Jana Uhlířová: Svobodné formování identity je pro Romy v ČR dosud chimérou
Před necelým rokem jsme tématu identit(y) věnovali celé číslo (RV 4/2012). V rubrice „Pod povrchem“ se problematikou její plurality zabýval etnolog a sociální antropolog Zdeněk Uherek. Také první letošní Romano Voďi se k tématu identity, její konstrukce a realizačním mechanismům vrací, tentokrát prostřednictvím nedávno proběhlých prezidentských voleb a jejich ohlasu v řadách romské menšiny.
Příslušnost k určitému národu či národnosti není v životě běžného, „většinového“ občana zvlášť problematickou, dramaticky prožívanou osobnostní kategorií; ve fázi etablovaného národa, jakým Češi jsou, operuje nejčastěji na základě každodenních, rutinních praktik. Národ a vlast nejsou – nemusí být – s vizionářským entuziasmem oslavovány, budovány; jsou už natolik součástí všednodenní, samozřejmé praxe, že se jejich absence stává jednoduše nepředstavitelnou. Vlast máme „pod kůží“, aniž za ni zrovna proléváme pot a slzy. Je s námi samozřejmě, neodmyslitelně; od mateřské školky s Ferdou mravencem a Kocourem Mikešem po večerní zprávy, kde se dozvíme, kterak si vedly týmy z Budějovic, Pardubic a Brna v národní hokejové lize. Tato naše samozřejmá příslušnost se aktivizuje jedině (či nejčastěji), pociťujeme-li nejistotu, ohrožení; neboli, jsme-li nuceni to, co podvědomě, automaticky považujeme za „vlastní“, nejvlastnější území a doménu, sdílet s jinými. Pak někteří z nás vycházejí do ulic a na náměstí.
Podle sociologa Ladislava Holého nacházejí sdílené předpoklady etnické homogenity přesný odraz i při nabývání občanství – sociologa vedou k závěru, že česká identita je konstruována nejen jako přirozená, daná: skutečné „češství koluje v krvi každého z nás“. Anebo taky ne. Jak totiž Holý dokazuje, převládající definice češství zahrnuje jeho výlučnost. Pravým Čechem se tak ve většinovém diskursu vlastně nelze stát vlastní zásluhou či přičiněním: členství v národní rodině je zkrátka věcí osudu, nikoli otázkou vyjednané volby. Nesmlouvavé kritérium „pokrevní spřízněnosti“, český národ jako mytizovaná rodina ze „Starých pověstí českých“, s Libuší věštící slavnou budoucnost, to vše zavírá dveře do vyvoleného kruhu „nově“ příchozím. Nehledě na to, jak dlouho je známe – či můžeme znát – ze společné zahrady. Připomeňme, že Romové jsou v prostoru českých zemí „doma“ od 14. století.
„My Romové jsme vlastenci, kteří milují svou vlast – Čechy – jejichž vlast však nemiluje je. Proto bychom chtěli, aby nás naše vlast milovala stejně, jako milujeme my ji!“
„Chci, aby se moje děti a dětí mých dětí nemusely cítit jako cizinci ve vlastní zemi, aby nemusely žít s nálepkou nepřizpůsobivých a aby je česká společnost začala vnímat jako svou nedílnou součást, jako obohacení české kultury o další prvky.“
České sebepojetí, které si nárokuje teritoriální stát jako zděděnou a jasně nárokovanou hrací plochu pro exkluzivní národní identitu, neposkytuje Romům velký manévrovací prostor. Pro Romy, kteří by se chtěli zbavit krunýře vnucené kolektivní identity – v lepším případě „neplnohodnotných, druhořadých“ Čechů – by se pak logicky nabízel „výstup“ v podobě emigrace z České republiky. I tato strategie však s sebou pochopitelně nese celou řadu faktických omezení. (Často je například problematická její praktická dostupnost a do její ceny je třeba započítat – kromě nejistoty a rizik spojených s emigrací – ztrátu dlouhodobých, emočně založených vazeb na místo, přátele a v některých případech i rodinu.)
„Není to snadné a jistě je mnoho jiných pěkných míst, kde bych mohla žít a realizovat se, ale tady v Čechách mám svou komunitu, komunitu Romů, kteří mě potřebují, a které potřebuji já. Jistě by to jinde šlo mnohem snáz, ale kdo by pak bojoval tady?“
Lze postřehnout, že svobodné přiřazení sebe sama k národnosti, která je v moderní epoše jedním z nezpochybnitelných identitních pilířů, představuje pro příslušníky menšin obtížně řešitelný úkol. Důvodem může být i v českých podmínkách i „identitární panika“, o které mluví Václav Bělohradský: „Každé občanství musí mít znovu svůj „specificky národní kulturní obsah – občanství je forma, národní identita podstata. Jazyk a „sdílené hodnoty“ národa nejsou nadstandardy občanství, ale jeho tvrdé jádro.“ Druhé kolo nedávného prezidentského duelu mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem – jak se aspoň zdá – tíhnutí české společnosti k jasnému národnímu obsahu v symbolické rovině zřetelně potvrdilo.
Připojí-li se k českému národnímu obsahu obratně hrané politické strategie, které přesouvají sociální konflikt a laciným způsobem vytvářejí „obětního beránka“, definuje-li národní rámec legitimitu sociálního zápasu o výhody a práva, stává se postavení příslušníků romské menšiny skutečně nezáviděníhodným. Ve veřejném prostoru, za vydatné podpory mainstreamových médií, se objevují (například) „nepřizpůsobiví“.
„Chci, aby se moje děti a dětí mých dětí nemusely cítit jako cizinci ve vlastní zemi, aby nemusely žít s nálepkou nepřizpůsobivých a aby je česká společnost začala vnímat jako svou nedílnou součást, jako obohacení české kultury o další prvky.“
Je tak zřejmé, že se Romové v Čechách a na Moravě ocitají v krajně rozporuplném postavení. Na jedné straně mají možnost vyjádřit sounáležitost a příslušnost ke své (menšinové) identitě, jejíž společenské vymezení ale nekontrolují: tuto definici spravuje a plní významy český národ. Na straně druhé pak mají spíš teoretickou možnost hlásit se k „češství“, pohledem etnické majority nebudou ale jako Češi zpravidla vnímáni a uznáváni: z definic „pravého češství“ jsou předem diskvalifikováni a reálně dostupné pro ně zůstává jedině češství druhořadé, neplnohodnotné jakosti. Pro Romy – jednotlivce – je proto v dnešní České republice svobodné formování vlastní totožnosti chimérickým horizontem.
