Dokument po americku aneb pět pohledů na Romy žijící v Evropě

V tomto čísle vám představím mezinárodní projekt Europe: A Homeland for the Roma/Evropa: Domov Romů, který stojí za povšimnutí, spojil totiž romské novináře s jejich kolegy z celkem pěti zemí a s dokumentaristy ze Spojených států amerických. Po náročném hledání vhodných zájemců a koordinaci všech, kteří jsou do iniciativy zapojeni a přitom časově velmi vytížení, se sešli na intenzivním školení v Praze. Každá skupina reprezentovala jednu zemi, v ní byli čtyři novináři, jeden student nebo studentka z univerzity v Miami a osobní kouč, dokumentarista z USA. V první pětidenní fázi tyto skupiny proškolili trenéři v čele s Richem Beckmanem, profesorem vizuální žurnalistiky z Univerzity v Miami. Pak přijeli zmiňovaní koučové a začali společně s koordinátory jednotlivých zemí a týmy připravovat témata vhodná pro natáčení. A pak se týmy rozjely do svých zemí a deset dní točily a točily. A opět Praha a další dva týdny intenzivní práce – střihání, titulkování. Výsledkem jsou nejen nabyté vědomosti, ale také pět dvacetiminutových dokumentů, které budou nyní hledat své uplatnění na festivalech a snad i v různých televizích.

Za projektem stojí mezinárodní organizace Transitions se sídlem v Praze. Ve spolupráci s partnerskými organizacemi v České republice, Slovensku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku se zaměřuje na rozvoj médií a multimediálních dovedností vybraných účastníků, realizován je a bude v období mezi listopadem 2012 a říjnem 2014. Partnerskou organizací v naší zemi se stalo občanské sdružení Romea, Centrum pro nezávislou žurnalistiku v Bukurešti zase vybíralo a koordinovalo účastníky v Rumunsku a také Maďarsku, Media Development Center/Centrum pro rozvoj médií bulharské participanty, MEMO 98 sídlící v Bratislavě slovenské žurnalisty. School of Communication at the University of Miami/škola komunikace Univerzity v Miami dodalo, jak už jsem napsala, po jednom studentu do každého týmu a trenéry. Projekt je kofinancován Programem pro lidská práva a občanství Evropské Unie. Chci vám přiblížit některé výrazné osobnosti stojící za projektem a jejich názory na potřebnost „zasáhnout“ do dnešního způsobu informování o menšině, která se v celé Evropě stává zejména s příchodem nových médií zájmem a mnohdy obětí stereotypizace. Čím jim tato idea byla blízká, co ovlivnilo jejich osobní motivaci stát se součástí tohoto projektu a jak je spolupráce s romskými i neromskými novináři a dokumentaristy ovlivnila?

Tihomir Loza, zástupce ředitele Transition v ČR, v představované iniciativě je projektovým ředitelem. Působil jako redaktor a editor v mnoha médiích a vydavatelstvích na Balkáně, z nichž mohu jmenovat například Oslobodjenje daily. Patřil také do týmu producentů seriálu pro televizní společnost BBC Smrt Jugoslávie a pád Miloševiče. Právě on psal pro Transition pravidelné sloupky přibližující aktuální dění v zemích bývalé Jugoslávie.

Proč Transition cítí několik let potřebu zahrnovat do svých aktivit i ty, kdo se soustřeďují na Romy jako téma v médiích i Romy coby účastníky mediálních aktivit?

Vyloučení romských komunit z většinových společností ve střední a východní Evropě a na Balkáně je, zcela jednoduše, největší z hlediska lidskoprávního vývoje událostí, kterému kontinent čelí. Stereotypizace romských komunit a jednotlivců v médiích a nenávistné projevy proti nim jsou součástí celého problému. Romské komunity a jednotlivci potřebují férové a vyvážené zastoupení ve veřejném prostoru jako kdokoliv jiný, aby tak další inkluzivní aktivity mohly být funkční. Jako organizace pro rozvoj médií a internetový vydavatel se Transition snaží pomáhat dvěma způsoby: vytvářením velkého počtu vysoce kvalitních mediálních forem prezentace romských komunit a rozšířením těchto prezentací a také nabídkou vzdělávání, zpravodajství a možností publikovat jednotlivým žurnalistům romského původu s cílem posílit jejich šance k zaměstnání. Druhou cestu vidíme jako velice důležitou. Je nedostatek vzdělaných romských novinářů, kteří by se chtěli ucházet o práci. Myslíme si, že organizace jako naše by se měly snažit o změnu tohoto faktu. Až bude více vzdělaných romských novinářů, kteří budou pracovat ve zpravodajstvích nebo úspěšně prodávat svou práci většinovým médiím jako novináři na volné noze, v médiích bude méně prostoru pro protiromské názory. Z širšího pohledu je žurnalistika, i když v současnosti prochází podstatnými změnami, velmi důležitou součástí veřejného života. Potřebujeme vídat romské profesionály, kteří budou hrát důležité role v oblasti médií a stejně tak potřebujeme připravovat a vytvářet možnosti pro Romy v jiných oblastech. Jsem si vědom, že se tak nemůže stát během krátké doby, i kdyby ze strany většinové společnosti tato cesta byla podporována. Myslím si ale, že jsem viděl dost talentovaných a mladých Romů, kteří měli zájem o kariéru v novinařině, což mě naplňuje určitým optimismem..

Jak moc obtížné bylo získat pro spolupráci partnery v jednotlivých zemích a co přineslo zapojení odborníků z Miamské Univerzity? Přece jen koordinovat tolik lidí časově velmi zaneprázdněných, žijících v různých zemích a majících možná i jiný pohled na věc není zrovna nejjednodušší.

Našimi partnery jsou organizace, se kterými jsme již spolupracovali na jiných projektech, včetně projektů ne přímo zaměřených na romské novináře. Všichni partneři pracují v oblasti mediálního tréninku a vydavatelství. Jako iniciující organizace byl úkol Transition vést, ale myslím si, že rozdílné úkoly v zadání ponechávaly dostatečný prostor pro úpravu projektu a jeho realizaci, zvláště při plnění aktivit v jejich jednotlivých zemích. Měli jsme také štěstí, že partnerem projektu byla Univerzita v Miami. Dlouholeté a oceňované znalosti a dovednosti odborníků z této univerzity jsme chtěli předat novinářským účastníkům našeho projektu jak nejvíc to jen bylo možné. Pochopitelně jsme čelili nejrůznějším výzvám, vždyť projekt běžel a běží souběžně v pěti zemích a zahrnuje v některých fázích až 50 lidí z různých částí světa.

Co vlastně ukazují natočené dokumenty a jak jste s jejich úrovní spokojeni? Nemohou dle Vašeho názory na potenciální diváky působit příliš sebelítostivě a nekriticky?

Dokumentární film představuje pět příběhů z pěti různých zemí o důležitých otázkách, kterým čelí romské komunity, včetně výzev ve vzdělávání, odpovědi mladých na romský extremismus, příchod nových náboženství do některých romských komunit a příběh krize jedné části romského kulturního dědictví.

I když to není v žádném případě komplexní seznam všech problémů, kterým Romové čelí, myslím si, že tento film poskytuje dobrý možný vícehlediskový vhled do života Romů v dnešní Evropě. Samozřejmě jsme se také snažili se vyhnout stereotypům, blahosklonným vhledům nebo romantizaci Romů. Věřím, že jsme v tomto ohledu byli úspěšní. Musíme mít na paměti, že tento projekt byl tréninkový a že účastníci projektu byli součástí všech procesů produkce, protože šlo o to, připravit je nebo zdokonalit pro následnou vlastní práci v dalších fázích projektu i mimo něj.

Výkonný producent dokumentárního filmu, který vznikl, Rich Beckman, je vedoucím katedry Vizuální žurnalistiky na Univerzitě v Miami. Svou profesní kariéru začal jako fotoreportér a stal se uznávaným předním odborníkem nových médií této doby. Jako fotoreportér se specializuje na žurnalistiku zabývající se ekologickými tématy. Ve své práci se zaměřoval na ohrožené dravce na Aljašce a v Africe. Vedl týmy, které získaly mnohé z nejprestižnějších multimediálních cen ve světě včetně Pirelli (uděluje se od roku 1996 a jde o první multimediální soutěž). Pedagogické činnosti se věnuje více než třicet let a i zde dosáhl výrazných úspěchů. Právě on pro spolupráci na tomto projektu získal několik skutečně profesně uznávaných fotoreportérů.

V čem jste Vy spatřoval přínos tohoto projektu?

Součástí mé práce pro Univerzitu v Miami v rámci Nadace Knight jako vedoucího katedry vizuální žurnalistiky je spolupráce s Centrem pro mezinárodní média, jenž bylo založeno k usnadnění mezinárodní spolupráce za pomocí digitálních technologií v oblasti zpravodajství nejnaléhavějších světových záležitostí definovaných Rozvojovými cíli tisíciletí OSN. Velká část práce Centra se zabývala společenskými skupinami s malým zastoupením a pomáhá jim rozvíjet místní zpravodajství o záležitostech globálního významu. Zahrnuje to prvky tréninku, dokumentaristiku a vydavatelství s cílem podporovat udržitelný rozvoj v těchto společenských skupinách tak, aby mohly pokračovat ve zveřejňování prací a tím zviditelňovat problémy a být iniciátory změn v sociální oblasti. Před třemi roky jsem byl součástí týmu připravujícího grantovou žádost a plánujícího projekt Colorful But Colorblind/ Pestrobarevní, ale barvoslepí pro Transition. Tam jsme se poprvé snažili o společný trénink romských a neromských novinářů. Na základě této spolupráce jsem se spolupodílel i na přípravě současného projektu, v obou mám pozici hlavního producenta. První projekt prezentoval krátké dokumentární snímky (cca osmiminutové), tento druhý je již založen na dlouhých dokumentárních snímcích (dvacetiminutových za každou zemi). Ty tehdy ani teď nevznikaly jen separátně, ale doplňovaly různé cíle. Příběhy samy o sobě jsou důležitým vzdělávacím nástrojem, zvyšujícím povědomí a iniciujícím změnu, ale jsou méně důležité, než je proces vytváření mostů mezi romskými a neromskými žurnalisty, který umožňuje trénink pokročilých dovedností oběma skupinám žurnalistů, kdy se učí nejen ovládat různé mediální nástroje k zachycení důležitých společenských témat, ale také to, že férová a objektivní žurnalistika mohou být katalyzátory sociálních změn.

Učit a koordinovat 50 lidí z celkem šesti různých zemí, když započítáme i studenty univerzity, kde působíte, navíc v jazyce, který pro většinu není mateřským, musí být nesmírně náročné.

Plánování a produkce takovýchto komplexních projektů je vždycky výzvou. Pokaždé, když dáte dohromady více než 30 žurnalistů a šest mediálních partnerů z různého prostředí a kultur, s paletou dovedností a druhů odbornosti, budou výsledkem různé stupně úspěchu a také mnoho nepředpokládaných výzev k překonání během různých fází projektu. Myslím ale, že to jen prospěje, protože všichni rosteme zvládáním výzev a souhlasem s kompromisy. Žurnalisté jsou od přírody vášnivými a soucitnými lidmi, a tohle byla jedna z velkých předností těchto projektů. Všichni jsou tak ohleduplní, že i když s druhým nesouhlasíme, činíme tak s velkým respektem.

Josh Meltzer pracoval s českým týmem, strávil s ním téměř tři týdny, jeho bezesporu velkou předností je velká míra taktu a ohleduplnosti,citlivosti pro téma i lidi, s nimiž pracuje. V ČR navíc rok a půl studoval, i když v angličtině. Pracuje jako fotoreportér a pedagog, působí od roku 2009 na Western Kentucky University. Sám vystudoval multimédia, absolvoval celou řadu dalších kurzů, získal velké množství cen, v rámci Fulbrightova stipendia působil v Mexiku, jsou mu blízká témata ohrožených skupin obyvatel, jako migrantů, seniorů atd.

Joshi, zajímá mě i Tvá osobní motivace pro zapojení se do projektu a tvé hodnocení českého týmu složeného z Very Lackové, Adély Zicháčkové, Franty Bikára a Martina Grinvalského (přiznávám, že jsem je osobně vybírala coby národní koordinátor projektu).

Zajímám se o tento projekt ze tří důvodů – první a nejdůležitější je, že jsem lektorem vizuálního vyprávění příběhů, proto je pro mě důležité naučit ostatní, kteří se zajímají o tento druh žurnalistiky, jak zlepšit jejich výsledky. Měl jsem to potěšení pracovat s velmi talentovaným týmem, a co je více podstatné, s týmem žurnalistů, kteří měli velký zájem a chtějí vyprávět příběhy překážek a úspěchů Romů v České republice. Velice stojí o to, naučit se více o dokumentaristice a přitom chtějí dodržovat vysokou úroveň etických a žurnalistických standardů a účastí na projektech tohoto typu se bude jejich práce exponenciálně zlepšovat. To mě silně motivuje z profesního hlediska a myslím, že jsme při společné práci v terénu i při střihu měli šanci profesně velmi vyrůst. Mně to také mnoho dalo. Z osobního hlediska jsem měl možnost během své kariéry vyprávět příběhy těch, kteří nemusí mít dostatečně silný hlas nebo nemusí dostat dostatečný prostor pro vyjádření svých vlastních příběhů. Pracoval jsem s původními obyvateli Mexika, imigranty a uprchlíky ve Spojených státech a romských projektech v Bosně a v každé situaci je mým cílem vyprávět jejich autentický příběh, s přesností a do takové hloubky, jaké jsem maximálně schopen. A co více, když mám možnost trénovat romské žurnalisty, aby byli lépe připraveni pracovat v jejich vlastních komunitách, dvojitou spokojenost, protože jako vzdělavatelé cítíme, že jsme zaseli semínko, které bude dále růst a pomůže dalším vytvářet vysoce kvalitní příběhy už na nás nezávislé.

Romové bývají často v majoritních médích obětí stereotypů. Jak pracovat a vyhnout se stereotypům, protože toho málo vím nebo naopak protěžování tématu proto, že jsem jedním z komunity nebo ten, kdo s ní soucítí?

Vytváření stereotypů existuje bohužel všude a já velmi věřím tomu, že jednou z nejlepších cest, jak je eliminovat nebo alespoň dovolit všem stranám lepe si vzájemně porozumět, lze právě prostřednictvím příběhů. Konkrétním osudem, příběhem člověka nebo kauzy lépe navážete kontakt, ukážete podobnosti mezi těmi, které dokumentujete a těmi, kteří se na to dívají. Mohu-li například ukázat každodenní život rodiny, sny, které mají rodiče pro jejich děti nebo překážky při každodenní práci, které jsou běžné ve všech komunitách a kulturách, toto pak následně dovoluje lidem vidět dál za stereotypy, které si sami vytvořili nebo jim podlehli. Jedním z důležitých prvků, které se snažím naučit, je snaha o maximální objektivnost při natáčení příběhu, který je pro vyprávějícího velice osobní. To se projevilo i při práci s tímhle týmem, protože mnozí ze skupiny cítí současně potřebu se nějak angažovat, účastnit se například proti neonacistických demonstrací, takže zůstat nezaujatí nebylo snadné a my se o to ale stejně velmi pokoušeli. S touto úlohou přichází i jiný etický přístup, rozdílné chování a tyto změny mohou být pro mladé publicisty, kteří se někde více či méně účastní jako aktivisté, obtížné. Mě ale nadchnul přístup vybrané čtveřice, velmi obětavý, včetně toho, že šli i do nebezpečných a emotivně vyhrocených situací. Během našeho natáčení jsme jich zažili několik, aniž bychom jakkoliv zasahovali do děje, prostě právě probíhaly a my je zachytili, včetně neonacistického mítinku a pohřbu Roma, který byl zabit českým stánkařem. Hovořil jsem s našim týmem o tom, jak zachytit tuto událost coby pozorovatel, jak se oprostit od potřeby být účasten jakýmkoliv způsobem. Musím říci, že navzdory tomu, co jistě cítili a čemu byli vystaveni, mě pozitivně překvapila snaha o maximální objektivitu při práci. Jeden člen týmu vedl například rozhovor s místním politikem zcela vyváženě, přitom kriticky a nezaujatě, ačkoliv sám Rom a mnohdy mu odpovědi směrem k romské komunitě nemusely být milé. Spolupráce s českým týmem, výběr jednotlivých participantů, tématu i zapojení při natáčení a střihu mě opravdu uspokojilo. Setkali jsme se s mnoha osobnostmi, a to díky 100 % nasazení a práci lidí z týmu v plánovací fázi. Stali se ještě lepšími (vizuálními) pozorovateli a dokumentaristy života a já jsem na jejich pokroky hrdý. Je to tým, se kterým bych neváhal znovu pracovat.

Konkrétní dokumentovaný příběh ČR a portréty hlavních protagonistů před kamerou i těch, kteří dokument točili, editovali a střihali, přineseme v některém z dalších čísel Romano voďi.