do za tímto účelem navrženého formuláře. Zpráva o korektním přístupu
ČNFB se mezi Romy rozšířila až s prvními vyplacenými příspěvky. Kancelář ČNFB
tak zaznamenala nárůst žádostí těsně před uzávěrkou 31. prosince 2001 a
(bohužel) i po ní. Přesný počet romských žadatelů u nadace POB z České republiky
nelze určit, tedy ani procento úspěšnosti, odhad je kolem 2000 (Zdařilová, 2007:
s.
9). U žadatelů totiž nebyla evidována národnost. Jistým vodítkem může být,
že se jednalo o žadatele zprostředkované výše uvedenými organizacemi
zastupujícími Romy.
Vysoký odhad počtu romských žadatelů a zjevný podíl „odškodněných“ osob, které
byly vystaveny i jiným formám nacistické perzekuce než táborové koncentraci, lze
přičíst jednak vstřícnosti nadace k důkazní nouzi žadatelů, kdy bylo jako důkaz
dosud bezprecedentně připuštěno osobní líčení událostí samotným žadatelem, a
také nasazení brigádníků organizace Člověk v tísni, kteří žadatele objížděli,
jejich líčení zaznamenávali a pomohli jim tak překonat byrokratickou bariéru
související se sociální negramotností většiny z nich.4 Žadatelé, kteří ČNFB
kontaktovali až v průběhu roku 2002, obdrželi dopis, že jejich žádost už nemůže
být přijata s doporučením, na jaké jiné organizace se mohou se svými nároky
obrátit. Jednalo se především o ČSSZ, která podle zákona č. 261/2001 Sb.
vyplácela jednorázovou peněžní částku 60 000,- Kč „účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů“5, a to po dobu ne kratší než tři
měsíce.6 Zákon nabyl účinnosti 26. července 2001 a ČSSZ přijímala žádosti do
konce roku 2002. Na prosbu Čeňka Růžičky rozeslal romským žadatelům ze své
databáze i ČNFB dopis informující o této možnosti žádat u ČSSZ.
Podmínkou pro kladné vyhodnocení žádosti u ČSSZ bylo však osvědčení podle zákona
255/1946 Sb. o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých
jiných účastnících národního boje za osvobození, o které bylo nutné požádat na
MO ČR. Před rokem 2001 získala osvědčení jen hrstka českých a moravských Romů,
kteří mohli prokázat svoji internaci v Letech u Písku nebo v Hodoníně u Kunštátu.
V roce 2001 přistoupilo MO ČR na základě analýzy k přehodnocení dosavadní praxe
udílení osvědčení a přislíbilo osvědčení vydávat i osobám, které byly z rasových
důvodů omezovány na osobní svobodě. Ovšem důkazní břemeno nesl čistě žadatel,
který musel vyplnit celou řadu konkrétních údajů (přesná data počátku a konce
např. nuceného skrývání, data narození všech zúčastněných apod.) a doložit např.
dvě svědecké výpovědi. Z přibližně 6 600 žádostí o osvědčení, které MO ČR
obdrželo v letech 2001 až 2003 především z řad Romů, jich bylo kladně
vyhodnoceno cca 100 (Zdařilová, 2007: s. 62), což zrcadlí i počet a úspěšnost
žadatelů u ČSSZ, kdy díky neudělení osvědčení byly žádosti o jednorázový
finanční příspěvek ČSSZ zamítány.
Okrajový projekt pak v ČR realizovalo sdružení Adra, které díky finanční podpoře
od IOM rozdávalo celoplošně Romům, kteří se narodili do roku 1945, balíky s
humanitární pomocí. Jeden balík byl potravinový a druhý obsahoval hygienické a
kuchyňské potřeby, přičemž jak obsah balíků, tak i jejich kolektivní distribuce
byly velice diskutabilní.
Nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost tak byla a pravděpodobně už i zůstane
jediným programem, v jehož rámci se většímu počtu Romů v České republice
podařilo získat jistou finanční satisfakci za prožitý válečný osud.
PhDr. Eva Zdařilová
Vystudovala romistiku na UKFF. Tři roky působila jako šéfredaktorka časopisu
romistických studií Romano Džaniben. V současné době je ředitelkou občanského
sdružení téhož jména. Ve své práci se soustřeďuje zejména na téma odškodňování
romských obětí holocaustu, o kterém pojednávala i její rigorózní práce. V letech
2008-2012 vedla na žádost univerzity v Bochumi (D) výzkum, v jehož rámci
zjišťovala, jaké bylo přijetí německých odškodňovacích programů českými Romy.
Momentálně je na mateřské dovolené.
Poznámky
1 Schlussbericht Schweizer Fonds zugunsten bedürftiger Opfer von
Holocaust/Shoa. s. 27.
2 Romská občanská iniciativa (zkratka ROI) byla československá a česká
politická strana vzniklá roku 1989 jako politická platforma reprezentující
romské etnikum. Počátkem 90. let působila v alianci s Občanským fórem a získala
i parlamentní zastoupení (tehdejší ofi ciální název Romská občanská iniciativa
ČSFR). Po rozdělení ČSFR působila strana samostatně v Česku jako mimoparlamentní
formace (do roku 1995 pod názvem Romská občanská iniciativa, pak jako Romská
občanská iniciativa ČR). V 90. letech působila samostatně i na Slovensku.
3 Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) je občanské sdružení, sdružující
účastníky národního odboje za osvobození ve druhé světové válce a jejich
pozůstalé. K 31. prosinci 2006 měl dle vlastních údajů 10 489 členů. Svaz
sdružuje jak fyzické osoby (především účastníky druhého odboje a jejich
pozůstalé), tak právnické osoby (organizace zastávající postoje blízké idejím
Svazu) jako kolektivní členy. Organizační struktura je na územním principu.
Nejvyšším výkonným orgánem Svazu je předsednistvo ústředního výboru.
4 Většina žadatelů nemá ukončené ani základní vzdělání, psaní a čtení nepatří
k jejich osvojeným dovednostem, nehledě na jazykovou bariéru některých z nich,
kteří si český jazyk začali osvojovat až v pozdějším věku.
5 http://www.army.cz/mo/dotacehroby/261_2001%20Sb.tx
6 Účastníci národního boje za vznik a osvobození Československa, kteří byli
vystaveni některé z předmětných újem po dobu kratší než tři měsíce, byli pak
ošetřeni zákonem 357/2005 Sb., podle něhož jim ČSSZ mohla být přiznána částka 30
000,-Kč, nebo si mohli zažádat o příspěvek k starobnímu důchodu.
