Eva Davidová: Pro Romy jsem byla vždycky prostě Eva

Rozhovor s etnografkou, socioložkou, historičkou umění a fotografkou Evou Davidovou.

Vůbec první otázka, která mě spontánně napadne, když si
o Vás čtu a přemýšlím, má souvislost s faktem, že celý život pracujete
s obrazovým materiálem. Co je první obrázek, který se Vám vybaví v paměti? Vaše
první vzpomínka, jestli nějakou takovou máte?

Vybaví se mi asi hlavně maminka, a tatínek a starší bratr
Jirka. Ale maminka úplně nejvíc, blonďatá jako Vy a kudrnatá k tomu.  Milovala
jsem ji, ale bohužel brzy onemocněla, takže jsme se s ní mohli těšit jen do
jejích 52 let. Když jí bylo čtyřicet, dostala sklerózu multiplex, a sice v době
květnové pražské revoluce. Měla jsem tehdy problémy s kolenem a moje drahá
maminka mě vezla do dětské nemocnice na Karlově, kde si mě nechali na
pozorování.  Bylo mi 12 let. A jak se maminka vracela z nemocnice domů do
Dejvic, vypukla zrovna revoluce. Takže popojela kousek tramvají, načež je
všechny z té tramvaje vyhodili, konec, šlus, už se ozývala střelba. Nic už
nejezdilo, ani taxíky, musela jít z těch Vinohrad pěšky.

… to musela být nakonec ráda, že Vás má ukrytou v té
nemocnici.

Ani nebyla, protože můj starší bratr se vydal – což ona
nevěděla – na pražské barikády. Nadšený sedmnáctiletý kluk, to víte, a byl na
Libeňském mostě, na té nejtěžší barikádě. Takže maminka byla sama s tatínkem a
obě děti pryč z domu. V rozhlase pak začali hlásit, že ta nemocnice, ve které
jsem ležela, je ostřelovaná. Nic se samozřejmě nevědělo přesně. Maminka z toho
byla úplně pryč, ačkoli ji tatínek utěšoval, seč mohl. Jak nám pak zpětně řekli,
tenhle stres byl základ té její nemoci. O půl roku později začala škobrtat a
postupně ochrnula. Pak jsem se o ni starala – musela jsem se naučit vařit,
říkala mi z postele a z křesla receptury. Bratr se nakonec naštěstí z barikády
v pořádku vrátil, bylo to 9. května a měl stužku v pískové uniformě. Pamatuji si
– a to je další z té „obrázkové série“, jak za mnou přišel na návštěvu do
nemocnice právě v téhle uniformě pražské revoluční gardy. Byla jsem taková malá
slečna a byla jsem nejen strašně šťastná, ale taky na hezkého bratra pyšná!

S bratrem jsme se měli moc rádi. Učil mě tancovat, vodil mě
do tanečních a na plesy… Byl vynikající tanečník a já jsem taky ráda tancovala,
takže vždycky vyvedl sestřičku. Krom toho byl velký odborník na chov koní.
Vystudoval v Suchdole zemědělskou školu, a jak byl výborný na matematiku a
přírodní vědy, tak si ho na té fakultě chtěli nechat, ale on ne! Jak jen mohl,
utíkal ke koním. Jen co vystudoval, honem do Kladrub, do státního hřebčína, kde
pak žil de facto celý život. Později zemřel při autonehodě.  Když promoval, což
bylo v 50. letech, v době tvrdého komunismu, tak se řeklo: Koně pryč! Máme přece
traktory, žádné koně nepotřebujeme, a kdo na nich jezdí…

… ten je buržoa.

Přesně tak! Koně byli něco jako sociologie – takzvaný
buržoazní přežitek! Vedle etnologie jsem si ji chtěla vzít jako druhý obor, ale
nešlo to, už nebyla. Musím ale hrdě říci, že můj bratr Jirka de facto zachránil
chov čistokrevných koní u nás. Ovšem za cenu strašných bojů. Jeden z koní,
takzvaný „kočárový“, skončil dokonce na anglickém královském dvoře a můj bratr
tam byl pozvaný na svatbu. To byla tedy 50. léta, začali jsme studovat.

Když jste u té zlomové doby; zažila jste úctyhodnou
řádku velkých historických převratů a změn – válku, 60. léta, normalizaci i
revoluční éru v 89. roce, prakticky téměř všechna pro naši zemi významná data
20. století. Kdybyste je měla srovnat, dokážete říci, ve které z těch etap jste
vnímala největší naději na nějakou společenskou změnu? A kdy naopak skepsi,
marasmus, deziluzi?

Nadějeplná, ačkoli mi tehdy bylo relativně málo, byla
jednoznačně poválečná doba. Kdo zažije válku – a já ji jako malá zažila v Praze
včetně nočních náletů – tak má pak taky nejrůznější „obrázky“: v noci sbalený
kufříček nejnutnějších věcí a do krytu, kde jsou jen nějaké ty deky a nádoby
s vodou. A tam třeba celou noc. Do první třídy jsem začala chodit takřka
paralelně s vypuknutím války, a zanedlouho už nám Němci zabrali školu
v Dejvicích, naproti generálnímu štábu a museli jsme do improvizované školy
v Bubenči, která byla v takových dřevěných barácích. Po válce to bylo samozřejmě
krásné, navíc období v letech 1945–1948, než bylo zase všechno jinak, mám
spojené s tím úplným mládím. Pro mě to tedy osobně byla krásná doba. 68. rok byl
pak spojený s tím, že jsme mohly, já i Milena Hübschmannová (se kterou jsme
téměř vrstevnice a se kterou jsme o sobě zezačátku ani nevěděly – ona chodila na
filologickou fakultu, já na filosoficko-historickou, což bylo tehdy rozdělené, a
potkaly jsme se tudíž až později, v průběhu školního roku), vůbec poprvé využít
něco z našeho oboru.  V sociologickém ústavu byla vypsaná stáž do národnostního
oddělení, kam jsme byly s Milenou přijaté. To byl červen 68.

To jste neměly moc času.

Hodně málo času. Měsíc, dva to bylo ještě dobré, pak nám
ale dali do čela jako vedoucího naší skupinky marxistického filozofa Karla Káru.
Začaly jsme dělat na velkém výzkumu, každá jsme jednak pokračovala v tom svém,
jednak jsme dělaly jeden dohromady. Možnosti byly ale čím dál omezenější a
výsledky, ke kterým jsme došly – počínaje tím, že Romové jsou právoplatná
etnická skupina, v podstatě národnost, a proč – tedy ty hlavní výsledky, k nimž
jsme dospěly, nám okleštili a výsledně opět nedovolili publikovat. Za tím, co
tehdy vyšlo z naší práce, si lze stát až dodneška. Publikovalo se jen
cyklostylem – tak vznikly dva větší materiály: Cikánské obyvatelstvo
v Československu a ještě jedna publikace. Platilo nicméně, že pro to, na co
jsme se v rámci oboru chtěly zaměřit, prakticky neexistovalo uplatnění.  Takže
já jsem si bádala soukromě, Milena byla v Československém rozhlase, přičemž
mohla jezdit nahrávat slovesnou kulturu, zatímco já se od začátku soustředila na
změny v tradiční kultuře a na romskou hudbu. Dnes vlastním asi největší sbírku
tradičních romských písní u nás. Celou dobu jsem tedy jezdila do osad, počínaje
Polonkou na středním Slovensku, kam jsem přišla mezi Romy vůbec poprvé.

Pro nit mého vyprávění je, myslím si,
nejpodstatnější, že jsem začala v roce 1952 studovat – maminka zemřela v srpnu,
ale ještě k ní dolehla informace o tom, že jsem přijatá na filosofickou fakultu,
že jdu dělat etnologii, a měla z toho velkou radost. Zůstali jsme pak sami
s tatínkem. V té době jsem se – což souvisí s tou nemožností se uplatnit –
„upíchla“ v prvním zaměstnání. Byl to středočeský Krajský národní výbor na
Smíchově.  

A protože jsem jako pravý nadšenec toužila jít do samého ohniska
dění, požádala jsem si o východní Slovensko, do Košic. Jeden by myslel, že to
není typické působiště po fakultě, ale já jsem byla ráda, že jsem tam vůbec
mohla být. Jmenovalo se to Krajské kulturní středisko, a tam jsem měla možnost i
pracovně jezdit po celém kraji, a taky mezi Romy. Na jaře 1960 jsem se tedy
rozhodla, že chci na východní Slovensko, kam jsem předtím pořád jezdila jen
výzkumně a sama. Chtěla jsem tam začít trvale pobývat a žít. Bylo to další
zajímavé a moc krásné období mého života.

Mohla jsem tam jezdit a chodit mezi
Romy zcela volně, natáčet písničky, později i fotografovat a dělat si své
výzkumy.  Tohle období přineslo ten odborný výsledek, že jsem tam dala dohromady
materiály ke své první knize Bez kolíb a šiatrov z roku 1965. A když se
vrátím k Vaší otázce: úvod a závěr této knihy byl například dodán zvenčí. Vám se
to teď zdá třeba nepochopitelné…

Nezdá se mi to nepochopitelné, ale zajímá mě to, a
čtenáře možná také, vždyť jde o kus historie, jehož vliv pociťuje dodnes.

Závěrem té knihy tedy muselo být, že Romové se budou měnit
– abych se zasmála – jaksi „ke světlým zítřkům“. V téhle útlé publikaci jsem se
poprvé pokusila shrnout, kdo Romové jsou, že jsou etnická skupina a také je na
jednotlivé skupiny rozdělit. Plus fakt, že jsou z Indie, ačkoli to se zpřesnilo
až později, pomocí lingvistických výzkumů. V roce 1964 a 65 to byly mé první
objevy, na které jsem musela přijít sama. Na fakultě mi nikdo nepomáhal, tam se
jen divili, že si tohle téma chci vzít k diplomové práci. A že prý to není žádné
„odborné“ téma, což je dnes už k smíchu.

Nakonec mi ale pomohl můj starý
profesor, který byl indolog a byl velvyslanec v Indii – u něj jsem konzultovala,
a ten měl pro mě pochopení. A pak také dr. Otakar Nahodil, který byl tehdy
odborný asistent. Vrátím se ale ještě k letům 64 a 65, kdy jsem napsala knihu
Bez kolíb a šiatrov, kterou jsem pak ještě rozšířila o další výzkumy a
vznikla kniha Romano Drom – Cesty Romů. Dalším výsledkem byla výstava,
kterou jsem udělala taktéž doslova na koleně. Jmenovala se Cigáni východného
Slovenska – a dodali k ní opět dobový přívěsek: …kedysi, dnes a zajtra.

To „kedysi“ byla tedy ta historická část, kterou jsem tam ukázala: odkud Romové
jsou, jejich indický původ, jazyk atd. Výstavu jsem představila v Dome košického
vládneho programu. Instalovala jsem ji už  v 6. nebo 7. měsíci těhotenství. Ale
vrátím se ještě k momentu, kdy jsem se rozhodla do Košic odejít – nezlobte se,
že tak přeskakuji! Vyložím Vám to osobní pozadí. Tatínek z mého rozhodnutí
zezačátku moc nadšený nebyl, nakonec ale pochopil, že je to můj život a obor.
Zůstal pak v Praze sám. Koncem března 1961 zemřel taky on, na rychle projevenou
rakovinu, v nemocnici byl jen asi 10 dnů, nešlo to operovat. Zůstala jsem tedy
v Košicích úplně sama. Můj kolegaVladimír, který se mnou předtím
pracoval na středočeském KNV, mě už delší dobu miloval, ale já měla spíš
odmítavý postoj, ačkoli jsem měla každý den v Praze na stole kytici růží a
podobně…

Nicméně po půl roce se objevil v Košicích. Na východoslovenských
železárnách, které se tehdy stavěly, si zařídil, že ho tam vezmou. Takže prostě
přijel. A teď asi tušíte, co Vám dopovím.  Bylo to tehdy zlé období, jak jsem
zůstala sama. A v Košicích jsem toužila zůstat, po pracovní stránce jsem byla
moc spokojená. Takže jsem nakonec souhlasila se svatbou. Vzali jsme se. Bylo to
1. dubna 1961, různí přátelé se domnívali, že jde o aprílový žert. Jen místní
Romové, moji přátelé, věděli, že je to pravda – přišli a hráli mi. Svatbu jsme
měli na košickém Národním výboru. Pracovala jsem tak pak až do 62. roku – koncem
května se mi potom narodil syn Martin. Pár týdnů před porodem jsem se vrátila do
Prahy. Bez kolíb a šiatrov jsem napsala v době mateřské dovolené.

Jak vlastně reagovali muži Vašeho života na skutečnost,
že Vaše profese se pojí s častým cestováním? Jak se s tím smiřovali? Následovali
Vás? Zlobili se, nebo Vás naopak podporovali?

Dobrá otázka! První muž mého života – tatínek – jak jsem se
už zmínila, nebyl moc nadšený, když jsem se v 1. ročníku na fakultě rozhodla pro
svou profesi. Ale akceptoval to. Byla jsem, jak se tehdy říkalo, tzv. dívka
z dobré rodiny a tatínek strávil celý život, což je dnes unikum, v jednom
zaměstnání a byl poměrně konzervativní. Měl pocit, že přece nemůžu jezdit někam
tamhle na východní Slovensko, „mezi cikány“, což si myslela i spousta dalších
lidí okolo, takže i s tím jsem musela bojovat. Nicméně později během let to pak
pochopil a přijal.

Co se Vladimíra týče, s tím jsme se, jak jsem říkala, brali
přímo na východním Slovensku, pak jsme ale měli syna… a nebylo to úplně ono.
Později jsme se rozešli, ale v dobrém.

A muž mého života – Jan, Honza – ten to chápe, protože se
máme moc rádi, akceptuje to. Když jsem ho ale poznala, už jsem nejezdila tolik
jako dřív – tehdy vlastně pořád. Mé cesty mimochodem souvisely i s tím, že
tatínek pracoval na Ministerstvu dopravy a já měla tzv. „režijku“ – režijní
průkazku. Zní to dnes už jako vtip, ale dodnes si pamatuji, že jsem z Prahy do
Košic jezdila za 10 korun. Nejčastěji jsem jezdila do Trebišova, kde jsem
sbírala materiály na diplomku – dneska když se na ni povídám, vypadá to opravdu
spíš jako pokus. (směje se) Mezi trebišovskými mám dodnes hodně přátel…

Chtěla jsem se vyhnout patosu okolo Vašeho jubilea a
romantickým otázkám souvisejícím s Vašimi výjezdy do osad; zeptám se ale trochu
jinak: jaké čistě praktické rady do života jste si odtamtud odnesla?

O tom se těžko souhrnně mluví, vyznívalo by to trochu
pateticky – což bych nerada. Já mezi Romy jezdila od svých 20 let. Naučila jsem
se tam to, co máte zřejmě na mysli – totiž, že život je úplně jiný, než jak jsme
byli vychovávaní v tzv. „dobrých rodinách“.  Svým rodičům moc děkuji, že jsem
takhle vyrostla, ale vydala jsem se pak úplně jiným – svým vlastním – směrem.
Samozřejmě, že když jsem poprvé přišla z Prahy do osady – do koliby – kde nebylo
ani světlo a kde byla jedna postel a často nebylo co jíst, je těžké popsat ten
pocit.

Troufám si říct, že jsem Romy postupně pochopila a skrze ně i vlastní
pohled na život a na svět, na lidi. Dali mi člověčí lásku, lidský vztah člověka
k člověku, protože Romové – a to teď říkám naprosto bez patosu – když mezi ně
někdo přijde, vycítí, co je zač. A bez jakýchkoli řečí, aniž jsem se někdy
musela nějak uvádět – nikdy se mě nikdo neptal, kdo jsem, co jsem, co tam chci
nebo od nich, pro ně jsem byla prostě Eva. Naprosto mě přijali, a musím říct, že
všichni beze zbytku. Jsou desítky a desítky míst a osad, kde jsem byla, ale
nikdy se nestalo, že by mě lustrovali – a to mě na tom vzalo. Nic jsem s sebou
tehdy nevozila – ani magnetofon, ani notýsek, foťák – až zpětně jsem se ze
sociologie naučila, že jsem de facto prováděla tzv. zúčastněný výzkum.

Jejich
život běžel normálně kolem mě a já ho s nimi žila. Myslím, že tamní Romové
věděli, komu můžou věřit. Zezačátku jsem při výzkumech spala vždycky někde ve
městě – brzy mi ale řekli: „No proč chodíš spát jinam, buď u nás!“ V Trebišově
byla porodní asistentka, Zuzana Demeterová, ta měla takový lepší domeček s tzv.
parádní místností – tam mě uložila. I odtamtud mám jeden „obrázek“ – krásná
chvíle – spala jsem v té posteli a instinktivně se probouzela pocitem, že se na
mě někdo dívá. Tak jsem pomalu otevřela oči, a vidím, za zasklenými dveřmi jsou
desítky párů dětských očí, které mě pozorují a říkají: „Mek sovel, amari Evička,
mek sovel. Čiten!“  Nebo další obrázek: jsem na konci osady a z toho druhého
najednou hrozný křik.

A volají: „Joj! Devla, muľa, ou muľa!“ Říkám si, proboha,
co se stalo. A tak tam běžíme, a tam skutečně ležel mladý muž, v bezvědomí. Jak
se ukázalo, nešlo přímo o delirium tremens, ale asi předtím hodně pil. Hned ho
nesli na postel a už mu pomalu přinášeli svíčky a chtěli u něj vartovat, když
jsem přiběhla. Přestože jsem neměla žádnou zdravotnickou průpravu, někde jsem
asi zaslechla, že v takových případech pomáhá mléko. Tak mi ho přinesli, řekla
jsem, ať ho svaří. „Podržte ho,“ povídám. Nalili jsme mu to teplé mléko do úst a
samozřejmě obživnul. A tak jsem vzkřísila mula!

Takových okamžiků mám moc a moc, jeden krásnější než druhý. Mám je ve svém srdci.

Eva Davidová

Etnografka, socioložka, historička umění a fotografka
Eva Davidová patří mezi zakladatele české romistiky. Od poloviny 50. let se
systematicky věnuje studiu způsobu života a kultury Romů v Čechách, na Moravě a
na Slovensku. Z té doby pocházejí nejen její první fotografie, ale i první
fonografické záznamy romské slovesné a hudební kultury.

Jako odborná pracovnice různých vědeckých a kulturních
institucí zůstala od dokončení studia na Filozofické fakultě UK až dodnes věrná
svému tématu. V současnosti přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých
Budějovicích a externě i na několika dalších univerzitách, spolupracuje s řadou
zahraničních institucí, je členkou International Romani Union a aktivně působí v
mezinárodní vědecké romistické společnosti Gypsy Lore Society.

V roce 2002 dostala Davidová od ministra kultury Pavla
Dostála medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění) za celoživotní
práci v oblasti záchrany, dokumentace a prezentace tradiční kultury Romů v České
republice a na Slovensku. Přední fotografka a muzikoložka letos oslaví významné
životní jubileum.