Dvojí pohled: Vzájemný rozhovor Čeňka Růžičky a Aleny Gajdůškové

Časopis Romano voďi přináší každý měsíc pravidelnou rubriku Dvojí pohled. V ní zve ke společnému rozhovoru dvě osobnosti – romskou a neromskou, které vykonávají stejnou profesi nebo působí ve stejném oboru.

V říjnovém čísle se ve vzájemném dialogu vyzpovídali dva politici – pan Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romských obětí holocaustu a kandidát Strany rovných příležitostí (SRP) na kandidátce Strany zelených v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny a první místopředsedkyně Senátu PČR Alena Gajdůšková.

Alena Gajdůšková se ptá Čeňka Růžičky

Jaká je vaše osobní motivace angažovat se v otázkách romské emancipace; jistě to není jen otázka tragické rodinné historie.

Emancipaci Romů odjakživa ovlivňovalo prostředí, ve kterém žili. Téměř vždy to bylo prostředí více či méně nepřátelské. Zákonitě jsme si byli nuceni vytvořit jisté obranné mechanismy, které nám zajišťují přežití. Pravá romská kultura je mým pohledem ve svých aspektech hrdá, silně morální, solidární, soudržná s velmi vyvinutým aspektem zodpovědnosti každého člena rodu za čest rodu. Tak si to ve svém pokročilém věku pamatuji a takový život se svými dětmi žiji a takový život se snaží žít rodina mého bratra a mých dvou sester, včetně jejich dětí.

A s takovým životem se i přes nepochopení části společnosti setkávám i u svých romských přátel. Jsem do jisté míry vzdělán a vzdělání považuji v dnešním světě za nezbytnou hodnotu. Dalo by se říci, že žiji, chcete-li, emancipovaný romský život. Bohužel, dnes už nás není většina. Tlak společnosti na Romy dosáhl hodnoty, jakou si nepamatuji.. Vinou více než padesátiletého vzdělávání většiny romských dětí v systému zvláštních škol a pro odmítání většinou se nemohou vypořádat s dravým a bezohledným kapitalistickým systémem. Nedostaly možnost vytvářet hodnoty, společnost si nás přestala vážit, většina Romů je bezradná. V romských rodinách se vytrácí tradiční romské hodnoty, které i většina obdivovala, mládež se většinou žene za vidinou pozlátkového snu. Je to trend, který u Romů pozoruji delší dobu, a to je také důvod mé snahy o znovuobjevení romských hodnot. Pokud by se tohle dalo nazvat emancipací, pak ano. Emancipovat vzděláním a vrátit části Romů staletími ověřené čisté romské hodnoty. Přes vzdělání se uplatnit na pracovním trhu a tak mít společnosti co nabídnout. A neemancipovaná většina se ve vztahu k nám postupně stane také emancipovanou.

Pane Růžičko, znám vás jako člověka, který silně tematizuje otázky lidských práv, týkající se romské menšiny. Jak zajišťujete v tomto kontextu genderovou vyrovnanost?

Jak jsem již uvedl, žiji romský život. Naše ženy jsou pro nás modly. Vážíme si jich pro jejich starostlivost, obětavost, zvlášť vyvinutý smysl pro rodinný život. Nesmí jim nikdo ublížit, zostudit, cizí muž se ženy jiného muže nesmí dotknout, atd. O pojmu genderové vyrovnanosti nepřemýšlím. Přesto Romky, které se emancipovat chtějí, většinou neodsuzuji. Záleží na tom, kam až ve své emancipovanosti ta která Romka chce zajít. Ze 7 volebních kandidátů do poslanecké sněmovny máme ve straně 4.

Předpokladem emancipace je většinové prosazení dostatečného vzdělání. Kolik aktivity je třeba ze strany menšiny a kolik ze strany většinové společnosti?

Z obou stran obrovské množství. Společnost dlouhodobě Romy odmítá. Aby Rom obstál na trhu práce a práci si udržel, musí ukázat, že je pracovitější, vzdělanější, charakternější. Romové vinou dlouhodobého druhořadého postavení ztratili motivaci se vzdělávat. Většina ztratila naději na důstojnější život. Jsou apatičtí. Mělo by být normální, že si Romové řešení svého života navrhnout sami. Jedním – a podle mého soudu tím nejdůležitějším – z řešení je použítí motivačních prvků. Romové jsou svéprávnými lidmi. Znám partu odhodlaných, schopných Romů, kteří pokud dostanou příležitost, společnosti nabídnou řešení, alternativu současných postupů, kterou Romové přijmou. Námi navržená řešení pak povedou ke zdůstojnění života romských rodin a k narovnání oboustranně vyhrocených vztahů, s překvapivým výsledkem. Jak se ukazuje, současné postupy nefungují, jak bychom očekávali vzhledem k vynaloženým prostředkům. Aby nedocházelo ke zneužívání prostředků zejména evropských, které mají Romům pomáhat, musí být transparentně účelově označeny. Na jejich transparentním přerozdělování a výběru projektů se Romové musí podílet. To všechno se musí dít pod přísným dohledem vybrané partitně zastoupené skupině lidí.

Čeští Romové mají za sebou dlouhou historii pronásledování, která zdaleka neskončila romským holocaustem. Jaké jsou vaše návrhy řešení, která by mohla v celospolečenském pohledu potlačit rasistické a násilné nálady?

Téměř celý můj rod zahynul v nacistických koncentrácích. A přesto, že ledacos pamatuji, mě šokuje forma nenávistných současných protiromských projevů. Dokud se část společnosti nebude stydět za svoji sympatii k vyznavačům nacismu, rasismu, xenofobie, mezilidské vztahy se nedostanou na oboustranně přijatelnou úroveň. Tam, kde jsou strany schopny dialogu, vysvětlovat jim jejich asociální chování. Tam, kde tento způsob selže, rasistické a xenofobní projevy břitce a zároveň inteligentně ironizovat. Ze své zkušenosti vím, že to je účinný prostředekm jak běžné občany od sympatie k šiřitelům nenávisti odradit. O smysluplnosti tohoto řešení informuji už hezkou řádku let. Nějak tomu poskytovatelé prostředků nechtějí rozumět. Jako by jim dnešní stav vyhovoval. Výběrovým řízením pověřit mediální agenturu a přes ní tento postup nabídnout médiím. Vyburcovat politiky, aby se zapojovali do protinacistických shromáždění. Dětem základních škol umožnit návštěvu koncentračního tábora Osvětim. Do soudních rozsudků s šiřiteli myšlenek nacismu zavést povinnou návštěvu koncentráku v Osvětimi, v doprovodu specielně proškoleného psychologa. Omezit účelové šíření negativního obrazu Romů v médiích. Zveřejňovat pozitivní romské vzory. Zavést televizní pořad, ve kterém by vybraná skupina Romů měla možnost svoji představu řešení konfrontovat se zavedenými postupy. To všechno nejde dělat bez financí. Navrhovaná řešení podpořit jak dotacemi státu, tak dotacemi EU, účelově směrovanými k potlačení rasistických nálad v části společnosti.

Lidskoprávní aspekty integrace Romů trpí obzvláště nestabilními poměry v pohraničí. Co jsou podle vás nutné podmínky řešení?

Uplatňování enormně se šířícího trendu silových řešení, nejen v pohraničních oblastech ani ke krátkodobému, natož k dlouhodobému narovnání vztahů mezi Romy a Čechy nepovede. Současné poměry bych obrazně přirovnal k válečnému stavu, kdy proti sobě stojí dvě znepřátelené skupiny. Pokud početněji silnější skupinu, která si přeje silová řešení, posílíte zvyšováním počtů policistů, nabíráním policejních asistentů, lavinovitým zaváděním policejních kamer, drsnými vyhláškami, omezováním svobodného pohybu, ti druzí, obrazně řečenom prohrají. Ti, co prohrají, se začnou cítit ukřivděně, na vítěze se budou dívat jako na nepřítele, a uměle potlačovaná naštvanost se začne polarizovat až k výbuchu.To jsou v kostce důvody, proč by se silová řešení měla do jisté míry omezit a posílit především dialog obou stran. Obce by v tomto směru měly sehrát rozhodující úlohu, měly by se stát moderátory setkávání Romů a Neromů. Nezanedbatelné jsou v tomto směru i ekonomické nástroje a projekty, které do pohraničních oblastí přitáhnou více výrobců. Ale o tom třeba až příště.

Jak by měla vypadat podle vás společnost, ve které byste byl spokojen?

Cítil bych se spokojen ve společnosti, ve které bych si spolu s rodinou mohl žít svým způsobem života, aniž by mi okolí připomínalo, že je vlastně jiný.

Čeněk Růžička se ptá Aleny Gajdůškové

S jakou odezvou veřejnosti, svých spolustraníků, případně politiků všeobecně, jste se setkala po zveřejnění vašeho nedávného vyjádření, týkajícího se přítomnosti vepřince na místě romského koncentráku v Letech u Písku? A jak konkrétně byste řešila tuto kauzu vy?

Spolustraníci neprotestovali, takže souhlasili. Je jasné, že současný stav je neúnosný. A ostuda je to mezinárodní. Doufám, že se po volbách podaří najít řešení. Je to ovšem otázka politické aritmetiky, a jak vidíme, minulá, tedy Nečasova, vláda s tím nic neudělala. Veřejnost také stále ještě reaguje na takové ty poučky, že trh a jen trh. To říkal Václav Klaus, a dlouhodobě to ovlivnilo myšlení lidí. A podle tohoto návodu by asi měl vepřín přednost a vystoupením z EU bychom si také vytvořili kouteček, kde bychom si před kritikou zacpávali uši. V Letech je paměť důležitější než trh. A právě v naší zemi vidíme, kam až to může dojít. Stačí se podívat na zprávy o pochodech rasistických bojůvek.

Je někdo, kdo v ČSSD eliminuje nenávistné výroky takového typu, jaké na adresu Romů pronášel například za vás původně kandidující senátor Miroslav Krejča? A jaký je obecně přístup k tomu, zda se vymezovat proti politikům, ať už z jakýchkoli stran, kteří sahají po rasistických vyjádřeních, viz. dříve Jiří Čunek atd.? Máte vyřešeno, jak postupovat, pokud se taková vyjádření objeví i během předvolební kampaně?

Slovo eliminovat nepovažuji za správné. Není to totiž otázkou stranických regulací. Je to celá společnost, která si téměř 24 let po pádu komunismu musí vytvářet etickou kostru. V Sociální demokracii na to dáváme pozor a správně říkáte, že Miroslav Krejča za nás nekandiduje. Vymezovat se vůči politikům je jedna věc – a k tomu jsem se vyjadřovala častěji. Důležitější však je, zapracovat na celé společnosti, ve které by rasistické a hloupé názory neměly získávat většinový potlesk. Je to ovšem otázka komplexní. Jde o politické vzděláváni, o vzdělání jako takové, o regionální politiku, o politiku sociální, o hmotné pobídky a motivaci při reformě dávek v nouzi, atd. Jde tedy více o princip, než o kritiku – jakkoli důležitou – konkrétních osob.

Je podle vás přijatá novela zák. č. 200/1990Sb. o přestupcích v rozporu s Listinou základních práv a svobod? Pokud je, a ČSSD se do sněmovny většinově prosadí, budete požadovat její zrušení?

Otázka přestupků a jejich hodnocení je komplexní. Vzpomínám si na to, že Senát novelu vetoval. Hlasovala bych také pro veto, protože přestupek je jen jednou kategorií činů a ona navrhovaná radikální opatření nejsou vhodná. Za starého Rakouska se sice posílalo „šupem“, pokud někdo někde vyváděl, či se ocitl v hmotné nouzi, ale takový člověk byl poslán do své domovské obce. Byla to tedy obrácená perspektiva: obec je za své občany zodpovědná a musí se o ně starat a přijmout je právě i tehdy, pokud jsou v problémech, či problémy dělají. V té novele se sice také vyjímali přihlášení občané, ale problém je v něčem jiném. Naše pohraničí (kde byla paní Řápková, v tomto kontextu aktivní, starostkou) je historicky a hospodářsky zraněnou končinou. Je tam ještě hodně práce, pro občanky a občany, pro politiky a političky. Ale lidská práva a svobody jsou úhelným kamenem. A má tehdejší (omluvená) nepřítomnost v Senátu byla způsobená mou účastí na zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Tam také šlo o lidská práva. RE monitoruje situaci ve všech svých 47 členských státech a také tam vzniká kritika.

Myslíte si, že lidé na sociálních dávkách se mají dobře? Myslíte si, že současná hranice minimální mzdy je důstojná? Pokud ne, budete usilovat o její zvýšení?

Sociální dávky jsou samozřejmě náhražkou normálních příjmů a mám za to, že se s nimi moc pořídit nedá. Ovšem má to být i stimulace pro hledání vlastních, a pak i vyšších, příjmů. Problém spočívá v nezaměstnanosti a hlavně také v nezaměstnanosti specifických skupin. Je známo, že u nás a také ve většině nyní ne příliš dobře prosperujících zemí EU se dostávají na okraj pracovního trhu ženy. A Romové jsou také takovou znevýhodněnou skupinou. Strategie, jak se proti tomu postavit, musí být dvojí. Jistě je důležité zamezit rasové diskriminaci. Ovšem současně musí být naší starostí zvyšování kvalifikace právě i u Romů. To znamená, postarat se o optimální podporu nadaných dětí v jejich cestě za vzděláním. Až na úroveň vysokých škol. Často zatracovaná „pozitivní diskriminace“ není nic špatného, má-li narovnat šance znevýhodněné skupiny. A důležitější by byla „pozitivní podpora“, respekt a integrace do společnosti. A minimální mzdy: je o mně a o mé straně známo, že usilujeme o navýšení minimální mzdy postupně na 12 000 korun.

Přivítala byste politiky z řad Romů v poslanecké sněmovně a proč?

Členství v parlamentních komorách je občanskou záležitostí, nikoliv věcí skupinové příslušnosti. Samozřejmě hodnotím pozitivně přítomnosti celého občanského spektra. Máme – jak víte – i problém se zastoupením žen. Výběr, který je možné ovlivnit, se neodehrává na úrovni voleb, ale v debatách uvnitř politických stran při sestavování kandidátek. Uvítala bych tedy členství Romů v politických stranách, a to v takových, které mají šanci být do Poslanecké sněmovny zvoleny.

Jak daleko politika ovlivnila váš rodinný život, a mají to z tohoto pohledu političky, ženy, složitější?

Politika, ať na komunální nebo vrcholové úrovni, je především velmi časově náročná činnost. Znamená také prakticky ztrátu soukromí. To obojí je pro ženu těžší než pro muže a určitě je to těžší pro muže-partnera političky, než pro ženu-partnerku politika. Bez skvělého a moudrého manžela a chápající rodiny bych tuto práci na úrovni, na které jsem, určitě dělat nemohla. Jsem jim za to vděčná.