Emil Ščuka: Chybí nám jednotná koncepce
Od divadla k právům
Emil Ščuka patří k nejznámějším romským politikům v České republice. Vystudoval právnickou fakultu a působil jako prokurátor, původně si však hýčkal úplně jiný karierní sen. V roce 2001 o něm v časopisu Reflex vyprávěl následovně: „Odjakživa jsem měl obrovskou slabost pro divadlo, to mi naprosto učarovalo. Na obor divadelní režie na pražské DAMU jsem se hlásil třikrát. Už jako kluk jsem hrál ve školním divadle, na gymnáziu jsem vedl hned dva divadelní soubory – jeden přímo ve škole, druhý v nedalekém Domově mládeže. Bral jsem divadlo jako svůj jasný životní cíl.“
Na divadelní akademii přijat nebyl, začal se tedy poohlížet po jiném oboru, kde by se mohl vyhnout nemilované matematice. Tak přišla právnická fakulta a po jejím zdárném absolvování prokurátorská praxe. Ščuka však na divadlo nezapomněl a během svého pobývání v Sokolově založil proslulý divadelní soubor Romen.
Euforie revolučních dní
Ščukův aktivismus a charisma přinášely ovoce zejména v revolučních a porevolučních letech. Společně s Ladislavem Rusenkem reprezentoval Romy přímo během žhavých revolučních dní – na památné demonstraci na pražské Letenské pláni, 26. listopadu 1989 promlouval k lidu přímo z tribuny – spolu s Rusenkem vystoupili s prohlášením a s podporou Občanského fóra a Václava Havla.
V rozhovoru s Jarmilou Balážovou vzpomínal ještě v roce 2004 na atmosféru a vývoj událostí revolučních dní takto: „Byl jsem samozřejmě 17. listopadu na Národní třídě, shodou okolností s etnografkou Evou Davidovou a Honzou Červeňákem, byli jsme tedy svědky tamních událostí. A neměli jsme z toho dobrý pocit. Ještě týž večer jsme se sešli s Láďou Rusenkem a už 18. listopadu dávali dohromady skupinu pražských Romů, protože ti nám byli tehdy nejblíže. 19. listopadu jsme připravili memorandum, za nímž stálo kolem třiceti lidí, kteří ho podepsali, mezi nimi Dr. Milena Hübschmannová. V podstatě nám bylo hned jasné, že nesmíme stát stranou. I když i mezi námi se našli tací, kteří řekli: My se do toho nepleťme, ať si to gádžové vyřídí mezi sebou. Počkáme, jestli vyhraje ta nebo ona strana. Pak teprve půjdeme za nimi a řekneme, že jsme jim fandili od začátku. Nepleťme se do toho, vždyť je to jejich válka. S tím jsme samozřejmě nesouhlasili. Tito lidé se k nám nepřidali a my o to ani nestáli. Každý nemá to štěstí, zažít dění revoluce a být přímo v jeho centru. Jsem skutečně vděčný, že jsem tu možnost dostal. Tenkrát se skandovalo nejen na Letné, ale i na dalších mítincích na Staroměstském či Václavském náměstí. I mimo Prahu. Všichni byli šťastní, že se zbavují překážejícího chomoutu. V té situaci, kdy začali volněji dýchat, byli naprosto čistí, bez postranních úmyslů a do této atmosféry jsme se hodili i my, Romové. I my chtěli volně dýchat, i my jsme společně nasávali tu atmosféru. V té době se člověk vůbec nesetkával s výhradami, předsudky, útoky.“
Zeptáte-li se Emila Ščuky na jeho osobní vzpomínky dnes, po více než dvou desetiletích, je patrné, že jistý pocit deziluze nabyl během poslední dekády vrchu – nadšení se vytratilo, zůstal pocit čehosi dávného a neskutečného: „Už je to strašně dávno, přes dvacet let, což je v lidském životě dlouhá doba. V historickém časovém posunu to nicméně zároveň působí, jako by to bylo včera. Nerad se takzvaně patlám v minulosti. Vyrůstají nám další generace. Tehdy jsem si neuvědomoval, že něco zvláštního prožívám; byli jsme hozeni do vody, vstoupili jsme do událostí rovnýma nohama. Měl jsem tenkrát pocit, že leccos z toho, na čem pracujeme, se může v budoucnu podařit. Něco pak skutečně vyšlo, něco ne. Něco se změnilo úplně.“
Romská občanská iniciativa a krach ideálů
Krátce po revoluci, v březnu roku 1990 spoluzaložil Emil Ščuka první romskou politickou stranu ROI (Romská občanská iniciativa), v jejímž čele několik let působil. Ustavující sjezd ROI zvolil 10. března 1990 Ščuku předsedou. Do voleb v červnu 1990 ROI, vykazující v Česku 20 000 členů, nastoupila pod křídly OF a získala tak 8 poslaneckých křesel. Ovšem v listopadových komunálních volbách 1990, už bez koaliční výpomoci OF, obdržela v ČR jen 0,11 % hlasů, tj. 3 mandáty. Jeho jméno se stalo symbolem, i když v mnohém původní ideje strany nebyly zcela naplněny. Byl to však právě on, z jehož popudu vzešly návrhy zakotvit do nové ústavy romskou národnost, začlenit české a slovenské Romy do Mezinárodní unie Romů a vytvořit první jednotnou romskou politickou stranu.
Od roku 2000 byl po jedno funkční období prezidentem Mezinárodní romské unie (IRU). Kromě svých politických aktivit stál například u zrodu televizního pořadu Romale či prvního romského týdeníku Romano kurko. Především jeho zásluhou vznikla Nadace dr. Rajka Djuriče, která iniciovala založení známé romské sociálně právní školy v Kolíně, na profesionální úroveň se dostal televizní pořad Romale. Ke Ščukovým zásluhám patří i vytvoření mezinárodního folklorního festivalu Romfest, jehož prvního ročníku v Brně-Líšni se v roce 1991 zúčastnil prezident Václav Havel. Bohužel Romfest, který se téměř neodlučně spojil se známým místem folklorních slavností, Strážnicí, přestal v roce 1996 existovat a stal se z něj festival Romská píseň, pořádaný v Rožnově pod Radhoštěm.
Kritičnosti a mírné skepsi se Emil Ščuka nevyhne ani v souvislosti s bilancováním vývoje situace Romů v ČR od porevolučního období dodnes: „Naše generace – generace Romů v ROI pracovala nezištně, byli jsme plní ideálů. Jako největší problém vidím, že po skončení ROI se neobjevili žádní nástupci, následovníci. Tím nemyslím přímo pokračovatele strany – my jsme ale tehdy – snad – něco nastartovali, přičemž se ukázalo, že jsme tím sice vyhráli bitvu, ale už ne celou válku. Nenašel se nikdo, kdo by na naši práci navázal – což je v politice, kde je obzvlášť nutné bojovat o každou vydobytou věc – dost velký problém. Od té doby vystudovala spousta romských středoškoláků i vysokoškoláků, nenašel se mezini nimi ale nikdo, kdo by pracoval koncepčně. Neziskový sektor se zabývá záležitostmi na regionální, lokální úrovni, zatímco my bychom potřebovali koncepční řešení. To je citelné i v orgánech jako je například Rada vlády, kde to vypadá tak, že každý ministr přichází vždy znovu s vlastní koncepcí, místo toho, aby navazoval na práci těch předchozích. Má kritika míří ovšem i do našich vlastních řad. Pokud si takový přístup necháme líbit – dobře nám tak.“
